Ó to Kjóto!
20. 7. 2023 | Japonsko - Město KjótoÓ! Toto. Cestujeme 300 dní. Občas se nám zdá jako včera, když jsme byli ve Vietnamu. Čas prostě letí!
Ó! Jó! Jů! To Kjóto. Dorazíme vlakem do Kjóta na hlavní nádraží. Kolem rušné silnice jdeme do jedné z poboček našeho hotelu Sakura a necháváme zde batohy. Dopraví nám je k našemu hotelu, který je v jiném regionu. Vyrazíme asi dva kilometry k chrámu Rengeo-in, kde je 1001 zlatých soch Buddhy z 12. století. Ty se bohužel nesmí fotit. Vyfotím však ceduli a skoro reálná fotka je na světě. Všechny sochy se sobě podobají a přitom každá jiná.
Potom procházíme kolem dalších tří chrámů. Přemůže nás hlad. Zapadneme do krásné restaurace, kde já ochutnám výbornou rajčatovo houbovou omáčku a kjótské kari a Míša zkouší udon (japonské nudle). Ke svatyni Kiyomizu putujeme společně s davem turistů. Krámky okolo se všemi možnými i nemožnými suvenýry nás lákají k nákupování. Lidé oblečení do kimon a tradičních dřevěných bot stoupají vzhůru.
Procházíme kolem červených bran až k malebnému výhledu na město a nejvyššímu chrámu celého komplexu. Už dopředu jsme se dohodli, že nemusíme vidět všechny zevnitř. Asi bychom se nedoplatili, protože v Kjótu se jich nachází asi 1600. A tak se otáčíme a procházíme tradiční uličku Matsubara a Nineizaka.
Prodávají tu různé masky, keramiku, vějíře, pochutinky a další cerepetičky. Cestou si koupím duhové kafe, aby se mi snadno putovalo. Po asi kilometru hlavní vstupní bránou vyrážíme kolem nepřeberného množství krásných svatyní, bran, oltářů a chrámů. Sledujeme velkou pískovcovou sochu Budhy u chrámu Ryozen, ten zkoumáme jen zvenčí. Další svatyně Kodaiji slibuje štastné manželství (a je na ní spousta duhových praporků - manželství je zkrátka pro všechny). Rovnou dvakrát oběhnu modlitební mlýnky. Pro jistotu. Procházíme mezi tmavými domky, u nichž ani nelze rozlišit, zda tam někdo bydlí, či je to náboženské místo. Tu a tam mají cedulku se zakázem vstupu. Před námi se najednou tyčí krásný cihlový akvadukt Suirokaku.
A poté zakoupíme vstupenky do svatostánku Nanzenin. Zdejší zahrada pro mě znamená menší ráj. Pozoruji čolky s rudými bříšky, krásnou úpravu zahrady (dva zaměstnanci precizně stříhají drobounké keříky), vážky a sladkovodního kraba. Další část tohoto chrámu vynecháme, protože se zase musí platit. Kousek za ním se rozprší a my si dáme výborný čaj a hnusnou kávu. Au lait. (Spíš než káva s mlékem bych to přeložila lehce to zabolelo. Cena, výkon, kvalita jsou mizivé.) Vypravíme se směrem k metru přes svatyni Heian jingu. Červenobílými budovami se zelenou střechou zní cinkání tisíce skleněchých větrných zvonečků. Krása.
Přejedeme vlakem k naší poslední zastávce. Oranžovým branám. Nakoupíme s sebou večeři. Nejprve se porozhlédneme kolem oranžových svatyní Fushini Inari Taisha. A pak začínáme stoupat. Tolik bran jsem v životě neviděla. Z jedné strany jsou na nich nápisy. Jdeme s turisty přes brány Sebon, tu a tam se fotíme a u dlouhých průchodů. Přes svatyně Neagarimatsu a Kumataka (a mnohé další) vystoupáme na první vyhlídku. Zjistíme, že bychom mohli na vrchu stihnout západ slunce a tak stoupáme rychle vzhůru přes další brány a výhled. Všude nás doprovází sochy lišky Kicune, velmi uctívaného zvířecího posla. Japonci jsou velmi pověrčiví ohledně spousty věcí. A také mají různé tradice. Třeba před vstupem do chrámu si omývají ruce a ústa. No co si budeme povídat, mě teda černá kočka přes cestu radost taky neudělá.
Vystoupáme na vrchol, kde nás překvapí kamenná svatyně, taková vcelku obyčejná bez nějaké stavby. Bohužel podívaná na město se tu také nekoná. Obejdeme bránami zpátky k prvnímu místu, kde byl výhled. Pomalu se připozdívá, rozsvicují se lampy a místo získává kouzelnou atmosféru. Slunce zalézá do mraků a celá scená jen růžoví. My si bokem dáme večeři, všude mají cedule, že se tam nesmí jíst. Teda bramborový salát na japonský způsob mi podráždí chuťové buňky víc než ten od babičky. Zvláštní chuť mu dodávají sušené na jemno nakrájené plátky masa! Po jídle seskáčeme po schodech, pokocháme se a dojdeme na nejbližší stanici JR vlaků. Ten nás převeze na naše krásné ubytování (mělo být na naše výročí sedmého… ale prostě tu a tam se stanou chyby v matrixu).
Dáme si kávičky a čajíčky zdarma, přiťukneme si citrónovým drinkem na třista a pořádně si odpočineme.
Ráno se budíme už v šest! Abychom vše stihli. Ještě se zapovídám s recepčním na hotelu, neskutečně mile mi povídá o Kjótu. Udělám nám kávu z automatu na kapsle, nasnídáme se a o půl osmé vyrazíme do bambusového lesa. Jedeme JR na stanici Arashiyma. To už se tu pohybuje hodně lidí, fronta se stojí už i na brzy otevírající chrám. Nejprve nám bambus nepřipadá nijak zvláštní. Znáš takový to zdarma bambusový pozadí na počítač? Tak trochu zjemni zelenou, přidej procesí turistů a přesně tím procházíme.
Musím však říci, že tenhle les na nás posléze zapůsobí. Pořád koukám do korun, kde zpívají ptáci. Projdeme celou trasu až přes park Kameyama k řece Katsura. Prý se tu vyskytují makakové. Místo nich však pozorujeme volavky a kormorány. Dojdeme na zastávku fialového vláčku, kterou zdobí skvělé barevné sloupy okolo cestičky končící krásnou dračí fontánou.
Nasedáme do vláčku, dvakrát přesedneme až nás autobus vysadí nedaleko Kinkakudži. Zaplatíme vstupné a přes krásnou zahradu s velkým jezírkem vstupujeme ke Zlatému chrámu. Plavou tu (jako ve všech zahradách) koi kapři různých barev. I ti zlatí.
Házíme penízky pro štěstí k soškám Budhy. Kocháme se krásnou zahradou. U východu zjistím, že mi vytekl do batohu sluneční krém. No to mám radost. Zablokuju toaletu, ale podaří se mi to vyčistit. Jdeme pěknými uličkami na další spoj.
Cestou dojdeme do supermarketu a nakoupíme sushi. Nabízí tolik různorodého jídla, že máme chuť to všechno sníst. Na zastávce se zčásti najíme sushi. Vždycky s ním mám velké oči a tak máme zásoby jako pro celý batalion. Využijeme tak deseti minutové čekání. No, ale dvě minuty před odjezdem už jsme si jistí, že autobus odjel dřív. Neva, vezmem další. Paní v autobuse má strach, že jsme vystoupili špatně. Obvykle totiž turisti vysedají jinde. Zeptá se: “Where you go?” (Kam jdete?) a já jí rozumím: “Where are you from?” (Odkud jste?) A hrdě odpovídám, že z České republiky. Až Míša mě opraví a dodá, že na to nikdo není zvědavej. Zasmějeme se tomu.
Stoupáme lehce do kopce až ke krásné procházce “filosofické stezce”, tam dojíme druhou část oběda. Když to sushi je taaaak výborný. Ani se nemůžeme hýbat, jak se přecpem. No ovšem je načase pokračovat dál. Ocitáme se v klidné tiché zahradě chrámu Kinmo-in.
Užijeme si krásné místo, kde se člověk může trochu ochladit. Prohlédneme si výstavu dřevěných masek a vydáváme se dál. Přepadne nás úmorné vedro, proto se rozhodneme pro kávu. Podnik si však trochu spleteme a chvíli oxidujeme u paní se stánkem s matchou. Pak se přesuneme do kavárny. Zchladíme se. Odpočineme. No nakonec si stejně matchu u paní dáme.
Zaplatíme vstupné do Ginkakudži - Stříbrného chrámu - a přes zahradu a obrazce ze štěrku procházíme ke svatyni. Zelený mech, borovice, přesně vysypané pěšinky, lucerny a jezírka. Tak takhle se to možná dá popsat, ale ten pocit klidu, souladu s přírodou, přesnosti, ticha a neubíhajícího času, to popsat pořádně nejde. Uděláme si procházku celou zahradou s výhledem na pavilon.
Tohle krásné místo opouštíme a rozhodneme se ještě kousek projít. Dojde nám, že nemáme moc vody a tak koupíme limču v automatu v lese. A ještě doplníme vodu přímo ze studánky. Snad to bude OK. Vyrazíme pěšinou a stoupáme pěkným lesem ke svatyni a výhledu Kobododaishido. Pěkně se zapotíme, kombinace vlhka a vedra nás dostane. Ovšem výsledek stojí za to. Opět se pokocháme krásným výhledem na město, chvíli sedíme a sledujeme luňáky. Cestou vidíme stopy po divokých prasatech a vyplašíme laň. Vracíme se prudkou pěšinkou dolů k “filosofické stezce” a kousek jí procházíme.
Tu lemuje náhon ve kterém plují obrovští kapři (velikosti menšího delfína). Zkrátka Kjóto patří mezi impozantní města. Dojdeme na hotel, vyrazíme do obchodu, nakoupíme večeři a jsme natolik přeplněni dojmy, že už ani nevyrazíme prozkoumat noční město. Tak třeba příště, protože Japonsko se nám hodně líbí a nabízí mnohé zážitky. Už teď víme, že mnohé nestihnem. Třeba maglevy, vlaky jedoucí 700 km/h, tu zavedou v roce 2027, tak máme motivaci na návrat.
Máme velkou radost, když zvládneme vstát brzy! V šest! Vypravíme se na nádraží. Šineme si to nezastavujícím proudem lidí, jedeme nacpaným metrem. Všechno nám klapne tak rychle, že vyrážíme dřívějším spojem. V Kjótu nasedáme do rychlovlaku Thunderbird 7 a ten nás odváží do další stanice.
Vysedáme na nádraží v malém malebném městečku. Jedeme podle plánu, nasáváme přesnost a kultivovanost Japonska. Nemožné se stává skutečností. A kdo ví? Možná budou další neuvěřitelné věci. Čeká nás jednorožec? Nebo hodinky s vodotryskem?