Pojedeme NON STOP?
20. 4. 2023 | Indonésie - Města Yogyajakarta, Malang a sopka BromoVe čtyři. Tak brzo vstáváme, abychom dojeli za devět hodin do Yogyakarty (čti Džokdžakarty). Vycházíme do právě se probouzející hlavního města Indonésie Jakarty. Muslimové v pět startují půst a snídají brzy. Čekáme chvíli na první autobusový spoj a přesedáme na další.
Chvíli se motáme kolem vlakového nádraží Pasar Senen. Nedaří se nám najít vchod pro pěší. Vlezeme do budovy, kde pobíhá spousta portýrů s různými balíčky. Pendlují z perónu do čekárny a zpět. Některá zaměstnání mě nepřestanou fascinovat. Dojdem vytisknout jízdenku, koupíme kávu a dáme si snídani. A pak nastoupíme do vlaku, co mi hodně připomíná metro. Čeká nás dlouhá cesta a místa nemáme vedle sebe. Nakonec si i tak k sobě sedáme. Místa je tu hodně málo. Ale i tak to zvládneme. Až na kiks, kdy zjistíme, že máme jízdenky do Watesu, což je asi 25 km od Yogyajakarty. Nakonec se ptáme, zda to jde nějak dokoupit a Indonésané jen mávnou rukou. My tak ušetříme dvě stovky. Ve tři hodiny vystupujeme na nádraží a zkoušíme najít autobus do centra.
Míšovo sluneční brýle opět padly za oběť cestování. Přelomily se na půl. Nakonec autobus vzdáváme a svezeme se grabem. Vyměkli jsme, dřív bychom 4 km v pohodě ušli. V malém pokojíčku si odložíme věci, lehce odpočineme a jdeme prošmejdit blízké okolí. Načež projdeme krásnou bílou bránou, všichni se na nás usmívají. Zamíříme k mystickým stromům banya (jedná se o druh fíkusu, který z větví pouští své kořeny). Dávám si plněné knedlíčky dimsum (občas člověk nechce vědět, co je uvnitř), které jsou báječné.
Projdeme celé čtvercové travnaté prostranství, ještě zkouším smažený corndog (nakonec se z toho vyklube smažený, v kukuřici obalený tousťák se sýrem - jako opravdickým - a párkem - jako sójovou náhražkou). Míša si dá velmi levný hamburger a svéráznou verzi kebabu. Já si ještě dám ještě jednou knedlíčky dimsum a zkouším kraby. Je teda pekelný oříšek z nich něco vyšťourat. Mezi našimi přáteli se vyskytují různé názory na kraba. Ale teda za mě krab chutná jinak než krabí tyčinky. Mnohem líp. Dojdeme na ubytování. Chvíli ještě třídíme fotky a zlepšujeme náš web. Uděláme jednu online návštěvu do Čech, nějak nám teda ty internety v tý Indonésii nefrčí a často voláme bez kamery. No a kolem půl devátý opadá naše morálka a jdem spát. Ráno moudřejší večera.
Vyrazíme na snídani do nějaké kavárny. Ale pozor! Ramadán a kombinace otevíracích dob nám dá zabrat. Bloudíme skoro hodinu městem. Abychom zjistili (v 9:56), že jedna, dle slov číšníka otevírá až od desíti a možná až od jedenácti (celé kouzlo spočívá v ceduli, co tvrdí otevřeno od devíti). Další nás zláká tuktukář, který nás posílá do kavárny. Tam nás mile přivítá paní, co má úžasnou kávu a sušenky zdarma. My ale máme takový hlad, že bychom je sežrali všechny. Zkouší ještě kouzelný paklík v banánovém listu, ale rýže nás moc neláká a u těhle balíčku se často nedá poznat, zda to bude sladký, nebo slaný. Nakonec ještě nafotíme to slavný bobkový cibetkový kafe Kopi Luwak.
Ale tohle moc nepodporujeme. Je to neetické. Zázrakem se ocitneme v malých uličkách, které patří mezi mnou velmi vyhledávané a najdeme Watercastle coffee. A tady nám připraví úžasnou omeletu s avokádem, skvělou banánovou palačinou a jogurtem s čerstvým ovocem. Papája pořád není můj favorit. K tomu všemu si dáme výborný zázvorový čaj.
A s blaženým pocitem plného bříška jdeme poznat místní památky. Sama Yogyakarta je krásné město a v Ramadánu velmi poklidné. Nejprve se znovu ponoříme do dalších uliček, které jsou kolem staré části. Tam zjistíme, že do zahrad vodního paláce Taman Sari musíme kus obejít po hlavní cestě. Dovnitř projdeme neuvěřitelně krásnou vstupní bránou. Bílonarůžovělý mramor budov s krásným bazénkem a úžasnými zahradami se nám velmi líbí.
Zase se dostaneme do uliček mezi kouzelné malé budovy s krásnými drobnými streetarty. Potkáme se s průvodcem, co nás zase urputně posílá na cibetkovou kávu. Indonéská specialita. Vyslechneme ho, ale adresu ihned zapomínáme. Touláme se uličkami, tu a tam potkáme krámek, kde nám nabízí levnou cenu zboží. My suvenýry prostě nekupujeme. Kolem jedenácté nás začne mučit vedro a tak si dáme ledovou kávu v Agler coffee. Což je velmi milá místní kavárna s vkusnou dekorací. Yogyakarta je kávový ráj. Všude v Indonésii pěstují kávu, kterou umí lahodně upražit. Tak tohle jsem si nemyslela. Míša kafe nikdy nepil, ale naše dobrodružná cesta ho změnila. A to jsem se pokoušela z něj udělat milovníka kávy skoro deset let. Kus se zase touláme, že bychom našli pomalu něco k jídlu. Po chvíli náhodou natrefíme na krásnou kavárnu Oman Roti caffé i se skvělým jídlem. Odpočineme si tu a paní, co nás obsluhuje je neuvěřitelně milá a zdvořilá.
Zamíříme k paláci Kraton, ten už má bohužel zavřeno a tak si to namíříme ke známé nákupní třídě Jl. Malioboro. Dostaneme se do obrovského nákupního střediska plného oblečení. Třetí patro už nás úplně zmůže. Velký šátek pro mě tu nemají a tak alespoň Míšovi koupíme nové brýle, dokonce polarizační! Konečně se zbavíme zbytku malajských peněz, směníme je na rupie. A pak se vracíme zpět. Zláká nás poslední kavárna. Jsme přeci správní kavárenští povaleči. Pak ještě objevujeme spoustu dobrot na trzích, hlavně různé pochutiny na špejli (a jako dezert ovocné špízy v čokoládě). Vyzvedneme si batohy a notnou chvíli čekáme na místní autobus na vlakové nádraží. To má hodně zajímá autobus. Prostě tu veřejnou dopravu nevzdáme a tentokráte se nám to vyplatí. Autobus nás doveze k monumentu, já jsem teda čekala hodiny a on to nakonec byl podvod brněnského typu (jako s orlojem). A odsud dojdeme kilometr na nádraží.
O půl jedné nám jede vlak do Malangu, notnou chvíli čekáme. První pokus nástupu deset minut předem se naštěstí nazedaří, nás speciálně kontrolující zaměstnanci nás pošlou zpět. Jiný vlak. Až nakonec na druhý pokus nasedáme do vláčku, kde snad budeme spát. To byl zase plán. Jet non stop. Ve vlaku se prospíme lehce, ale nakonec se to vcelku dá. Ovšem už se teď těším do postele. V sedm vysedáme z vlaku a rychle řešíme naše možnosti. Nakonec projde geniální nápad. Po snídani si půjčíme si motorku, Prozkoumáme duhovou a modrou vesnici v městské části Malangu Jordipan.
Pak nás čeká dlouhá cesta na motorce. Musím uznat, že provoz v Indonésii je jiný. Dost chaotický a v podstatě se jezdí i v protisměru. Ale cesta ubýhá pomerně rychle. Fotím ještě aktivní sopku Bromo a brouka velikosti jako menší švestka. Okolo půl dvanácté dojíždíme do vesnice Pronojiwo a kupujeme si vstupenky na Sewu waterfall viewpoint. Ty jo, naskytne se nám pohled na celou stěnu vodopádu.
No a ještě není úplně čas oběda a proto sejdeme k dolní části vodopádu. Dost pěkně to tu kvete a kolem nás léta spousta hmyzu. Nejprve se cestička vine dolů, pak jsou zde železné schody (v různém stupni zrezlosti). Tu a tam rozpadají se bambusové zábradlí. Najednou trasa mizí v zurčícím potoce. Takže nejen slézání po kamenech, ale ještě k tomu všude proudící voda. Míša si to užívá.
No a u mě asi tak můžete hádat. Dostaneme se k chatičce s občerstvením, kde očekávám výhled na vodopád Sewu. No takový jeden menší čůrek padá z lesa. Přejdeme k říčce, kde je další vstupné. Ačkolik se čílím nezbyde nám nic jiného než znovu zaplatit. Nad vodou trčí starý železný žebřík a zarezlá cedule s nápisem buď opatrný. Tak díky, jsem moc ráda když člověk platí "for your safety" (pro vaší bezpečnost). Ještě lezem tak 500 metrů proti proudu. A wau vodopád je ještě krásnější od spodu.
Všude se tříští voda a my vylezeme ještě na skálu. V momentě, kdy se začneme vracet se nahrne na místo hodně lidí. Takže jsme si užili vodopád v klidu. Zpátky mě děsí ty železné mostky. No příjemný pocit se teda nekoná. Ještě se projdeme potůčkem k dalšímu vodopádu. Čeká nás výlez po kamenech, vyhýbání se dalším lidem a šlapání do kopce. Suma sumárum někdy si člověk vyslouží různý zážitky.
Oběd si dáme v malé restauraci u výhledu, kde jsou na nás neskutečně milí. Je to moc chutné a ještě dostáváme několik kousků hadího ovoce na cestu. A rychle nasedáme na motorku. Trochu prší, doprava je tu fakt hrozná a budeme to mít pravděpodobně dost natěsno se stinutím vlaku do Probolingga.
Naviguji, co to jde a jedem. První odbočíme zkratkou, abychom se vyhli hustému provozu a to se podaří. Těsně u Mallangu se dopravní zácpě nevyhneme. Ovšem krokem se blížíme k cíli. Ještě špatně odbočíme k půjčovně, ale naštěstí pak už jde vše hladce.
Máme 20 minut na to dojít na nádraží a stihnout vlak. Bude to úplně akorát. No ale na přepážce už nás urychlují, náš vlak už je na nástupišti a nasedáme. Akorát ještě sedm minut do odjezdu. Cestou se seznamuji s Angie, milou 25 letou indonésankou. Osvětlí nám mnohé zvyky a je hodně zvědavá ohledně našeho vztahu. Je to jiný, když má žena obavy z manželství. Jsem čím dál tím radši, že jsem se narodila do rovnoprávnosti.
Je přestávka ve stanici a tak jdu s Angie ven. Ukazuje mi, jak uvázat hidžáb. U stánečků kupujeme místní nápoj dawet ayu (zelené žížalovité útvary a kokosovém mléce) a opékané masovo vaječné špízy. Majitelé stánečku mi ukazují i postup přípravy. No to zelený není nic pro mě, ale Miškovi to chutná. Angie nám ještě doporučí místa, která máme navštívit a naše cesta utekla. Vystupujeme. V Probolinggu mají docela pěkně osvícené prostranství před vlakovým nádražím a docela i hezké trhy s jídlem.
Nás nikterak neosloví. A tak jdeme kilometr na ubytování. Je hodně základní, ale majitelé jsou neskutěčně milí. Vlastně moc neumí anglicky, fakt moc se snaží, abychom se cítili jako doma. Nakonec ve vedlejším ubytování vezmeme trip na sopku Bromo. Jdem spát. Na pár hodin. Od třiceti začne platit všeobecný blábol, že na něco už jsme starý. Ráda tenhle mýtus bořím, ale když vstanete v 1:30, tak fakt přemýšlím, že na tom něco je. V polobdělosti nasedáme do auta a zkoušíme se dospat při neustálém nadskakovaní. Nejde to. Po hodině jízdy vysedáme kdesi ve tmě, abychom byli naloženi do jeepu. Hupskáme si to tak pět minut a přidá se k nám další turista, asi kolem čtyřiceti. Náš řidič moc anglicky nemluví. Vlastně ani trochu. Kolem čtvrté přijíždíme na místo, abychom vylezli tak 200 metrů na vyhlídku na sopku Bromo.
Jdeme kolem malých bister až na velkou vyhlídku se schody. Míjíme spoustu místních, co nabízí: "Blanket?” (“Deku?”) nebo “Jacket?” (“Bundu?”). Vtipkuji, že my máme sníh. Jako teplo není, že by však vládla neskutečná zima? Tak to ne. Míša najde místo na sezení a já zajdu pro teplou kávu. Pomalu obloha začíná světlat. Popovídáme si s párem, co žije v Singapuru. Na jedné straně je vidět svítání a tu a tam nějaké erupce na sopce Lamongan a Raunung. To vypadá jako bouřka. A na druhé straně se objevuje Bromo a Semeru. Vše krásně zrůžoví a zoranžoví a vychází slunce.
Vracíme se k našemu jeepu. Tam se potkáme s turistou, kterého jsme nakládali. Jmenuje se David, pochází z UK a žije v Austrálii. A nastává chaos. Jeepy parkujou všude. Hlavně v cestě. Takže sedíme, snažíme se domluvit s řidičem, co neumí vůbec anglicky a čekáme. Nakonec teda po vybuchnutí řidiče, kdy se zoufale zabalí do šátku (tohle jsem ještě v Asii neviděla), vystoupíme. Asi jsme promeškali (kdoví) tu nejlepší část svítání. Nakonec teda můžeme jít kousek pěšky, ale jen po silnici. Když vydíme všechna ta auta, víme, že náš odjezd bude minimálně na hodinu. Vycházíme, nakonec nás dojde i David a dojdeme na další a mnohem krásnější vyhlídku. Mě se tam moc líbí rostliny, hodně mě fascinuje divoká fuchsie. A Míša se zkouší vyfotit, jak vyfukuje dým.
Pak najdeme našeho řidiče, trochu se uklidnil. Ale chápu ho, kdybych se každý den dostávala do té stejné nekonečné zácpy, asi bych zešílela. Vysadí nás ještě na krásné vyhlídce na kuželovitý kráter a sopečnou krajinu. Pak projíždíme skrze sopečný písek, abychom se na menší sopku vyšplhali. Wau, spolu s námi mělo stejný nápad fakt hodně lidí. Ale i tak si to užijeme. Jdeme skoro celou dobu s Davidem. Hodně cestuje a jeho vtipné příhody nás baví. Z kráteru jdou plynné výpary, je vidět síra a vydává zvuky startování letadla. No nadchne mě dost. A tak krajina plná šedočerných rýh. Grafika přírody prostě překoná všechno. A do toho krásné probouzející se ráno. Vyjdeme na pěkný černý hřbet.
Vrátíme se zpátky mezi koňskými bobky. Někdo se totiž nechá vyvézt na koních, které v zoufalém vedru chodí každý den nahoru a dolů. Dojdeme mezi dvěstě jeepů. Zkuste si zapamatovat ten svůj, to je fuška. No nakonec ho najdeme. Davida odvezeme do ubytování a my jsme vyloženi kolem deváté na snídani. Zkoušíme co mají. No jasně rýže. Já si dám smaženou rýži a Míša kuřecí s omáčkou a k tomu dostaneme dva turky. Za chvíli přijede další skupinka a marně zkouší získat palačinky.
Pak jedeme dvě hodiny do Probolingga. Na hodinku si dáme pauzu, zabalíme si a ještě si popovídáme se synem majitelů. Byl v Praze! Hustý. No pak přejdeme do restaurace, která vypadá dost hoch nóbl, ale jinak je nic moc. V úmorném vedru vyrazíme na vlakové nádraží, tam vytiskneme jízdenky a poradíme dalším cestovatelům. Sejdeme si ještě do kavárny.
Sedneme do vlaku, kde nás baví malý asi dvouletý empatický rošťák s tmavými kudrlinami. Únavná cesta skončí v Ketapangu. Tady máme jen přespání. Nakoupíme si večeři. Pán u stánku nás ještě přemluví na výborné zeleninové plačičky a pak usínáme.
Ráno poklidně vstaneme, koupíme oficiální jízdenky na trajekt, abychom zjistili, že při použití automatu jsou o polovinu levnější. Je to tady rozjíždíme se. Končíme naší cestu po Jávě a míříme dál. Přistáváme na pevnině a dál? Jsem teda zvědavá na tu doporučovanou senzaci.