Na Borneo jinak
2. 8. 2023 | Malajsie - Město Kota KinabaluRáno nás hotelový autobus odváží na letiště, ceníme si toho luxusu. Získáme u přepážky další letenky, já jen počítám. 16? 17? 18? 19? let? kdoví. Ale nedávno jsem si o tom začla dělat statistiku. Chvíli čekáme před kontrolou, protože ta se otevírá až v sedm. A pak už hladce projdeme až k letadlu.
Tentokrát nám cesta zabere více času, protože máme přestup v Singapuru. Máme nejlepší sedačky, ty u exitu, protože tam získáte tolik místa na nohy. Ale zase všechno (včetne mé ledvinky) musí nahoru. Většinu cesty prospím, ve dvou třetinách cesty se najíme a u Singapuru sledujeme roztomilé atoly a pak přistáváme. Přilétáme na terminál jedna a čeká nás transfer na terminál tři. Jdeme a jdeme až se nás převeze rychlovlak na terminál tři. Tam vysedáme a opět nás čeká objevování nečekaných věcí.
Jeden z prostor oživuje nízké, do všech stran rozsáhlé akvárium se všemi možnými druhy rostlin a lavičkami okolo. Projdeme se k leknínové zahradě, zde se skrývá kuřárna. Pak jdeme najít náš terminál, cestou potkáme cvičební kolo, které aktivuje nabíjení. V 7/11 nakoupíme ještě malou svačinku a pak se vrhám do motýlí zahrady. Nejkrásnější, kterou jsem zatím viděla (tímto se omlouvám top motýlím zahradám v Evropě - Mnichovu i Praze). Motýli jsou všude, kvetou zde snad všechny rostliny. Krmítka z ananasu a gerber báječně fungují. A já fotím jednu fotku za druhou.
Míša si zatím v klidu sedí u počítače. Dojdu ho vyzvednout a hledáme Starbucks. Stalo se naší tradicí, že si na letišti dáme kávu z tohodle řetězce. Když tu najednou se ozve "Vanura to transfer terminal B". Naše noční můry se naplnily. Taková vostuda, vyvolávají naše jméno na letišti. Něco máme v batohu. Ptáme se asi u pěti přepážek, včetně u naší brány. Nakonec nás paní ujistí, že volání se netýkalo nás. Tak zase hledáme kavárnu až potkáme robota Elle a ta nám připraví kafe. Část ledu vysype, ale nevadí, technologie nejsou dokonalý.
S kávou se přesouváme na dlouhou řadu k naší "gate". Trvá, než nám zkontrolují "boarding pass". A ještě jednou jdeme přes bezpečnostní kontrolu. Ovšem já neprojdu. Odevzdám pás, brýle a hodinky a nic z toho. Až se mě paní zeptá, zda mám podprsenku. A už víme, co píská. Moje zapínání. Nabereme zpoždění a ještě chvíli čekáme. Až nakonec vyrazíme o cca půl hodiny později.
Cesta proběhne poměrně v klidu a už vysedáme na letišti v Kota Kinabalu. Poměrně klidně projdeme přes imigrační. Tedy ten můj policista zpovídá více než Míšův a tak mě zaskočí otázkou: “How many days you stay od Borneo?” (“Kolik dní budete na Borneu?”). Já žbleptám něco ve smyslu do 8. a pak mi dojde, že míří na vízovou povinnost a tak ze mě vypadne “Less then three weeks.” (“Méně než tři týdny.”)
Vyzvedneme si náš baťoh, bála jsem se, aby nezůstal na přestupu v Singapooru a nezůstal. A vesele si to jede na pásu za námi. A tak zase získat SIMku a peníze. To se nám nepodaří, ale alespoň vybereme peníze z bankomatu. Míša na Wifi objednává Grab (rozumněj taxíka) a my se za 50 korun převážíme na ubytko. To chvíli hledáme ve spleti bloků, až nás zaměstnanec odvede přes tři další bloky jinam. Skoro za ním musíme běžet, jak jde rychle. Okolo deváté získáme pokojíček a v nejbližší restauraci fried rice. Obsluha působí neuvěřitelně mile. Jídlo chutná po glutamátech, ale vyhneme se pálivému. Ještě dostaneme vývar a zchladíme se lemon ice tea. A to vše za pouhých 110 korun. Hurá!
Další den ráno nás čeká shánění SIM karet. Podaří se nám to hned v prvním obchodě i se snídaní. Na pokoji je zprovozníme. Míša naprosto bez problémů. Ale mě to nejde a trvá nám, než pochopíme celý princip. Zaregistuji se, ale potvrzovací SMS nikde. A tak vyrazíme do města. Cestou se stavíme v Hotlinku, abychom zjistili, že chyba v registraci u mě není. Slečna se sice snaží, ale vlastně nám vůbec nepomůže. V restauraci si dáváme oběd. Míša si dává nepálivé hovězí a já zkouším polévku. Ta mi však v horku moc dobře neudělá.
Pak přes hlavní promenádu a náměstí pokračujeme kolem významných hodin na kopci do kavárny Woo, která sice vypadá zavřeně, ale není to tak. Kavárna má pěkný design, ovšem dostane nás objednání online, načež objednávku přijde číšník osobně potvrdit. A mají zase navíc naúčtovanou obsluhu. Chjo. No nic v okolí by měla být malá stezka. Hodiny se ukáží být polorozpadlý odkaz na britskou kolonizaci.
Já jsem tu moc spokojená. Lítají tu a tam ptáci. Pak jdeme podél silnice ve zbytku lesa. Dojdeme k trase. Zavřeno. No, jo. Tady nejsme v Japonsku. A tak se kousek vrátíme a po schodech kolem obrovského fíkovníku za zvuku komárů a ve vedru jdeme zvolit další kavárnu. Chvíli sedíme, vypijeme si kávičku, ale mně to nedá. Znovu se vypravím na podobnou trasu jako předtím. Potkám krásné zelenorůžové holuby a jen tak se kochám mezi bambusy a stromy.
Auta na mě vehementně troubí. No jo člověk se ponoří do focení veverek. Vrátím se za Míšou. Vyjdeme na pobřeží. Cestou sháníme nějaké vůně, co by překryly náš zápach, ale nedaří se. Přijdeme na pěknou promenádu podél moře s úžasným streetartem (tím prostě Malajsie vyniká).
Procházíme přes velmi rušný trh, nejprve rybí se spoustou restaurací, kde vám připraví cokoliv na co si ukážete. Humry, ryby všech barev, několik druhů mušlí… Pak jdeme dál na místní trh, kde obchodníci lákají k nákupu svých čersvých produktů. Nás láká jack fruit, který slupneme na posezení.
Procházíme se za západu slunce na pobřeží. Slunce zmizí v mracích a my se začneme vracet. Zajdeme do indické restaurace, tam nám vždycky přijde personál trochu zamračený a nějak nám prostě tohle prostředí nesedí. Já si dám roti palačinku a Míša sýrové tousty a za tu cenu ani nečekáme víc. Dojdeme na pokoj, chvíli posedíme u recepce, kde frčí příjemná (ano, už to není mražák) klimatizace. V našem pokojíku pod větrákem brzy usínáme.
Ráno si dáváme pohodičku. Míša skočí pro snídani a než se vyhrabeme ven, zjitíme, že docela prší. A tak chvíli polemizujeme, zda to má, či nemá cenu. A většinou se řídíme pravidlem: “Má to smysl. (Třiďte odpad.)” A tak kolem jedenácté vycházíme na pláž vzdálenou asi pět kilometrů. V polovině cesty pozorujeme varana v nechutné stoce s odpadky. Stále zkoušíme sehnat repelent a vůni a moc se nám to nedaří. Začne pršet, uvažujeme, zda se obrátit. Jenže hlad je hlad a s plným žaludkem se věci řeší líp. A tak zajdeme do McDonaldu, dáme si pořádný zápaďácký jídlo. Déšť ustává a my přijdeme na pláž Tajung Aru a do parku Taman Princ Philip.
Já nadšeně pobíhám okolo, fotím ještěrky a papoušky. Šedavá pláž má ponurou atmosféru a moře bouří kolem. Nemáme moc chuť se koupat a teplota se nám zdá velmi příjemná. Až se moře nabažíme zamíříme do Local coffe, kde nás neobslouží. Objednáme Grab a vracíme se do kavárny Gaya October. Já si dám výborný mangový cheesecake a ten teda stojí za hřích. Tam načerpáme síly a Míšu se mi podaří přemluvit na ještě jednu drobnou vycházku k mešitě Bandaraya. Zprvu jdeme městem a přiznám se, že se prostě těším na normální chodník. Až přijde vcelku pěkná promenáda, kde lidé běhají a fotí se. Vše podtrhuje déšť v dáli, různé odstíny šedi. Centrální vládní výšková budova Menara Kinabalu.
Dojdeme na prázdnou pláž s rozbitým chodníkem, kde jsou krásné mušle. Poprvé v životě vidím ostrorepa, sice vyplaveného mořem, ale i tak hodně dobré. Přijdeme k mešitě, která celá stojí na vodě. Přivítá nás Malajec a ptá se odkud jsme. pak nás překvapí český nápis vítejte a pokračujeme v putování okolo. Předpokládáme, že dovnitř nás stejně nepustí. Líbí se nám místní komunita, i to, že zrovna všichni vstupují do mešity. Ke konci nás upozorní, že už mají pro turisty zavřeno a my mizíme raději pryč. Přejdeme rušnou silnici a zatím, co já pozoruji volavky a kormorány na rybníce, Míša přivolá grab. Ten nás vyhazuje na místních nočních trzích, kde si zajdeme na ovoce a na přijatelné jídlo - kuře s rýží a slanou roti palačinkou.
Stmívá se a opět se rozsvěcují pestrobarevná světýlka. My se vracíme na náš pokojík. Já jdu brzy spát, ale Míša ještě nějakou dobu pracuje na našich webovkách.
Ráno toho sice hodně stihneme (já si dám lekci angličtiny a Míša si zacvičí - to jsme poslední dobou trochu zanedbávali), ale také nám zabere dost času dostat se z ubytování. Sběhnu pro snídani a dáme si kafíčko. Až po deváté zamíříme do dva kilometry vzdáleného přístavu. Cestou míjíme opět krásné malby na zdech a skvělý trh s ovocem. V přístavu si zaplatíme cestu na dva ostrovy. Nejprve si u správy zakoupíme jízdenku a k té nám pak společnost přiřadí další papírek. Máme chvilku času a tak si dáme avokádovo mangový milkshake. Naše společnost by měla vyrážet o půl jedenácté, na jízdendence se píše čas půl osmé a realita? V jedenáct se stále nic neděje. Asi před 15 minutami pár lidí odešlo a nechalo si vrátit peníze. Já už se trochu začínám bránit, že bychom mohli jet. Naštěstí asi do dvou minut nás kamsi posílají a my vyrážíme lodičkou na ostrov Manukan.
Přes molo projdeme placením vstupu Zprvu zkoušíme šnorchlování, nic moc nevidíme. Míšu zkusím přemluvit na džungli a tak vyrazíme. Přeci se kdyžtak můžeme vrátit. Jdeme do kopce, užíváme si spoustu ještěrek a zpěv ptáků.
Užíváme si pěšinu v pralese, samotu a já jsem hrdá, že naviguji až dojdeme na pěkný výhled k moři. Vlny naráží na skaliska a my potkáváme pár lidí, jelikož z druhé strany vede pohodlná cesta. My to už časově máme akorát.
Nakonec dojdeme s předstihem půl hodinky a zkoušíme sehnat jídlo. Bufetové restaurace už nic nemají a té klasické by to mohlo zabrat hodně času. Zkusíme jít do infocentra o tomhle mořském národním parku, ale to nefunguje (asi od dob kovidu). Projdeme se po pláží a vyrazíme na molo. Tam panuje totální chaosa já se snažím více se probourat dopředu, což se mi podaří a tak ve 13:10 vyrážíme na ostrov Manutik.
Tady najdeme restauraci s polévkou a Míša si dá kuřecí omeletu. samozřejmě rýže není v ceně a tak mu před nosem přistane suchá omeleta. Chjo, co tohle říct na začátku? Po obědě najdeme místo k relaxaci a já jdu šnorchlovat. Nic moc tu není k vidění. Tu a tam korál a rybky. Podruhé už jsem úspěšnější. Narazím na hejno krásných ryb podél kamenů. Projdeme se ke skalám. Tady bych ráda podotkla, že jsem opět slyšeli Čecha, a tu a tam není na škodu mluvit v cizině zdvořile a pěkně. Nevíte, kdo vám bude rozumět. Vydáváme se čekat na loď, zase to trvá, ale my se nějak zvládnem nacpat do davu.
Získali jsme slevu do Starbucsu, tak jdu najít jeden v obchodním centru, zatímco Míša si skočí pro počítač. To mi teda trvá, chybí mi navigační cedule, kde co mají. Nakonec vyjedu do čtvrtého patra, kde se koná nějaká hlučná akce. Vyhodnotím místo jako nevhodné pro práci na počítači. Najdeme tedy jiný Starbucks, kde ale zjistíme, že sleva platí jen v nákupním centru.
Takže si dáme na místní poměry drahý kafe, chvíli vydržíme na místě. Ovšem se mnou šijou všichni čerti a tak se jdem projít romanticky k západu slunce. A ten se tentokrát podaří na jedničku! Zajdeme si do restaurace u nás na tradiční smaženou rýži (wau nepálí). A večer si jen odpočineme.
Ráno vstaneme, nasnídáme se a nějak máme chuť na volné dopoledne, proto si jen skočíme do naší oblíbené kavárny. Cestou vidíme nějaké slavnosti s trhy. Kavárnu si náležitě užijeme. A pak se vydáme na trhy na oběd. Bohužel v půl druhé už zavírají, ale my najdeme vcelku milou restauraci se chutným jídlem. Chytneme další grab a ten nás odveze na pláž, kde jsme se procházeli před dvěma dny. A světe div se. Ono to tu vypadá úplně jinak, než když prší.
Najdeme si místo mezi místními. Střídáme se v teplé vodě, která i přes to osvěží. Odpočineme si. Vedle nás frčí karaoke. Postižený klučina si taky užívá moře. Už jsme do vln vlezli alespoň čtyřikrát. Na pláží si hrají děti s mtvou větší rybou. Já se projdu okolo na ptactvo. Rozhodujeme se zabalit si věci a jít dál. Vidím ledňáčky a super papouška madu modrotemenného.
Míša zavolá grab a kousek odsud se papoušci krmí nějakými plody. No ti jsou krásní! Přejedeme asi pět kilometrů na stezku, která vede na Bukit Kopungit. Cestou potkáme hodně místních, pravděpodobně trasa patří mezi velmi oblíbené. Do strmého svahu závodí několik autíček na dálkové ovládání, tohle chvíli baví i nás. My máme na sobě “sprchu”, avšak vidíme, že i místní se potí. Výhled je odsud nádherný.
Na jednu stranu vidíme celé město a na tu druhou letiště a moře. Vylezeme na vrch, ale pak se kousek vracíme a dál jdem na vyhlídku pozorovat letadla. No to je neskutěčný. Sledovat přistání, strdimily (ptactvo), lidi a místního trochu léty proškoleného kocoura, který obhlédne situaci s námi.
Počkáme na západ slunce, vše kolem nás zrůžoví. Míša najde zkratku, která vede kolem roztomilých plechových či dřevěných domků. Dojdeme na hlavní výpadovku a hned nás nabere řidič Grabu. Jedeme až k našemu ubytování, kde se snažíme sehnat večeři. Zprvu se nám to moc nedaří, ale nakonec vyhrají brambůrky! Stihneme dva hovory do naší domoviny a znaveni jdeme spát.
Tentokrát se vypravíme fakt rychle, abychom kolem deváté byli v přístavu. A to se nám taky podaří. Přijdou další zmatky, když se dozvíme, že na ostrovech není restaurace. A člověk, co nás doprovází nám tvrdí, že to nestihleme a budeme muset jet další lodí. Tak jdeme rychle koupit nějaký oběd do 7/11. Není nejlevnější, ale já nechci umřít hlady. Nakonec zjístíme, že oběd by nám úplně v klidu za polovinu ceny prodali v přístavních občerstveních. Pak vyfasujeme vesty, a dostaneme se do spleti lidí. Zkontrolují mi jízdenku, tu mi nevrací. Dav nás natlačuje jinam. Trvám na vrácení jízdenky do ruky a týpek ji během minutky stihl dát někomu jinému. Ach jo. Pak stojíme na slunku tak pět minut, než nás naloží. Tohle je chaos. Vysedáme na malém ostrůvku Sapi.
Moc lidí tu není a my si užíváme pohodičku. Zkouším jít šnorchlovat, ale ve vytyčeném území se plavat nesmí. A zrovna to začne být hezké - klauni a spousta rybek. A už na mě píská místní strážce a jede ke mě na paddle boardu. Ještě zkusím okolí mola, kde pár ryb (takových stříbřitých se žlutými ploutvemi) plave. Přijdu za spokojeným Míšou u počítače ve stínu. Jde se taktéž smočit. A potkáváme Claire a Nika a jejich kamarádku Mary, přisedají si k nám. Jdou se koupat, Míša se rychle svlaží a já vyrážím na průzkum pláže.
Voda je nádherně modrá, nikdy jsem nic takového neviděla. Sběhnu si pro šnorchl a plavu zase mezi bójky. Rychle. Tady to ovšem žije více. Vidím mladou pískově hnědou murénu, tři druhy klaunů a zase nepřeberně ryb. Když vylézám z vody, tak už na mě ukazují. Ale nikdo nepískal. Prohodíme pár slov s Nikem a Claire. A nedá nám to, vyjdeme trošku do pralesa. Má tu být monument, ale tahle deska nás teda moc nezaujme. Zkusíme ještě jednu odbočku a ta se zdá být správná. Tak jo, sice se máme otočit (za dvacet minut nám jede loď), ale nedá nám to a dojdeme na fajn vyhlídku, kde vidíme blankytné moře (a pár šnorchlistů). Rozloučíme se s Francouzi (ti míří na ostrov Manutik) a jdem na molo.
Převezou (bez komplikací!) nás na nedaleký ostrov Gaya. Tady do sebe ládujeme náš oběd. Míšovo sladký pita chléb k rybičkám úplně nesedne. Tak zase příště. Vedle nás stojí mladá slečna, co jí velmi požahaly medúzy. Po odpolední siestě (zvládnu jí tak půl hodinky) se vypravíme na túru. Vidím dvakrát utéct velmi zajímavou slepici. Co je ale zač nezjistím. Ty lesy jsou úplně jiný. Rozhodneme se jít směrem k pláži, kde sídlí vedení národního parku Tunku Abdul Rahman. Jdeme pešinou a přitom kloužeme po spadaných listech. Uchvátí nás krásné mangrovy a jeden skok nás nadchne, že bychom mohli vidět krokodýla.
Dojdeme na pláž a k hezkému kempu. Místo prozkoumáme a pomalu se začneme vracet zpět. Trek se nám moc líbí, ke konci Míša jde napřed, potkáme rodinu makaků dlouhoocasatých. Fotím krásnou zelenou ještěrku. Pak si jdu ještě zašnorchlovat a svlažit se do vody. Uvidím mořské raky a pár drobných rybek.
Nechám usušit ručníky a jdu se trošku projít. Míša už na mě volá, že jedeme. Já špatně rozumím jméno společnosti. Nejprve slyším nějaké jméno, pak si myslím, že jde o slavné jméno herce a nakonec z toho vypadne Sunny rainbow. Dojedeme do přístavu a ještě si dáme kafíčko v naší oblíbené kavárničce Gaya. Na ubytování poprosíme o sprchu. Umytí s čistými vlasy nasedáme do grabu, který nás odveze zase o kus dál.