Umění v ulicích
21. 3. 2023 | Malajsie - Město MelakaJedeme autobusem do Melaky, půvabného městečka v jižní části Malajského poloostrova. Poslední půl hodina v autobuse je peklo. Chce se mi hodně na záchod. Červený semafor střídá další červená a ke konci retardéry. Ale vše dobře dopadne. A skoro ihned nám navazuje městská doprava č. 17. Jediné co, řidič nám prodá lístky někam úplně jinam a ještě pro 4 osoby. Jedeme, zprvu jiným směrem, ale nakonec se dostaneme na krásné červené náměstí Stadthuys plné turistů. Přesně kam potřebujeme.
Město vzniklo jako přístav a velmi se tu pozná vliv Portugalců, Holanďanů, Britů a Číňanů. Kolem fontány královny Viktorie, přes malé uličky a kolem krásné vily dojdeme na naše ubytování. Ale ejhle. Míša spletl datum rezervace a místo 14., 15. udělal rezervaci 15., 16. Nejprve zkoušíme posunout datum, ale nakonec se rozhodneme přikoupit ještě jednu noc. Musíme trochu proplánovat další dny. Pak je čas tak akorát se trošku projít skrze úzké uličky, kudy sotva projede auto. Provoz se nám zdá rušný. Tu a tam mineme drobné umění. Sloup pomalovaný listy monster, streetart reklama, korálky v betonu…
Najdeme jednu hoch nóbl restauraci (na naše poměry), lehce dražší, ale vcelku fajn. A jmenuje se trefně Geographer. Míša si dá pizzu a nevěřili byste tomu, co je to za zázrak sýr! Kolem osmé se vrátíme na pokoj a začíná nová fáze cestování. Až doteď nebyl problém využít autobus, vlak, loď či jiné dopravní prostředky, ale odteď bude nejjednodušší létat. A tak hledáme kombinace, řešení a nejlevnější bude 19. přejet zpátky do Georgetownu a odsud přeletět na další ostrov. Následně řeším heslo k datovce. Miluju tu jednoduchost vyřizování věcí v ČR online. (Nejde to.) A pak i já přiložím ruku k dílu a kupuju jízdenky na autobus z Johoru do Georgetownu. Hups. Zase špatné datum 16. místo 18. To je ale pech, nejde to přebookovat. Měla jsem jít radši spát.
Dopoledne navštívíme poněkud malý nizozemský bastilion Middleburg, jednoduchý protestanstký kostel z r. 1763 na náměstí. Odsud se vydáme podél řeky ke katolickému kostelu Sv. Františka Xaviera. Rozhodneme se pro Čínskou kavárnu, která se mi velmi líbí. Majitel se chová mile. Sice už si snídani nedáme, ale káva chutná super. Napíši prosbu o výměnu špatné jizdenky. Uvidíme. Jediná nevýhoda téhle kavárny je, že daň si připočítají až na konci. Potkáme místní restauraci. Spíš formou takového stánku. Fried rice chicken je spíše grilované kuře s pálivou omáčkou navrch, ale fakt to chutná úžasně. Teda po tom co odstraníme ďábelskou paprikou omajdu. A pak jdeme k portugalskému fortu Famosa kolem všelijakých muzeí a vyšplháme se se ke zřícenině kostela sv. Pavla na vrchu.
Obdivujeme jeho tesané náhrobní kameny a pěkný výhled na město. Ještě obdivujeme vesele pomalovaný štít domu. Na chvíli si dáme přestávku v ubytování. Natrefíme na thajskou kuchyni. Já si dám pad thai a Míša si dá bůček. Výborné. A já mám pocit, že jsem se konečně v té Malajsii najedla! Vydáváme se do nočního města a teda. Fascinuje nás nový prototyp rikš (člověkem poháněný kolo"taxík") se spoustou plyšáků, světýlek a hlasité hudby. Můžete si vybrat mezi Elisou z Frozen, Spidermanem, Pikachu, Hello Kitty a nespočtem dalších. A to nemluvím o skvělé diskotéce k tomu. Projdeme se po nábřeží za zvuků pouličních kytaristů a koukáme na různobarevná světýlka. A s tím odcházíme na ubytování.
Třídění fotek, plánování, web a… a najednou je půlden pryč. Jdeme tedy na oběd. Tam kam včera. Tentokrát nám omáčku dají bokem. A asi bych nehodnotila malajskou kuchyni jako nejlepší, ale pár fajn jídel se tu též najde. Zkusím naše špatné jízdenky nabídnout ostatním cestovatelům zdarma. Zatím se nic nestalo. Rozhodneme se jít pěšky k mešitě Selat. Cestou vidíme krásné portugalské stavby, drobný čínský chrám Poh San Teng, moderní graffiti a nakonec i bahnité mangrovy. Tam vidíme plavat lezce. dva z nich se s otevřenou tlamou bitkují. A zase ti úchvatní krabi. Pak jdem obřím opuštěným resortem až k mešitě. Tam mě muslimky zahalí od hlavy až k patě a Míša vyfasuje sukni. Já teda vypadám asi jako těhotná Marfuša bez copu, zakryté vlasy, víš jak.
Obejdeme hlavní část mešity, kam pouze smíme nahlédnout. Pohled na moře se nám dost zalíbí. Rychle se zbavíme hábitů (No já v té rychlosti zapomenu můj duhový šátek) a chytneme grab. Odsud přejdeme do centra a hledáme kavárnu. U slepce, který velmi prožívá hudbu na tradiční strunný nástroj, ji najdeme. Posadí nás ven a objednávka! Se pozor! Narozdíl od mé datovky dá vyřídit online. Nakonec se mi zalíbí jít do interiéru, který je super. Sice mají chybu v chemickém vzorečku kávy, ale recyklované umění k tomu místu sedí. Škoda jen nepříjemné obsluhy. A pak jdeme kolem pěkné mešity, kterou si jen rychle prohlédneme z dálky (zase nás do ní nepustí). Vypravíme se více prozkoumat čínskou čtvrt. V ní poletují modrolesklí strdimilové. Navštívíme krásný chrám Cheng Hook Teng a kocháme se jeho příjemnou buddhistickou atmosférou. Zamíříme okolo jedné z dalších mešit k řece a tam nás čeká pestrý streetart. Poetická procházka kolem řeky pomalu ukončí naše poklidné cestování po Malajsii. Večer si ještě zajdeme do indické restaurace. Je to zážitek, všechno tam frčí, jídlo chutná výborně. Na to, že Indové se nám zdají obvykle nepříjemní, nás atmosféra mile překvapí.
Okolo sedmé nás naloží řidič Grabu. Moc sympatický. Mile si s ním popovídáme. Na autobusovém nádraží necháme vytisknout jízdenky a stále zkoušíme změnit datum na těch nepoužitelných jizdenkách, ale nejde to. Taky jsem včera napsala spoustu ironických komentářů na easybook. Nasedáme do autobusu s fajn řidičem. Ten nám hned poradí, že musíme do další země vyplnit elektronický formulář. Uděláme jednu přestávku na svačinu a párkrát zastavíme. A je tu poslední zastávka před hranicemi. Přijímám hovor na What's app a? Zákaznické centrum mi sděluje, že jízdenky může přebookovat! Hurá. Sice o tři hodiny dřív, ale jde to. A jsou tu hranice.
Hladce projdeme Malajskou kontrolu, lehce zbloudíme na nástupiště B místo A a nasedáme znovu do našeho červeného autobusu, který nás převeze přes most a hranice. Vysedáme s obrovským davem a jdeme na pasovou kontrolu naší další země. Zkoušíme samoobslužný průchod, ale nakonec raději jdem k přepážce. Tam stojíme tak půl hodiny a trochu se bojíme, jestli na nás bude spoj čekat. A jdem na to. Naše oblíbené pasy "pane prezidente". Při pohovoru volím jako vždy odlehčovací vtípek. "Za jak dlouho se vrátíte?" "Já nevím, cestujeme dlouho. Asi za půl roku. Nedokážu to říct."... (Odmlka, dojde mi, že můžu vypadat jako imigrant) Úředník se zeptá: "Vrátíte se do ČR?" A já na to ihned zareaguji: "Chci zpátky do ČR, je to taková milá země!". Ještě kontrola batohů a mé lovení telefonu v krabici na odpad. Propad pásem. Asi jsem ho měla dát do boxu. A už nás vítá milý sekuriťák: "Welcome to…"