Čajové plantáže a prales
11. 3. 2023 | Malajsie - Oblast Cameron Higlands a NP Taman NegaraPřijíždíme do Cameron highlands. Vypadá to na pěkně podmračené počasí. Prý v Malajsii skončilo období dešťů, ale asi o tom místním ještě neřekli. Z autobusáku přebíháme pár set metrů na ubytování. Vítá nás hodně milý manželský pár. Pán nám ukazuje několik pokojů, ale nám se líbí hned první. Je útulný a údajně tichý. Nemá sice okna, ale kvalitní ventilace nám zajišťuje dostatečný přísun vzduchu a díky chladnějšímu podnebí tady v horách je to opravdu dobré spaní. Od pána se dozvídáme pár tipů, co tu dělat a kam se vypravit. Hotel je vyzdobený fotografiemi čajových plantáží a orchidejí z okolí. Moc se nám tu líbí.
Po osvěžující noci si dáváme snídani (tousty a kafe jsou dokonce v ceně). Venku prší. Dáváme se do řeči s dvojicí z Německa a sbíráme tipy na cesty do Singapuru a Indonésie. Kolem 11 pak vyrážíme na výlet, déšť se trochu uklidnil. Projdeme kolem zemědělské výstavy a vyrážíme na stezku číslo 3. Mají jich tu asi 10, všechny ale celkem uzavřené, jak zjišťujeme po pár set metrech. Pokutu ve výši 250 000 Kč nebo 5 let vězení riskovat nechceme a tak se raději otáčíme a jdeme zpět do města.
Rozhodujeme se jít na stop a dojet asi 5 km na čajovou plantáž a do čajového domu s výhledem. Chvilku to trvá, přece jen prší ale jakmile řekneme, že po dalších 30 autech to vzdáme tak nám 27. zastaví. Uvnitř sedí milý pár a nemá problém nás odvézt, kam potřebujeme.
Čajový dům je celkem plný, ale najdeme volný stůl a objednáváme si oběd a výborný čaj s cukrem a mlékem přímo z plantáže pod námi. Pod domem vede malá procházka po plantáží za 3 ringitty, kterou využijeme.
Počasí pořád není moc ideální a tak přecházíme asi kilometr k čajovému domu číslo 2. Objednávame si konvičku čaje a rozmýšlíme co dál. Já jsem měl v merku stezku číslo 10 a dojít zpět do našeho ubytování pěšky, ale potom, co vidíme pár turistů celých od bahna, kteří odtud očividně přišli, si to rozmýšlíme. Raději se projdeme jen dolů po plantáží k vodopádu. Fajn je, že uznávají vstupenku z procházky č 1, takže nemusíme platit 15 ringittů za procházku č. 2. Z čajového domu pak chytáme rychlý stop na korbě pickupu se střechou zpátky na ubytování. Počasí se nelepší a tak už žádné výlety dnes nepodnikneme. Chvíli lenošíme, dojdeme na večeři a hurá spát.
Ráno vstáváme brzy. Podle předpovědi má být dopoledne slušně a dopoledne zase pršet a tak bereme snídani s sebou a jdeme na stop. Dnes vyrážíme na druhou stranu na jinou čajovou plantáž a mechový prales. I přes brzkou ranní hodinu chytneme překvapivě rychle stop. Trochu bohužel mrholí a tak si v korbě pickupu nechceme sedat, abychom neměli mokré zadky a frčíme asi 10 km v podřepu. Au, naše kolena.
Asi kilometr před naším cílem pán odbočuje a tak zbytek ke včelí farmě dojdeme pěšky. U farmy se vydáváme odbočkou směrem k dalšímu čajovému domu. Je pod mrakem, ale neprší. Občas se nám ukáže výhled na plantáž. Jezdí tu celkem hodně aut - Malajsie má totiž jarní prázdniny. Asi v půlce cesty na křižovatce se k nám přidává psí dvojce. Psi jsou tu, narozdíl od zbytku Asie, celkem přívětiví, neštěkájí a chovají se jako parťáci. Taky jich tu je výrazně méně. Po cestě jim řidič přijíždějícího auta hází kus housky a všichni vypadají s tímto uspořádáním spokojení. Před naším cílem si dáme rychlou snídani a pak jdeme do domu na čaj a další výhled na plantáž.
Zpátky nás opět doprovází pejsci a odpojí se od nás tam, kde jsme je nabrali. Čeká nás stoupání k mechovému pralesu. Po cestě se nabízejí krásné výhledy na plantáže s cáry mlhy a mraků. Občas zaprší, ale není to nic drastického. Na jednom výhledu Marťa spozoruje hnědý flek na stromě a po přitažení foťákem zjišťujeme, že si tam sedí sova. O kousek dál se k nám přidává další fenka jako doprovod. Společně stoupáme až do mraků. Mechový prales v mlze a deštivém počasí má své kouzlo. Dojdeme až ke vstupu, ale 150 korun se nám platit moc nechce a navíc máme hlad a tak se rozhodujeme jít zpět. Láká nás zkratka malou cestičkou, ale místní pán nám to bez průvodce nedoporučuje. Potom, co jí zkoukneme se rozhodujeme, že v dešti to asi opravdu nebude ideální a tak jdeme zpět stejnou cestou. Fenka zůstává nahoře i přes snahu pána ji poslat s námi. Respektujeme její svobodu a vyrážíme sami.
Marti okénko: Tady bych si dovolila podotknout, že mechový prales skýtá obrovskou řadu různých druhů. Vidíme kvetoucí dřeviny, šplhavé liány, kapradí a to i na stromech a různé druhů mechů. Mezi ty nejzajímavější rostliny (kdyby to někoho zajímalo) patří různé orchideje. My vidíme alespoň čtyři druhy. Celou dobu kolem nás létá spousta ptactva. Obzvláště krásný zelený pták se krmí velkým plodem přímo před námi. Tu a tam jsou vidět láčky masožravých rostlin. Zkrátka ráj biodiverzity.
Zpátky to vezmeme zkratkou. Ušetříme 300 metrů, ale cesta hrozně klouže takže jí jdeme déle. Alespoň se ale podíváme na to, jak zde pěstují zeleninu ve sklenících. Zpět na hlavní cestu dorazíme kolem 2, totálně hladoví. Chvilku hledáme vhodný podnik až skončíme u milé paní s výbornými nudlemi. Po obědě navštěvujeme místní mini zoo s motýly a dalším zvířectvem. Motýlové mají trochu zimu a tak se dají krásně fotit. Pozorujeme i místního největšího motýla atlase.
Mají tu i pakobylky, strašilky, hady, ještěrky a pavouky. Další zvířata se tu mají o dost hůř. V malých výbězích se tísni ovce, morčata a králíci. Nevypadají moc zdravě. Rychle to opouštíme a stopujeme čerstvě sezdaný pár na líbánkách. Dokonce mají ještě vyzdobené auto. Hezky si s nimi popovídáme o tom, že místo ostrovů Perhentian jedou kvůli nečekanému dešti sem do Cameron Highlands. Zatím si to neuvědomujeme, ale pro nás to taky bude znamenat změnu plánu. V Cameron highlands si dáme u Indů ne moc dobré kafe a celkem slušný čaj a jdeme na autobusák. Tady zjišťujeme, že ostrovy Perhentian, kam jsme chtěli pokračovat, jsou ještě asi týden zavřené a není možné se tam dostat. Vracíme se na ubytování a rozhodujeme se, že místo ostrovů pojedeme do džungle do NP Taman Negara. Paní na recepci nám ochotně zařizuje lístky a další den v 8:30 nás má vyzvednout minibus na ubytování. Dáme si večeři, film a usínáme.
Ráno vstáváme v 7, abychom byli v 8:30 připravení. V 8:10, když právě snídáme, za námi přijde pán z recepce, že minibus už na nás čeká. To nás dost překvapuje, ale během pěti minut do sebe naházíme snídani, dobalíme a nastupujeme. Řidič má zjevně naspěch a tak frčíme velmi rychle až do městečka Jerantut. Tady nás vysazuje u cestovní agentury, kde nám paní ochotně nabízí aktivity. Zde se dozvídáme, že NP je z větší části také uzavřen a proto máme velmi omezené možnosti. Na rozhodnutí se posílíme obědem.
Nakonec si u paní objednáme kombinovaný balíček obsahující noční safari, trekking v džungli, projížďku peřejemi a návštěvu místní vesnice. Pak už nás nabírá další autobus a za hodinu nás vyhazuje ve vesnici u národního parku. Ještě ten den máme jít na noční safari a potřebujeme si zajistit lístky do národního parku a možnost focení. Batohy tedy necháváme v cestovní agentuře a nalehko přejíždíme loďkou přes řeku na druhou stranu, kde je vstup do NP. Tam kupujeme vstupenky, v rychlosti si prohlédneme info centrum a vyrážíme na krátkou procházku do pralesa. Po pár set metrech se rozhodujeme vrátit, protože si nejsme jistí, jestli tudy můžeme bez průvodce a ještě že tak. Kousek od vstupu nás chytne liják a tak tak se schováme v nedalekém přístřešku. Za chvilku se k nám připojí starší pán v důchodu a pěkně si s ním povyprávíme o přírodě, zvířatech a ukážeme si navzájem nějaké fotky. Pán tu prý před 40 lety viděl tygra, což Marťu nadchne. Když přestane pršet, vyrazíme zpět na loďku a pro batohy a jdeme asi kilometr k našemu ubytování.
Tady nás čeká nepříjemné překvapení. Ubytování jsme objednali přes booking.com, ale u společnosti OYO, což je jeho taková malajská obdoba, která booking využívá jen pro prezentaci, ale s koncovými ubytováními komunikuje ona. Z nějakého důvodu ale naše potvrzení rezervace neprošlo až k místnímu ubytování a tak nemáme kde spát. Pán není moc nápomocný a že máme kontaktovat booking.com, nevím proč to mám dělat já, ale nejdříve zkouším volat do OYO, co se stalo. Na druhé straně mi nepříjemný člověk řekne, že to není jejich chyba a že mám kontaktovat booking. Asi hodinu se snažím spojit všechny tři subjekty a zjistit, kde se stala chyba, ale bez úspěchu. Nakonec platíme pánovi ubytování znovu - trochu víc, za trochu horší pokoj. Z bookingu se mi ozývají, že mojí rezervaci museli zrušit - důvod do teď netuším, ale alespoň pošlou peníze zpět.
Večer se vypravujeme na večeři a pak na noční safari. Uvítá nás průvodce Zam a spolu s dalšími 10 lidmi přejedeme na druhý břeh a vydáme se do džungle. Zam je vcelku vtipný, ví hodně o místní přírodě a umí anglicky. Konečně průvodce podle našeho gusta. Jediný problém máme s tím, že se tu pohybuje asi 100 dalších turistů takže něco spatřit bude těžké. Zam nás naštěstí vede o kus dál, než je většina a tak můžeme pozorovat luminiscenční houby, pavouky, mnohonožky, pakobylky a dokonce i hada a několik štírů. U štírů nám Zam ukazuje jejich zajímavou vlastnost a to, že pohlcují UV. Když na ně tedy ve tmě posvítíte UV světlem tak modře září a změní barvu z černé na tmavě zelenou. Fascinující. Po vycházce přejedeme zpět lodí a po kilometrové procházce na ubytování vyčerpaně usínáme.
Ráno máme celkem dost času - náš další program začíná až o půl desáté a tak nespěcháme. Po 9 vyrážíme ke kiosku cestovní agentury, abychom se potkali se Zamem a dalšími lidmi. Jako první nás dnes čeká trekování v džungli. Po často rozpadlých chodnících se pohybujeme po jediné otevřené cestě v NP. Na zvířata to dnes příliš bohaté není. Hlavní cíl - stezka v korunách stromů. Ta se může kdykoliv zavřít, pokud začne více pršet a vzhledem k podmračenému počasí nechce náš průvodce riskovat. Proto nám na křižovatce doporučuje vylézt jen na spodní výhled, zatímco on počká dole. Před měsícem uklouzl v bahně a má pohmoždění ruky a proto nechce lézt s námi.
Na výhled vylézáme cobydup a kocháme se výhledem do džungle za zvuků gibonů. Pak lezeme dolů a po setkání se Zamem jdeme ke stromové stezce. Po jednom přecházíme stezkou mezi stromy na visutých mostech z jedné plošiny na druhou. Mají jich tu celkem 6 a nejvyšší je 43 m nad zemí. Líbí se nám to moc.
Dole se opět setkáváme se Zamem, který nám nadšeně vypráví, že tudy před půl hodinou prošel slon. Škoda, že jsme ho minuli. Jdeme se alespoň podívat na čerstvé exkrementy. Pak se vracíme zpět a do tří máme volný program a tak se jdeme najíst. V jedné z plovoucích restaurací si dáváme celkem slušné jídlo a pak se rozhodujeme se projít zpět na ubytování na trochu relaxu a kafe.
Před třetí se vracíme. Nasedáme na jiný typ lodi - je dlouhá a sedí se tam maximálně po dvou na jednom místě. Nás posadí společně ale pár kluků z Kanady se musí rozdělit. Jeden za nás a jeden před nás kvůli lepšímu vybalancování lodi.
Na druhé lodi pak sedí další 3 turisti a průvodkyně. V plánu je místní domorodá vesnice Orang Asli. Na to, že řeka tu teče nesmírně rychle se proti proudu prokoušeme velmi rychle. Ve vesnici stojí pár bambusových chýší a promenádují se tu kohouti a slepice. Domorodci vypadají jako každý jiný vesničan. Triko, kraťasy, tenisky - nic výjimečného. Zam nám chvíli vypráví o jejich způsobech a náboženství, než přijde čas na demonstraci místních dovedností.
Nejprve rozdělávání ohně. Normálně tu už používají zapalovače, ale pro turisty ukazují rozdělání ohně pomocí kusu dřeva a ratanového provazu. Podobný princip jako měli indiáni s lukem a třením během chvilky rozdělají oheň. Jako další je ukázka výroby jedovatých šipek a střelby z foukačky. Na ukázku používají samozřejmě šipky bez jedu. Foukačka je ale naprasklá a tak cíl (plyšový králíček) míjí. Teď je řada na nás. Rozdělávání ohně vypadá jako zábava a tak se hlásím jako dobrovolník. Údajně je to jednoduché. Asi minutu tahám ratanový provázek přes dřevo, než se úplně vyčerpám. Nemám správnou techniku. Hned po mně nastupuje Norka Zuzzana, které se podaří dílo dokončit a oheň zapálit. Dobrá týmová práce. Střílení z foukačky zkouší i Marťa, ale asi bychom nepřežili. Místní stejně jedí gibony a to mi bychom nechtěli.
Pak už nasedáme zpátky do lodi. Na programu je projížďka peřejemi. Batohy a všechny věci z kapes dáváme do plastového pytle - trochu nás to znervózňuje. Zam nám vysvětluje že pravděpodobnost namočení je 10 %, teda 110 %. První peřejí projíždíme ještě celkem bez úhony, ale hned ve druhé nás trefí vlna a jsme celí mokří. Postupně projíždíme další a další peřeje - kompletně promočení. Kapitáni lodí si ale chtějí pojistit, že si to opravdu užijeme a že ani nit na nás nebude suchá. Lodě najíždějí na pár centimetrů k sobě a ještě je rozhoupají, takže už máme asi 5 cm vody v lodi. Je to ale celkem zábava. Škoda jen, že nesvítí slunce a máme na podobnou srandu trochu zimu. Po návratu si přisedneme v plovoucí restauraci k páru Němek, které známe z cesty sem a z nočního safari a snažíme se trochu uschnout. Marťa se raději převléká do suchého.
Od Zama dostáváme tip, že mezi 6 a 7 můžeme vidět slona z pozorovatelny a tak tam v 6 vyrážíme. Chvilku bloudíme, ale po 6 tam dorazíme. Je tu trochu plno - zpráva se roznesla, ale samí známí. Sedíme potichu a čekáme. Lidi nás postupně opouští až tam po 7 zůstaneme sami. Čekáme až do tmy. Nakonec se ukáže zajímavý bažant, ale po slonovi ani památka. Jdeme na večeři. Hledáme Zuzzanu, ale marně a tak se najíme sami a jdeme spát.
Ráno Marťa vyráží sama do džungle zatímco já si dávám šlofíka a balím.
Marti okénko: Natěšená vyrážím k přístavu s loděmi. Ale hnedka mi převozníci oznámí closed (zavřeno). Tak se s jedním zkouším dohodnout, kdy se otvírá a vysloužím si odpověď, že v devět. Nakonec vyškemrám cestu. Asi je přesvědčí moje gesto, že budu plavat. Vylezu na pozorovací věž a vydám se do džungle. Ale ten vrzající chodník mě při pozorování obtěžuje. Dojdu na křižovatku a rozhodnu se vyjít na vrchol. Po první vyhlídce vyplaším makaky dlouhoocasé a veverky, slyším celou řadu ptáků a gibony. Přiblíží se. Ale pak už je nevidím jako spoustu dalších zvířat. Na vrcholu mi vyrazí dech nádherná vyhlídka. A nějak si spojím, že bych mohla projít přístupný okruh. Jsou mi teda divné ty cedule, že by člověk měl mít guida. A tak seskakuji po malé pěšince, poslouchám ptáky, přelézám padlé kmeny. Když tu najednou uslyším praskání větví. Slon. A sakra. Fotit ho teda nebudu. Radši budu pokračovat. Počkat, mohla bych ho sledovat. Krmí se a kýklá ze strany na stranu. Jde směrem ke mě. Zdrhat. Dojdu na rozcestí a dojde mi jak signál, tak mapy.cz. A nastává survivor v praxi. Pěšina se stejně jako já ztrácí. Lezu do prudkého svahu, abych pochopila, že kolem mě je jen řeka a další potok. Hlavní je zachovat klid. Kousek se vrátím a zase nic. Zkusím rozcestí, pošlu svou poslední lokaci. A znova. Naštěstí už trasu trefím, načte se mi mapa a pokračuju. To už ale nic nemění na mém zabláceném zjevu. Slyším nade mnou proletět zoborožce. Vyplaším varana a dvě turistky, co chtějí jít stejnou trasu se slovy: "Velmi náročné.". Procházka se povedla, tahle džungle stála za to. Nechám se lodičkou převézt za Míšou.
Kolem 11 vyrážím z ubytování do vesnice a čekám na Marťu, která se mezitím bez signálu ztratila někde v džungli. Kolem 12 naštěstí vyleze a jdeme na oběd. Po obědě vyrážíme ještě na poslední procházku do džungle. Pozorujeme pár varanů a hromadu motýlů. Je to tu hezký, ale trochu rozpadlý - vláda prý ještě neposlala peníze na opravy a od začátku covidu na to nikdo nesáhl.
Před druhou se vracíme zpět k cestovní agentuře, kde kupujeme lístky na autobus ve 2. Po cestě k němu trochu bloudíme, ale těsně před tím než propukne déšť autobus najdeme a nasedáme do něj. Cestou si hezky popovídáme se Zuzzanou o všem možném a po třetí společně vystoupíme v Jerantutu. Tady zalezeme do první kavárny na nádraží, ale mají jen ne moc dobré rozpustné kafe a po chvíli to balíme a jdeme si sednout na nádraží. Já jdu na procházku po okolí a holky mezitím najdou lepší kavárnu, kam se vypravíme. V pouličním stánečku nám kávu připraví moc milí lidé. Trochu si nedáváme pozor na pusu a zmíníme před nimi Zuzzaninu přítelkyni, což je u muslimů velké tabu, ale naštěstí nevznikne žádný problém a dokonce se s námi i fotí na památku. Po návratu na nádraží už na nás čeká náš autobus a tak nasedáme a vyrážíme za dalším dobrodružstvím.
