Od hor až k hranicím
3. 10. 2022 | Vietnam - Oblast Cao BangPřejíždíme Hanoi veřejnou dopravou a zajišťujeme si cenu na noční spoj do Cao Bang. Máme čas a tak se najíme na ulici. Když člověk pomine tu hygienu, tak jsou to mé nejlepší závitky bun nem v životě! V obchodě si dáme ještě kafe a vrátíme se na autobusové nádraží. Přesně v osm vyjíždí náš noční lehátkový autobus, světýlkový! Spíme a budíme se, zastavujeme a pokračujeme. Nechutně se nalepím na cizí žvejku. Už nikdy nebudu pod lavici lepit žvejkačku, přísahám! Před šestou nás autobus vysadí v Cao Bang.
Dáme si snídani, trochu projdeme město, sednem na kávu a už jedeme dalším autobusem. Proplétáme se mezi kopci a skalami, sjíždíme do údolí s políčky rýže, míjíme vesničky (v jedné z nich ručně vyrábí sekáčky na maso) a tu a tam potkáváme banánové porosty. Zrovna jsme trefili období sklizně rýže. Líbí se nám, jak lidé rýži sbírají, dávají do snopů, žnou a suší a to všechno ručně. Rýže se suší na plachtě nebo na rohoži, ideálně na betonu/silnici. Náš autobus je něco mezi ČSAD, Českou poštou a DPD. Veze lidi, balíky (vejce, červíky, barvy, žebříky, sudy piva, potraviny atd.), dopisy a vzkazy. Vysedneme u vodopadů Ban Gioc, kde to vypadá dost turisticky. Vodopády nás uchvacují (ačkoliv považuju za nejlepší vodopády ty v Norsku). Nachází se těsně u hranic s Čínou. U vodopádů létá nepřeberné množství motýlů všech barev, tvarů a velikostí. Užíváme si atmosféru místa.
Pak pokračujeme další kilometr k pagodě Truc Lam Phat Tich. Krásný klidný chrám nám poskytuje skvělý výhled na řeku, hory a vodopády a taky do Číny. Šlapeme po silničce, kde se suší kila a kila rýže. Dáme si příjemnou koupel v řece. A pokračujeme na naše homestay ubytování. Famózní! Líbí se mi malé kójky se závěsy a vietnamka Hoang je dokonalá, zahraje nám písničku na místní hudební nástroj z dýně a zkouší mluvit anglicky. Nevídané. Ještě se podíváme k nedalekým jeskyním Nguom Ngao - Tygří jeskyně (na seznamu UNESCO). Procházíme jeskyně, bez průvodce to má o dost lepší atmosféru (nepotkáváme pravou jeskynní tmu, nenaplněnou lásku ani neidentifikovatelné útvary podobné slonovi). Hodně mě upoutají krásná kaskádovitá krasová jezírka. Nakonec se zatouláme i do připlacené části s obrovskými dómy. Večer si popovídáme s Francouzkou Enorou a brzy znaveni zaplujem do postele.
Jsem vzhůru brzy, kolem půl sedmé a sleduji naši milou hostitelku, jak bravurně zvládá svou práci. Vytáhnu Míšu z postele a dáme si výbornou snídani. Rýžový papír s vajíčkem a vývarem. Posilnění jídlem zkoušíme jízdu na skútru. A následně si jej půjčujeme. Míša se sžíval pomalu s motorkou a já si přála zastavit u modré řeky Quay Son a velkých vodních kol. Přecházíme po vratké bambusové lávce, ale v půli cesty se raději otočíme zpět. Jedem dál k vodopádu Small Ban Gioc, bohužel k němu nepronikneme ani po čtyřech pokusech. No nic vyčučíme aspoň dva jezy a bambusový háj. Taky dobrý. Pokračujeme a rozhodujeme se, že 38 km je pro nás kousek. Ještě natankovat. (Maj tu levnej benzín 2,5 litru za 50!) Kolem druhé zastavujeme u jezera Hen. Propánakrále. Dostali jsme se na krásné místo s jeskyněmi s 1,3 hvězdičkami na googlu! Ke dvěma malým kouzelným jeskyním jsme se dostali krásným horským pralesem. Jestli se na něco můžu doma vykašlat, tak je to pěstování kytek. Vidět dva a půl metru vysokou vánoční hvězdu naštve. Sami si nahazujeme jistič osvětlení jeskyní. Jedna z nich sloužila asi jako restaurace. Vrátíme se k motorce a záhy selhává můj navigační talent a trochu bloudíme. Až nakonec po prašné a kamenité cestě ("Marťo, jako s Pablem, jen po asfaltu") se dostaneme k hoře s dírou. Hora Mat Than se často označuje jako Angel eye. Pod ní je planina, kde se pasou buvoli a koně. Řeka pod horou má hluboké koryto. Místo ruší jen kemp s hlasitou hudbou. Z dálky si prohlédneme vodopády a čeká nás cesta zpět. Ačkoliv prší krajina je opět nádherná a i různorodá. Dojíždíme do homestay a zmrzlí jak ratlíci si dáme čaj. Nečekali jsme chlad. Pak přichází společná večeře, kdy zkoušíme různé domácí pokrmy s rýží. Nakonec přijde i na "happy water", což je místní pálenka z rýže. Ochutnáváme amalaki (indický angrešt) a nashi hrušku a na veselí nám přidá i slivovice. (Tímto děkujeme našemu dodavateli, je super!) Večerním povídáním končí náš další den.
Snídáme poměrně brzy bahn chung (v banánovém listu zabalený rýžový koláč s masem). Banánový list? Se nejí. Nechutná mi. Zbalíme věci a Hoang nás vezme sebou na rýžové pole. Zkoušíme rýži sklízet. Moc nám to teda nejde, což asi i Hoang pozná a jde nám raději ukázat buvoli. Mají je ve větší stáji spolu s kravami. Moc se mi líbí, jak je na ně hrdá. Loučíme se a jdem dál vstříc veřejné dopravě. Nejprve jedeme dvě hodiny do Cao Bang. Kde deset minut před dojetím zkoušíme otázku: "Lokal bus to…?". Asi do deseti minut ví půlka 70 tisícového města kam jedem. A zkouší nás vošulit. Předběhneme do druhého autobusu a ocitneme se na autobusovém nádraží. Pán na informacích s námi nekomunikuje, za to dva jiný řidici se o nás perou. 150?! Moc. Zkoušíme 110. A já spoj dohádám na 90. Přijdu si jako vítěz. Do té doby, než nás rádoby odvezou na bus. Osm kilometrů od městečka. Kde nás čeká přecpaná limuzína za cenu o které se ani nechtějí bavit. Jdem pěšky. Máme čas a naše karma? Je zdarma. Nakonec nás vezme mladý sympatický řidič dodávky. Bohužel sympatický do té doby, než nás vyhodí se setměním kilometr a půl od vesnice Cho Ra, kam chcem. Zkouší stejný trik a dokonce stejnou limuzínu. Teď už ale víme cenu: stovka na osobu za cca 20 km cesty. Good cheap car. Kecy. Řidič dodávky se ani nestydí říct si o peníze. Chtěli jsme mu něco dát, ale takhle má polovinu. A my máme snovou cenu korunu za kilometr. V dešti najdem místo na stan. Nic moc mezi domy. Vysněný oběd na ulici vyměníme za zbytky zásob: brambůrky, sušené maso a sójové párky. Poučeni na příště usínáme za zvuků motorek a pralesa.
Další den ráno vyrážíme v dešti do vesnice Cho Ra, kde uděláme nákup potravin. A stojíme na autobusové zastávce, kudy má jet autobus. Nechce nám ani zastavit, ale já se nedám. Zastavuje, ovšem i přes to, že má na sobě nápis Ho Ba Be, což je místo kam chceme, nejede tam. No nic. Vím, že to tu lidi neví, ale my máme nohy. Jdem 13 kilometrů k jezeru. A musím říct, že i v dešti to vnímám jako krásnou cestu. Prales má s mlhou své kouzlo. V malých vesničkách na nás mávají. Po osmi kilomerech se dostaneme k bráně do národního parku, zaplatíme vstup a pokračujeme dál. Potkáme autobus. Takže jezdí, ale nám to dva kilometry před cílem je k ničemu. Co ale objevíme zpáteční autobus do Hanoje a zjišťujeme i v kolik jede. Zmoklí jako slepice jdeme pralesem k rozhledně, což byla naivní vidina mapy.cz. Dáme oběd a razíme k přístavu v Ba Be. Chtějí nás naložit na lodičku, ale my tu necháváme batohy a jdem 3 km pěšky k pagodě An Ma, která leží na malém ostrůvku. Ačkoliv leje (jako z konve je slabý výraz) kocháme se pralesem. Obzvláště mohutné stromy, palmy a kapradiny nás ohromují. Pagoda není nikterak významná, ale baví nás produkty prodávané kolem ní: houby, sušené ryby a šneci z pralesa. Po vratkém molu se vracíme zpět a už začíná lítat zajímavý hmyz. A taky komáři. Vyzvedneme batohy, nezvládáme ukecat cenu lodičky a tak po svých (ale s hrdostí) jdeme na náš homestay. Stejně by nám přívoz moc nepomohl, zkrátil by trasu asi o kilometr. Ještě potkáme jeskyni Ace tham, která slouží jako pěkně špinavé tábořiště. Poslední kilometry bolí. Ale zvládneme to. Přespáváme v Homestay s výhledem na jezero, necháme si připravit večeři. Jím nejlepší a nejčerstvější rybu mého života z jezera. Chtějí se zapaďákům zavděčit a tak máme i hranolky. Hmmm a ty banány!
Pobalíme a k snídani máme rýžové palačinkové placičky plněné banány s ovocem kaki. (Kdybys náhodou chtěl jíst kaki v ČR, doporučuji nechat plně změknout). Mineme odbočku, ale nevadí, vede tam i druhá cesta. Máme hodně času a tak si užíváme pohled na jezero, focení motýlů a klídečku. Potřebujeme si trochu odpočinout. Čeká nás spoj od hranic národního parku do naší milované stanice My Dinh v Hanoji. Autobus má vpředu žíněnku na sezení a když lidi vystoupí naloží se… balíky. Kapitolu sám o sobě tvoří autobusový romantický popíček, nelitujeme toho, že nejde televize, s obrazem je to horší. Míša je překvapen, když se autobus otáčí na tři proudovce do protisměru. V době největší zácpy zablokuje tři proudy a troubí na auto, do kterého málem narazil. Mě už to po předjíždění v nepřehledných serpentinách nevzrušuje. Balíci dojíždí po čtyřech hodinách do Hanoje. Jedeme opět městskou do staré čtvrti a do levného ubytka Hanus House. Dáme si bun cha. A usínáme v posteli. Zítra bude klidný den a pak máme v plánu další štaci v horách. Čeká nás dobrodružné… Ale víte co? To už bude jiný příběh.