Mimořádně mystické
10. 11. 2022 | Laos - Město Luang Prabang a vodopády Kuang SiRanní slunko nás probouzí ve Vang Viengu. Především se o náš budíček postarají velmi aktivní kokrháči. Často i v jednu, ve tři či v pět ráno, to si pak místo počítání oveček potichu opakuju recepty na vývar z kohouta. Posnídáme banány a jdem na vlakové nádraží, jízdenky získáváme až na další vlak v půl desáté. Milý personál. Přijdu si tu skoro neschopná, pořád nás někam postrkují a posílají dopředu ve frontě. Vezeme se skrze tunely a krásné hory až do městečka Luang Prabang.
Jezdí tu minibusy do centra s přesnou cenou. Prohlédnu si první krásný chrám celého Laosu a užijeme si nepálivý oběd. Často si tu jídlo objednáme díky obrázkům a já umím výborně pantomimicky ztvárnit (ne)pálivé jídlo. Přestávka v kavárně a hurá na ubytování. Tam trochu bojujeme se zámkem k pokoji (ty tu mají v "hotelech" úplně jiné) a o manželskou postel. Posléze vyrážíme do centra, na břehu Mekongu si dáme výborný shake. Naše oblíbené příchutě bývají mango, ananas, kokos a banán.
Naprosto epické místo je chrám z 15. století Xieng Thon. Nádherně jej zdobí mozaiky, sklíčka, zlaté nátěry a jemné kresby. Vše doplněné o ohromné zlaté oltáře se sochami budhy a dary. Často darují makhbek, poskládané banánové listy zdobené oranžovými afrikány. A další kouzelný chrám a další a pak káva. Kolem půl páté se rozhodneme jít na horu Phou Si na západ slunce. Míjíme zlaté sochy, Buddhovu stopu a dojdeme ke zlaté stoupě a malému chrámu Chomsi. Všichni turisté měli stejný nápad! No nevadí. Pokocháme se západem, který pozlatí vody Mekongu. A pak scházíme na noční trh.
Úžasný! Všude světýlka, stánky a prodejci. Obdivuji věci ruční výroby od látek, oblečení, lampióny dřevěné výrobky až odlitky z hliníku. Nejsmutnější na tom všem je, že výrobky jsou z bomb. Rezonuje tu slovo válka. Američané tu za Vietnamské války shodili asi dva miliony tun munice. Nevybuchlé bomby se tu vyskytují dodnes (asi 30 %). Zrecyklují tu vše. Ze staré munice tu vidíte lodě, cedule a také je přetavují na klíčenky a lžíce. Pomalu se stmívá a mi přicházíme k trhu s jídlem. Spousta pouličních stánků nabízí nejrůznější pokrmy. Dáváme si vegetariánský bufet a jarní závitky a rolovanou zmrzlinu. Naše smysly jsou plné vjemů. Brzy dojdeme na ubytování a jdem spát.
Přivstaneme si na tradiční obřad obdarovávání mnichů. Mniši patří mezi velmi vážené osoby. Jejich oranžové sutany jsou výrazné i ve tmě. Procházíme tiché ulice, vidíme místní jak sedí se sticky rice a čekají na mnichy. Ti si nesou každý svou nádobu a dostávají do ní rýži, jídlo a tu a tam i peníze. V malých bočních uličkách se i společně s lidmi modlí. Stovky mnichů obchází město, nejvíce je obřad vidět na hlavní ulici s chrámy. Tak tenhle zážitek se povedl.
Na ubytování si dáváme snídani a pak si půjčíme skútr. Dokonce i já ho zkouším řídit, není to tak těžké. Jedeme ke slavným vodopádům Kuang Si. Zde nás nejprve naloží do busíku pro turisty, projdeme vstupem a pak už nás čeká jen krásná příroda. Mají zde záchrannou stanici pro medvědy ušaté. Chvíli pozorujeme jejich naprostou roztomilost. A pak jdeme podél řeky, kterou lemují vodopády. Jejich tyrkysově modrá barva nám připomíná Plitvická jezera. Míša si tu i zaplave. Najíme se v pěkné restauraci, dáme si místní klobásky s koprem a luangprabangskou edici piva. Popojdeme dál.
Tý jo. Velký vodopád. S kouzelnou legendou o vzniku díky starci a jelenu. Vyšplháme se navrch, abychom se zbavili turistů. A taky aby se Míša vykoupal a zhoupl nad blankytnou lagunou. O kousek dál nás svezla loď tak 200 metrů proti proudu. Loď je asi silné slovo, spíš stlučené potápějící se palety. Ale chlápek s vorem je velmi milý a fotí nás na liáně. Obecně získáváme super fotky bez nohou, nakřivo a různé podhledy. Potopili bychom se skoro zadarmo. Obejdeme vodopád. Celé místo se naplnilo turisty.
Moc toužím po tom navštívit Butterfly park, ale bohužel to není nejlepší nápad. Park má na Laos dost vysokou cenu a nejvíce se nám líbí okusování od rybek ve "spa" a drobné vodopády kolem. Což je smutné. Nefunguje jim moc koncept. Motýlů tu poletuje dost, ale ne na cukernaté pasti. Rychle se pohybují z květu na květ. Ani nikde nemají pořádnou líheň. Vracíme se přes kavárničku s krásnou zahradou. Za šera dojíždíme k zlatému chrámu Pa Phon Phao, za tmy vracíme motorku a jdeme se najíst na trh. Dáváme si kotel vývaru a ingredience do něj házíme a namáčíme je v jakémsi arašídovém dipu.
Ráno nás vyzvedává tuk tuk a veze nás s dalšími turisty na 11 km vzdálené nádraží, které nás odveze do Nong Khiaw. Cesta autobusem se vleče, ale já si kratím čas diskuzí s Polákem. Vystoupíme a dáme si skvělou nudlovou polévku a paní mi nabídne kvašenou zeleninu. Rty mi hoří ještě půl hodiny poté. Koupíme si jízdenky na zítra na lodičku a po příjemné kávě s výhledem na řeku vyrážíme na vyhlídku.
Chcem spát ve stanu nahoře. Tvrdě však narazíme u vstupu. Kvůli naší "bezpečnosti" nemůžeme. Za 14 $ by nám udělali barbecue, kterou nechceme, připravili by nám místo na stan a převzali veškerou odpovědnost. Děkujeme pěkně. Vyšlápneme nahoru jen s dvěma lahváči a popovídáme s několika batůžkáři. Slunce zapadá do hor a obloha jasně červená. S turisty strávíme příjemný večer, dáme si večeři a najdeme levný bungalov. Plány se zkrátka mění rychle.
Ráno dojdeme na snídani. Mňam ovoce! Míša si dá palačinky. Nebývá vždy spokojen, protože se často podobají spíše piškotu. Bez úspěchu zkouším najít můj ztracený šátek. A pak jdeme k vodopádům, což je super vtipné. Najdeme pár peřejek, ale procházka pěkná. V 11:30 nás nabere lodička a dvě hodinky nás veze do vesnice Muang Ngoy. Zjišťujeme, že loď zpět jede další den v 9:00. Domluvíme se s dvěma Francouzi, že se složíme na zpáteční cestu. Na místě už na nás čeká nahánění od místních provozovatelů na ubytování a jídlo. Nedáme se. Najdeme si sami místo, kde jíme dýňové kari a pečenou (co jiného než) rýži. Užíváme si cestu kolem řeky k jeskyni, kterou nenavštívíme. Byli jsme v hodně jeskyních a stačilo nám to. Had, had u vody! A taky krab. Vykoupeme se a ještě zkoušíme vylézt na místo s rozhledem. Nakonec se nám tolik nechce a tak si raději dáme ovocný shake. A nabírá nás místní člověk na malou loďku a už frčíme při západu slunce zpět. Najdeme příjemnou restauraci a jdeme brzy spát.
Je to tu! Češi se dostávají do pralesa! Dneska jsem si přála sladkou snídani a vyhlédla jsem si ginger rice soup. Velké zklamání. Čekala jsem sladkou rýži s kokosem. Ale on to byl zázvorový vývar s vajíčkem. Máme zarezervovaný dvoudenní výlet pralesem. Vítá nás milý laosan Son a s dalšími 11 turisty vyrážíme na trek. Nejprve nás tuk tuk převáží tak čtyři kilometry. Po cestě se vydáme přes první vesnici Viangkham a koukáme na rýžová políčka. Zkoušíme sklízet rýži srpem.
Laosanům to jde jedna dvě, mě teda moc ne. Pak pokračujeme dál do vesničky Naulong, kde žije etnikum Lao, Khmu a Hmongové. Dostaneme rýžové nudle zabalené v banánovém listu a všude kolem pobíhají umazané, ale zvědavé děti. Je vidět, jak jsou chudí. Ale oni to tak nevidí. Takže až si příště budu stěžovat, jak je draho, musím si vzpomenout na tohle. V Evropě máme všechno! Vyrážíme ostrým tempem a náročným stoupáním na vrchol, kde se kocháme pohledem na hory.
Cestou nám průvodce ukazuje některé rostliny a dává nám je ochutnat. Já ho učím, jak je pomocí aplikace určit. Pokud nezná slovíčko v angličtině, má speciální výraz: “Same, same, but different." (Stejné, stejné, ale jiné). Nakazí nás tím. Scházíme mezi rýžová políčka a potkáváme pijavice. Nejprve mě nadchnou, ale když si já i Míša odnášíme tyhle poklady v ponožce, zjišťuju, že jsou to pěkný mrchy.
![Stačí se jen nasát. [© Pijavice]](https://images.ctfassets.net/ipmg7i449v9l/4kIOYCRb6y7hCtgPC9gHPo/d31f418f7db1f9b778a0e607a616e89e/P1040280.JPG?q=100&w=740&h=555&fit=pad "Stačí se jen nasát. [© Pijavice]")
Son ještě shazuje ovoce ze stromů. Dojdeme na ubytování ve vesnici Houay Hoy a najíme se ovoce. Zkoušíme grep se solí, chilli a pepřem. Fakt zajímavá chuť. Balíme si plavky a malou lodičkou přejedeme na pláž u řeky Ou. Náš další program tvoří koupání a rybaření. Načež na pruty nemáme návnadu a síť má díru. Ti Laosani by mohli být z fleku herci. Jejich široký úsměv, vtípky a teatrálnost nás fakt baví. K večeři máme výbornou dýňovou polévku, sticky rice, kachní maso smíchané s bylinkami a kachní krev. Je to nechutné, nezvládám to. Tady se zkrátka zpracuje všechno na maximum a je to tak správně. Po večeři dlouho sedíme u ohně, popíjíme pivo a laoskou “whiskey” a u toho se kouří dýmka. Dost se nasmějeme. Příjemný večer.
Ráno se opět probouzím s těmi ehm, jenž vydávají kykyryký. Díky tomu se polozmrzlá (je tu kolem 18°C) procházím po vesničce a koukám jak se pomalu probouzí k životu. Roztahují se rohožky na sušení rýže, snídá se a nakupuje. Poránu sedíme u ohně a pijeme čaj. Svaří se tu zelené cosi a málokdy dokážu identifikovat pravý čaj. Son sice vypadá hodně znaveně (moc toho nenaspal), ale už ráno nás baví tím, že si opéká kachnu k obědu na ohni. Po výtečné snídani nasedáme do loďku a ta nás odváží do jeskyně a na výhed nedaleko Muang Ngoy. Trochu se obáváme, že to bude stejné jako včera, ale není.
Vyhlídku na řeku podtrhují ostré skály. Pak zamíříme do jeskyně, kde se skrývali vojáci za Války ve Vietnamu. Son nám ukazuje spoustu věcí, co v jeskyni zůstaly. Koukáme na kontrast plechovek, baterek a žárovek s krystalickými stalagtity a stalagmity. “Hustý, štír!”, zvolám nadšeně a náš průvodce šplhá po skále, aby ho chytil. Nepodaří se mu to. Pak dojdeme přes kláštěr k molu a na lodi vyrážíme na další zastávku. Projdeme se k malému, ale o to krásnějšímu vodopádu v pralese. Dáme si zde oběd. A já jen užasle koukám. Prostě vše mě dostává svou krásou a harmonií, jak z Knihy džunglí.
Tenhle prales, až na ty výbušniny, je vcelku bezpečný. Po osvěžení se vracíme zpět. Ještě se musí vyzvednout mé zapomenuté hůlky. Jestli tohle naše ztracení věcí půjde dál. Budeme brzy silně ultralight. Poslední hřeb naší cesty má být kajakování. Laosani o bezpečnost až tak nedbají. Jsem ráda, že vím, jak splouvání funguje. Ozdoba na přídi Pocahontas, tak mě později označují naši polští kamarádi. Pro nás je to spíše hřebík do rakve, protože řeka moc neteče a už jsme jí párkrát projeli. Loučíme se se skupinkou, vlastně na konci potkáváme Clair a Michel z Belgie a sdílíme s nimi naše zážitky. Po výtečné večeři v malé lokální restauraci potkáváme Poláky z autobusu, seznamujeme se s nimi blíže a s Wojciechem a Edytou chvíli posedíme. Mají už odrostlé děti a rozhodli se cestovat. Nasmějeme se s nimi. A Edyta s tím, že ve Vietnamu: “It is not normal.” (To není normální), nás naprosto odzbrojuje. Už jsme na cestě 54 dní, téměř dva měsíce a zase nám končí víza. Kde to poznáme dál?
