Soul a jeho duše
3. 7. 2023 | Jižní Korea - Hlavní město SoulA tak nasedáme do barevného letadla s obrázky Pikachu. Mám sedadlo u okýnka, což je docela výhra. Zrovna se chýlí k západu slunce. Krása. Taipei už nevidíme, ale za to máme krásné moře. Pak mi okýnko zatemní a nejlepší podívaná je pryč. Letíme s nízkonákladovou společností Scoot Airlines a tak jediné, co dostaneme zdarma jsou příjezdové formuláře do Jižní Koreje. Na které nemáme ani popisku.
O dvacet minut před plánovaným příjezdem a s časovým posunem o hodinou navíc přistáváme v Soulu. Dovyplníme formulář (hlavně nezakřížkovat nějaký symptom) a jdem na měření teploty. Teploměr zasvítí zeleně, ale já jsem zapomněla vyplnit číslo pasu. No nic, dovyplním, odevzdám. A najednou se ocitáme u rychlovlaku. Bez batohu a imigračního. Naštěstí nás zaměstnanec ujistí, že je vše v pořádku. Popojedeme vláčkem na jiný terminál, projdeme imigrační. Tam se jim teda u Míšovo kontroly nepozdavá Hostel Korea original, ale projde to a my nemáme další razítko, ale samolepku s QR kódem. Bankomaty na letišti jsou trochu oříšek, pět jich nefunguje a ten nerozbitý nám peníze nechce dát.
Až to konečně vyjde. Ještě poprvé zprovozníme u Míši eSIM kartu. A hledáme Tmoney kartu na autobusy. To se nám zadaří, až když nám ochotný pan na informacích rozmění 50 000 wonů. Přepočítávání bude pro mě na úrovni vysokoškolské matematiky - 100 kaček je přes 6000. V automatu nám vypadne krabička s kartičkou. Tu nabíjíme a sedáme do vlaku. O půl jedné zjišťujeme, že nám ujelo poslední metro a tak přejíždíme asi deset zastávek nočním autobusem. Ze zastávky přicházíme na hostel mrtví kolem jedné. Majitelka nám chvíli hledá pokoj, nakonec vymyslí ubytování v jiném hotelu, kam nás posílá taxíkem. A tak v 1:25 končíme v pohodlné posteli. Tak to zase bylo dobrodružství.
Ráno se budím s pocitem, že se má spát, ale mě se nějak nechce. Ono je totiž půl desáté! To je času. A tak pomalu zabalíme a před jedenáctou opouštíme Mini hotel a přesouváme se do originálu. Cestou fotím čuprové asi kosy. V ten moment potkáváme majitelku a dostáváme instrukce. Batoh máme nechat na recepci a pokoj ještě hotov není. No čekali jsme to lepší. Ale nevadí, jdeme najít místo na snídani. Hledáme, moc si nepočteme a rádi bychom našli něco bez lepku. Najdeme pěkné misky, které vypadají jako jogurt s müsli a ovocem. Nakonec se to ukáže jako zmrzlina. Zmrzlinku k snídani? No proč ne. Dáváme si k tomu i kávičku. Sice cena výkon nic moc, ale pobavíme se. Já mám zmrzlinku se sladkými fazolemi a plátky mandlí. Chvíli pracujeme na fotkách, programu a webu.
Především Míša. Já trochu mrznu díky klimatizaci. No a tak se nenajezení vydáme do místního menšího podniku s lepší cenou. Míša si dá korejské klobásky a já? Jihokorejské sushi ve vaječné omeletě a knedlíčky. Je to výborné. Jen klobásky jsou víc jako rýžové jelito a podávájí se k nim játra a držky. Nadlábnem se a prší. Přemýšlíme, zda se vrátit pro pláštěnky. Ale co nejsme z cukru. Paní z restaurace ale ihned přispěchá a vnucuje nám deštník. Milé. Tak hupskáme mezi kapkami deště a zatoužíme ještě po jednom kafi. Míša dopíše článek.
A kolem půl třetí se konečně rozhoupeme pokračovat do města. Sedáme do modrého metra. Paní vedle mě se na mě hodně usmívá. Je to nezvyklé, mám pocit, že mě až sleduje. Po chvíli přisedá starší dáma a Míša, jak stojí jí ukazuje, aby se posadila. Usměje se, pak si všichni poposednou. A už si Míša musí sednout vedle mě, ačkoliv jedeme jednu stanici. Paní z druhé strany do mě drká, ukazuje mi na obličej, já se červenám a vyfasuju dva bonbony. Naštěstí vysedáme. A nemám ráda ženšenový bonbony, abyste věděli. Koukáme se konsternovaně okolo, špatně zabočíme a vyvalíme oči z ďůlků.
Česká hospoda! Radost! To není jen pocit, ale i poetické jméno hospůdky. Český pivo. Já poprosím Míšu, abychom obešli pěknou dřevěnou budovu, vycucala jsem ten bonbon a pak je volba jasná! Objednám si řezanou Plzeň a Míša Kozla, což je lepší volba. Nikdy jsem nepila pivo za 150 s takovým nadšením.
Pak s lehkostí pokračujeme do umělecké čtvrti Insadong a propletáme se malými uličkami na hlavní třídu. Různé galerie střídá módní tvorba, keramika a suvenýry. Nestíháme se všemu podivit. Pokračujeme k chrámu Jogyesa, kde zíráme na stovky možná tisíce lampionů v řadách.
Odsud přejdeme k paláci Deoksugung. Ten je bohužel v pondělí zavřený. Po cestě dál brouzdáme známou částí města Bukchon Hanok village. Krásné dřevěné domečky lemují pěkné ulice, co stoupají a pak vidíme první výhled na Soul. Uchvacuje nás svou jednotností i přes různorodé styly, čtvrti i historické budovy. Pak přes obchod Nice 2 CU, kde nakoupíme večeři, končíme v hostelu. Za velmi malý poplatek si zaplatíme pračku a sušičku. Prádlo rozvěsíme na doschnutí. Mezi šňůrou s prádlem usínáme.
Ráno se nám opět nepodaří vstát zcela brzy a ještě si dojdeme na mega kafe. Až před dvanáctou vyrážíme do města. Vezmem deštník (abychom si pojistili pěkné počasí) a dojedem na zastávku City Hall, kde natrefíme na moderní budovu radnice města s fontánou. Přejdeme přes ulici do paláce Deoksugung. Obdivujeme spojení tradičních asijských střech, haly, která jakoby vypadla z antiky a moderních mrakodrapů za zdí paláce.
Procházíme se parčíkem a užíváme si relativní klid v centru velkoměsta. Když se dostatečně nabažíme a dostaneme hlad, zajdeme na oběd na trhy Tongin. Funguje tu systém krabičkové kavárny, kdy za poplatek 10 000 wonů za jednoho získáváme hromadu zlatých penízků, které můžeme směnit ve většině podniků na trzích za jídlo do krabičky. Získáváme vše možné od korejského sushi, přes vaječnou roládu a klobásky až po tácek s grilovaným masem zalitým pálivou omáčkou a zasypanou mořskou trávou.
Vše můžeme spokojeně sníst v prostorách kavárny, kde za zbytek penízků kupujeme dvě misky rýže. Po obědě chceme navštívit druhý významný palác ve městě Gyeongbokgung, který má ale dnes (v úterý) zavřeno. Chvilku se díváme, jak se místní v tradičních oblecích fotí před zdmi a branami paláce, než vlezeme do místního muzea. Historická výstava nás trochu nudí, ale v dolním patře mají kavárnu a interaktivní prvky jako virtuální realitu, videomapping a různé projekce, kde se celkem zabavíme.
Nakonec muzeum opouštíme a vydáváme se asi 3 km směrem k parku Samcheon. Krásným lesem stoupáme po schodech až ke zdi vedoucí kolem celého Soulu. Od ní se nám naskytne krásný výhled na město pod námi. Když se nabažíme, vyrazíme podél zdi dál. Trochu se připozdívá a nedaří se nám najít východ na druhou stranu. Když už to téměř vzdáme najdeme bránu, která nám umožní sejít k našemu cíli: komplexu Samcheonggak obsahující tradiční korejskou restauraci, čajovnu a kulturní centrum pro různé akce. Většina lidí se tu prochází v obleku nebo šatech a když zkusmo okoukneme ceny čaje, zjišťujeme, že to nebude pro nás. Architektonicky nás to ale zaujme hodně. I sochy zakomponované v parku.
Poslední cíl je nedaleký chrám Gilsangsa. Líbí se nám řady bílých lampionů, potůček, mostky a klid. Po relaxační procházce sedáme na autobus zpět do centra. Na Google mapách kontroluju trasu a všimnu si, že projíždíme nedaleko streetartové ulice v Ihwa Mural village. Narychlo změníme plány a už stoupáme do kopce k prvním obrazům. Líbí se nám především křídla, velbloudi, akvárium a nápis "I love Seoul".
Vylezeme ještě na vyhlídku, ale západ slunce vypadá dost nudně a tak jdeme zase dolů. Chceme ještě prozkoumat noční Soul. Najdeme recenze na nejlepší místo u řeky na pozorování světel a při přestupu náhodou vystoupíme u budovy Dongdaemum.
Uchvátí nás její futuristický design plný šedivých křivek a zajímavých průzorů. Bohužel už se zavírá, ale obejdeme ji alespoň okolo. Večeři zkoušíme zajistit na centrálním trhu, ale nic nás tolik nezaujme a v obchodu s potravinami kupujeme tři balíčky korejského sushi a bereme autobus k řece Hangang do parku Banpo. Přejíždíme přes most Jamsugyo dolním patrem a ohromí nás barevné fontány tryskající přímo z mostu z horního patra do řeky pod ním. Bohužel dorazíme pozdě a světelná show už se dnes nebude opakovat. Přesto má nábřeží kouzelný nádech. Dáme si sushi a uděláme si krátkou procházku přes nasvětlené budovy Some Sevit. Maximálně unavení se vrátíme zpět do hostelu a rychle usínáme.
Výlet, pojedeme na výlet. Vstáváme brzy, což nakonec dopadne jinak. Dáme si snídani na hostelu (mají tu k dispozici tousťák) a zkusíme překapat kafe, což se zcela nezadaří. Pak zkusíme nabít karty, ale u druhé nám to nechce vzít 50 000 bankovku. Obnos však na odjezd stačí. Cestou do metra přistupuje prodejce s krabicí věcí proti dešti a nabízí je stejně intenzivně jako Horst Fuchs (televizní prodavač v devadesátkách).
Vysedáme ve stanici Dobong. Zde se nachází vstup do národního parku Bughansan. Koupíme svačinu, procházíme kolem spousty outdoorových kramků a stánků. Dojdeme k místu, kde má stát informační středisko. Z malinké boudičky na nás vykoukne paní, co nemluví moc anglicky, ale dá nám leták a mapu - odlišnou od map.cz a googlu. Pak najdeme muzeum alpinismu, kde vidíme prehistorícké vybavení do pořádného terénu. Trochu komicky působí fotky nejvyšších hor, když tu mohou vylézt sotva do 900 m.
Vydáváme se po cestě dál a já sleduji malého strakapouda. Přicházíme ke krásné říčce Dobong, podél které pomalinku stoupáme. Zprvu putujeme po pěšině a narážíme na dřevěnou ceduli Cafe, což uvítáme. Dojdeme do domu, kde nás uvítá milý Korejec. Uvnitř je vše staré a dřevěné, dýchne na nás příjemná atmosféra, vůně černé kávy a Korejec si s námi velmi mile popovídá. Máme prý příště přijet na podzim. Nebude začátek rainy season. V Korei mají těch sezón nějak hodně. U nádherných skal lemovaných borovicemi se naobědváme a odpočineme. Poté pokračujeme k chrámu Manwolam, možná spíš poustevna a dál po nekonečných dřevěných schodech.
Krásné kvetoucí keře doplňuje hmyz. Z rostlin mě zaujme srdcovka, která mi vždy připomíná mou prababičku. 150 schodů, 250, 400 a mnohem víc. U první skalky čeká Míša a chvíli si odpočineme. To rozčiluje pár rehků, co poskakují kolem a chytají hmyz. Vylezeme na první výhled a pohled mezi skály na město nás dostane. Nádhera. vyšplháme se ještě výš mezi skalky a pak trasa vede feratou. No potěš. Naštestí jednosměrná cedule mě navede na to, že se dá ferata obejít. Míšu posílám lézt přes skály a sama se jdu projít okolo příjemným lesem. Sejdu se asi po kilometru s Míšou a jdeme pozvolně k vrcholu Dobongsan. Když tu se ozve intenzivní mňoukání a druhé! Na dalším skalisku na mě zaprská černobílá polodivoká kočka.
Je jich tu docela dost. Některé vypadají na silné bojovníky. Přes náročný výlez (feratového typu) jsme na vrchu. Krása. A ten pocit, že jste zvládli vylézt do nadmořské výšky 740 metrů (podle map.cz, které nikdy nelžou) nebo podle korejského sloupku 726 m.n.m (tomu nevím, jak věřit). A navíc po schodech!
Zpátky to vezmeme pěkně lesem, cesta míří poměrně prudce dolů. Protínáme skálu, co připomíná zkamenělou řeku. Ještě projdeme kolem několika chrámů, já do Seoggulam vystoupám po schodech. U vstupu mě přivítají dva chlupáči a já nasaji krásnou atmosféru kombinace přírody a buddhismu.
V 7/11 kupujeme gimbab (korejské sushi), francouzské víno a vyrážíme si užít rande v nočním Soulu. Vracíme se zpět k Banpo bridge Moolight raninbow fountain. A půl hodiny večeříme u nádherné projekce, která kombinuje nasvícené tryskání vody s hudbou.
Pak už jen jedem utahaní na hostel.
Nechce se nám vůbec z postele, a když se zabalení vyhrabeme z hostelu, není se čemu divit. Leje jako z konve. V obchodě Nice 2 CU se nasnídáme. Vrátíme deštník a má smysl nandávat pláštěnky? Nemá. Zaběhneme rychle do metra. Jednou přesedáme a po desáté čekáme na autobus. Koupíme si svačinku a koukáme na vývěsní ceduli. V cílové destinaci má taky pršet. Bude, nebude? Bylo, nebylo…
