(Taj)Fun u Moalboal
5. 6. 2023 | Filipíny - Ostrov CebuOpouštíme ostrov Siquijor, tam se také poprvé dočítám o blížícím se tajfun, ale Míša je zase klidnej. V Siquijoru jsme vrátili motorku a hned se nám naskýtá milý řidič tricyklu, co nás za stovku převeze do Lareny.
Vypadalo to, že nebudeme stíhat, ale vše probíhá s časovým předstihem. Koupíme si jízdenku na veřejný trajekt v jednu na ostrov Cebu. Sníme oběd, co jsme měli s sebou a jdem do přístavní haly, zaplatíme vstupní poplatek a hned nastupujeme na loď. S půl hodinovým zpožděním (což je úplně nic) vyrážíme na plavbu. Ke svačině máme banány. Já se pěkně prospím a už ve čtvrt na pět přijíždíme do přístavu v Samboanu na ostrově Cebu, kde čeká spoustu autobusů. Hned nás nakládají do jednoho z nich. Pomalu si ani nestihnu dojít na toaletu. Ještě tu prodávají kokosové mléko v kelímku.
Autobusák nám připraví procvakáním jízdenky matematickou hádanku, kolik máme platit. Je to levné. Cvakání kleštiček, neustálé brzdění a nabírání lidí nás zase náplní příjemným pocitem z veřejné dopravy. Se západem slunce, tedy v šest dojíždíme do Moalboalu.
Nejprve odmítneme všechny řidiče, pak vyfotíme krásně na růžovělé mraky s kostelem a už se cpeme místním jídlem. Zkusím kraba a Míša vepřové mleté maso a bůček. Krab nic moc. Potkáme se s Němcem Marcusem z našeho předchozího ubytování, společně povečeříme. On jde o chvíli dříve na své ubytování, my později jdeme též, ale jinam. Odmítáme celou řadu nabídek od: "Tuk tuk, sir?" (Tuk tuk, pane?) přes. "Taxí?" až po "Sit here!" (Sedněte si sem!) Dojdeme na ubytování, kde je vše roztomile nasvícené a odpočineme si.
Ráno mě Míša budí v 6:40 s tím, že sousedi už někam vyrážejí. A tak se rychle sbalíme a vypravíme se k moři na sardinky a želvičky. Cestou se stavíme v malé restauraci a dáme si mangovou a banánovou palačinku. Na to, že je kolem osmé, už slunko dost praží. Cestou ještě diskutujeme o katapultingu (správně se to jmenuje kanonyering) - skákání do vodopádů. Mě se to moc nezamlouvá. A nakonec se dohodneme, že podnikneme raději výlet na motorce. Cesta pěšky nám utekla tak rychle, že jsme málem přešli odbočku k doporučenému místu od mapy.cz. Tam dojdeme před pláž a asi 200 metrů od nás vchází do vody houf lidí.
Míša jde první, užije si obrovské hejno sardinek. A pak se prostřídáme, vlezu do vody a je to krásné! Všude jsou rybky a nejzábavnější jsou boxfish. A pak plavu mezi lidmi až uvidím masivní hejno stříbřitých rybek. A dělají různé formace, pohybují se . Prostě nemám slov (a vlohy pro poetický popis, Míša mi přesně napoví: "Mračna ryb se svíjí v úžasném tanci a takový ty bláboly."), jak se mi to líbí.
Ještě přímo proti mě plave želva, užijeme si spolu chvilku našeho klidu a pak už se kolem ní strhává vyrvál. Ona však nerušeně jde oždibovat korály. Teď ale taky ta druhá stránka. Neplavci kolem nadnášejících kruhů, co šlapou v ploutvích na korály. Vlastně jsme zjistili, že Asiaté neumí moc plavat. Vrcholem je, když průvodce natlačuje neplavce ve vestě na želvu kvůli správné fotce, tak asi stačí. Propluju ještě jednou kolem hejna sardinek, užiju si je, protože jsem téměř sama. Zase nám stávkuje podvodní kamera. Nefunguje už vůbec. Rozhodneme se na procházku podél moře. Mezi temnými uličkami se stánky se propleteme k rozpadlým resortům. A najdeme pláž s loďkama, na jejímž konci se skryjeme ve stínu skal.
Já jdu šnorchovat jako první a užívám si na maximum krásné rybky, podvodní sochu (s pár dalšími plavci), a korálový útes, který prudce padá do moře. Vídím několik klaunů hodně zblízka, moře trochu žahá. Sleduji vtipné mořské koníky. Plavu podél útesu a spatřím želvu. Živí se pode mnou okusováním korálů. Zastavím se. A? Najednou had. Panečku mořský had! Není jedovatý? Trochu se ho bojím. Pozoruji ho asi deset minut, i to jak se nadechuje. Vrátím se na “deku” a Míšovi vše živě popíšu. Dle googlu je vlnožil užovkovitý prudce jedovatý se silným neurotoxinem. Takže jedovatý byl. Tenhle neútočný had živí se drobnými rybkami a prolézá škvíry mezi korály. Dojdeme na oběd, který je takový průměrný chutí a nadprůměrný cenou. Pak zkoušíme dojít na White beach (bílou pláž), avšak rychle to kvůli stahujícím se mračnům a třem kilometrům vzdáme.
Vrátíme se na stejnou plážičku, kterou pohltil příliv a já jdu ještě jednou šnorchlovat. Vidím krásnou želvu a nádherné medúzky, co bohužel žahají. Přesuneme se ještě na na místo, kde by mělo být hodně želv. Podmřačeno a vlny část turistů odradilo. Zase se prostřídáme. Přede mnou jdou do vody dvě neplavecké skupiny s čtvercem z klacků a s polstyrenovými koulemi, rychle od nich pryč. Plavu docela daleko na krásný útes. Tam sleduji hadovitou rybu, klauny a hejno sardinek. Vracím se a na zelené ploše se pase krásná obrovská želva a kousek od ní dvě další. Jé, tak tohle se povedlo. Dojdeme zkratkou kolem kohoutů na ubytování, asi kolem čtvrté. Kameru naložíme do rýže a my se naložíme do rumu za padesát korun za litr. Večeři si dáme na ubytování. Místní kuchyně mi přijde, že připomíná některými prvky tu evropskou. Hodně masa. Akorát chutě preferují mnohem sladší. Půjčíme si na zítra motorku. Kolem desáté nařídíme budíka na šestou. Já si ještě užiju hmyz na veřejných záchodcích, sen každého biologa.
Ráno hned vyrážíme a v 6:35 jsme na pláži. Ovšem narozdíl od očekávání nejsme sami. Počet lidí je naprosto totožný se včerejší půl desátou. Ale počasí a viditelnost v moři horší. Užijeme si sardinky. Všímám si, jak krásně se na nich odráží stříbrné skvrny a také, že v hejnu jsou ještě další druhy ryb. Vidím úplně jiné druhy klaunů (jeden má úplně bílé ploutvičky a druhý je celý černý) a taky želvičku, ale zase s turisty. To mě tak nebaví. Dáváme si snídani v restauraci, kde jsme včera byli na oběd a na snídani nám připadá mnohem lepší. Míša si dá omeletu a já silog, což jedí místní. V podstatě rýže s vajíčkem a masem nebo klobáskami nebo slaninkou. Po jídle nasedneme na motorku a šineme si to do hor po rozkopané vegetable highway (zeleninové dálnici). Zpočátku nám to nepřijde ani jako dálnice a té zelenině zatím moc nerozumíme. A tu se objeví mlha a zelná políčka. Lidé tu zelné hlávky skládají do zvláštních nůší.
A nejen hlávkové zelí, ale i čínské, dýně a zeleninu čajok. Poslední tři kilometry ukrajujeme po cestě, co spíš připomíná pěšinu. Ale ta krajina stojí za to. Dojedeme pod horu Osmeňa peak, kde nás ihned navigují do turistického centra. A chtějí vstup a ještě zaplatit guida. A parkovné. Tůdle nůdle. Kor když je mlha, pod mrakem a prší. Takhle se nachytat nenecháme. I když milá paní průvodkyně nás přemlouvá, "když už jsme tady". Právě proto, už nepotřebujeme vidět všechno. Raději popojedeme do kavárny, kde máme výhled do kopců a mlhy úplně stejný, navíc s rozpustným kafem. Ten kdo vlastní místo si asi prošel drastickým rozchodem - úderná hesla to dávají jasně najevo. Já si vytáhnu milý citát.
Vyrazíme dál přes menší městečko se zelným trhem. Cestou nám motorka vydává divné zvuky, ale jede. Já se natolik kochám, že zapomeneme odbočit. A pak míříme po rozkopané cestě k vodopádům, kde nás ihned atakují. Nejprve mladý hoch, že nám bude dělat průvodce a za chvíli je jich u nás tak osm. Tohle nevyjde. Prcháme.
Pojeďme se najíst, tak zní náš chytrý plán. Až na to, že podél moře nejsou žádné restaurace. Tu a tam potkáme zavřené jídelny. Zastavíme u hřbitova. Hroby tu připomínají paneláky. Najdeme místní autentické pouliční jídlo ze kterého lezou červení mravenci. Míša je nevidí a nadšeně na jídlo kývneme. Je moc chutné až na mou oliheň. A paní přátelská, stejně úžasná jako cena. Cestou ještě potkáme novinku WiFi automat. Později zjistíme, že jsou docela běžné. Pravdou je, že na rychlou WiFi a signálem to není na Filipínách nikterak zářné. S posilněným bříškem a odhodláním vyrazíme k vodopádům Kawasan, ještě fotím krásné dvě řeky (jedna průzračně čistá a druhá blankytně modrá) , jak se stékají.
Nastává střet s realitou, vodopády mají zavřeno. Důvod se nedozvíme a podél řeky, kde se koupou místní ve velkém, se projít také nesmíme. Tak rychle plán B. Budu řídit k levné kavárně a pak se uvidí. Věci se mění rychle a my se vydáme k vodopádu Montpelier. Můj navigátor mě navede na cestu s úzkými betonovými pruhy. "Půjde to tudy?" "Jasně!" Není lehký se v nich udržet a zvládnu to až k usměvavému staršímu muži bez zubů. Pak sjedu doprostřed cesty a nastupuje zkušenější řidič. Ocitneme se na místě, kde nic není, ale motorka zaparkovat jde. Úzkou pěšinkou stoupáme kolem několika domečků, kde nám chtějí dělat průvodce malá děvčata. Piští jedna přes druhou. My je odmítáme, ale i tak se za námi vypráví. A tak jde společnost jedné fenky, pěti děvčat a my dva. Projdeme kolem dalšího obydlí. Buvol se tu válí v bahnitém jezírku.
A najednou uvidíme krásný vodopád, chceme k němu jen trochu blíž, ale naším směrem pěšina dál nevede. Holky pokřikují, kudy máme jít. Nad námi poletuje několik orlů. A snáší se temná mračna se solidní bouřkou. Nakonec se jedna odvážlivá dívka odhodlá přijít na výzvědy. A tak zjistí, že nám stačí výhled a půjdeme zpět. Celá skupinka běží zpátky se slov: "Rain! Tajfun!" A doopravdy se nás dotýkají okraje tajfun Betty. Naštěstí místo na Manilu a ke smůle Tajwanců se to šine tam.
My dešti ujedeme do nejbližší kavárny. Mají výpadek elektriky a tak dělají jen rozpustnou ledovou kávu, což při obsahu cukru je uplně jedno. (Na druhou stranu konečně kafe za dvacku.) Majitel nám vykládá, jak z plastů vyrábí cihly a z nich staví. Koš plný plastových kelímků od jeho kafe působí jako dokonalý kontrast. Dojedeme na White beach, kde zaplatíme několik různých drobných poplatků. Páni tu je lidí, úplná plážová pařba.
Procházíme se na konec pláže, rozložíme náš ručník a odpočíváme. Když tu se vyloupne mladík, student 17 let a jeví zájem o můj foťák. Bez problémů mu ho půjčím (prostě lidem věříme) a on se s ním chce fotit! Skáču po pláži jako šílenec, abych mu zachytila fotky na instagram. Ještě si s námi povídá o svém snů koupit kameru, jak pracuje a tak. Popravdě mu moc nerozumíme, ale podvědomě tušíme, že by se mu šikl příspěvek. Hmmm, to nám taky. A když vidí (asi po dvaceti minutách), že z nás nic nekápne, loučí se a mizí. Místní pár (docela běžná praxe) starší běloch, mladší Filipínka nás vyhecují a my se před západem slunce vykoupeme. Pobalíme a jdem po pláži zpátky. Sledujeme neskutečnou scenérii západu slunce. Za setmění dojíždíme na ubytování, dáme si skvělou večeři a pivo a jdem spát.
Poklidné nedělní ráno, kdy se nasnídáme a dáme si kafe. Popovídám si s Kanaďanem částečně vlastnící tohle místo. Míšovo palačinky s mangem chutnají velmi luxusně. Míša si čte, já píšu a mažem fotky. Kolem půl desáté jdem balit, ruksaky necháme na ubytku a v 11 se dostaneme k pláži. Zataženo a vítr se promění v solidní déšť. To asi okraj tajfunu Betty, kdy teda mnohem víc fouká. No, tak jo, najdeme první místo na frappe a čekáme, až se to přežene. Děti od vedlejšího stolu nadšeně venku výskají v kalužích. Normálně bychom tenhle podnik asi nevolili, protože obsluha je maximálně otrávená. Po půl hodině déšť ustane a my se jdeme projít k druhé pláži. Jé těch krásných mušlí. Míša mě přemluví na to, abych šla na chvíli do moře. Nevidím nic neobvyklého, ale korály a rybky mi stačí. Podmořský svět patří mezi věci, co mě pohltily.
Hladoví vyrazíme směrem pro batohy. Potkáme skvělou vegetariánskou jídelnu. Čapneme naše zavazadla a jdem. Odmítáme tricykl a jsme na křižovatce. Autobus se rozjíždí proti nám, ale tady nejsme v Čechách a tak mávneme a on přizastaví. To byl fofr. Krajina se mění, stavíme a nabíráme lidi. Zastavíme na vtipném záchodě, kde muži mají pisoáry podél zdí a je na ně vidět. Už zase tu má fenka extrémně roztomilá štěňátka. A jedem. Silnice se klikatí mezi kopci, tu a tam se buduje nová. Posledních 40 kilometrů je utrpení krokem. Ale za tu cenu to zvládneme. Kolem kostelů zrovna lidé slaví fiestu. Přesně se nám nepodaří zjistit, co. Ovšem za tmy vidíme bubeníky a za nimi pestrý průvod lidí v kostýmech a krásných šatech. Jeden z průvodu je zakončen sošku Jezulátka.
V sedm přijíždíme do Cebu. Vystoupíme a čekáme až vystoupí lidi, aby nám otevřeli kufr a vydali batohy. Když tu najednou se dveře zavřou a autobus jede. Naštěstí jen popojede. Uf. Nahodíme batohy na záda odmítneme pár řidičů různých dopravních prostředků. Míša si dá hamburger “buy 1 take 1" (doslovně: kup 1 vezmi 1) , což vlastně znamená 1+1 zdarma, pak se stavíme v 7/11 pro večeři. Ve třičtvrtě na osm bloudíme po dvou kilometrech v uličkách a nemůžeme ubytování najít. Až nám pán poradí jít za roh. Dům najdeme, ale nemá žádnou ceduli, že se tu ubytovává.
A tak tam píšeme přes booking, voláme přes WhatsApp a nic. Jemně klepeme a taky nic. Dáme tomu pět minut a taky nic. Tak já víc zabuším a otevře nám milá paní, motají se kolem nás tři kočky a pes. Jedna nás strategicky vyprovazí do pokoje. Ten je maličký, ale útulný. Při volání do Evropy vypadá luxusně, sice už nějaký pátek stojí (má velmi staré dřevěné skříně), ale to, co činí tohle ubytování lukrativní je teplá sprcha. Tu jsem neviděla přes deset dní! Navečeříme se. Jím plněné bílé knedlíky a až v půlce zjistím, že jsou masové a ne sladké. Kolem půl jedenácté upadáme do říše snů.
Ráno si dám teplou sprchu. Po opuštění koupelny mají moje vlasy pocit jako po návštěvě prvotřídního salónu krásy. Vyrazíme na výbornou snídani, kde si dám cebuské klobásky. Ale, jak už víme jsou výrazně sladší než ty evropské.
Pak už se ve spěchu vracíme pro věci, půjdeme tři kilometry na zastávku kyvadlového autobusu na letiště. Do stanice nám to chvíli trvá, ale zase jedem za pár korun a hned. Máme to úplně akorát. Odbavit zavazadla, projít check-in. Stihneme i letištní oběd a na poměry za velmi levno. Knedlíčky a polévka jsou fajn. Chvilku čekáme před bránou. Naloží nás do busíku a do nejmenšího (a možná i nejstaršího) letadla, jakým jsme letěli. Tři, dva, jedna. Jsme zase ve výšinách.
Dostaneme drobnou svačinku, kdy nás překvapí sušený hrášek s mangem. Cesta je nádherná. Pod námi se mezi ostrůvky různých tvarů zrcadlí modré odstíny moře. No jaká překvapení nás čekají na cestách dál?