VISA nebo víza na Bali
21. 4. 2023 | Indonésie - Městečka Sinkagaja a UbudBali. Všichni cestovatelé po Asii sem dříve nebo později zamíří. To jsme zvědaví, co na tomto ostrově vidí. Hned první zkušenost bohužel nebude příjemná. To už víme z recenzí. Musíme získat dobrou cenu na autobus a to bude těžké. Nejdřív ale jídlo a tak odmítáme všechny šmelináře a procházíme na pobřeží na výbornou polévku a citronový čaj.
Po obědě se snažíme nenápadně dostat na autobusák a zajistit si jízdenku přímo u řidiče. Bohužel jsme brzo spatřeni a už za námi běží. Zkoušíme nastoupit do autobusu a zaplatit stejně jako místní při výstupu řidiči, ale šmelinář hned řidiči diktuje, že my platíme 100 na osobu. Řidič s tím bohužel nic nenadělá. Když nedoveze cenu, kterou mu řeknou, tak ho příště na autobusák nepustí. Chtě nechtě smlouváme s vydřiduchem a nakonec to máme za 75. Autobus se hned rozjíždí, protože když máš turisty nepotřebuješ ho naplnit. Za zhruba dvě hodiny přijíždíme do Loviny, kde si plánujeme půjčit motorku. Majitelé půjčovny zrovna nemají čas a tak se rozhodujeme vybrat peníze z bankomatu a pak jít na pláž.
Při výběru peněz ale narazíme na nečekané obtíže. Sice nám vydá peníze, ale než stihnu vytáhnout kartu už ji zase schroustá zpět a napíše, že je mimo provoz. A jéje. Volám na zákaznickou linku. Po chvíli čekání už mi paní na druhé straně oznamuje že moje karta je zničená a nedá se nic dělat. Oponuji jí, že bankomaty karty neničí a že je možné ji odsud vytáhnout. Paní ale trvá na svém. Předám Marťu k telefonu a po mírném nátlaku to půjde, dáme dohromady žádost a máme zavolat další den. Před budkou se mezitím tvoří fronta a lidé se nás uprostřed hovoru chodí ptát, jestli už můžou jít vybírat oni. Vždy ukážeme monitor s informací, že přístroj je mimo provoz. Aby toho nebylo málo někdo místní zase nechá svojí kartu ve vedlejším stroji no prostě chaos. Vyřízení zapadneme do nejbližší kavárny.
Moc příjemně nás uvítají úsměvy a máváním. Ani moc nečteme informace v menu a rovnou objednávame. Číšnice s námi nemluví a jen důrazně ukazuje a vše si potvrzuje. Až pak nám dojde, že tu obsluhují neslyšící a že se jedná o neziskovou kavárnu Global villige coffee na podporu lidí s handikepem. Moc rádi je podpoříme. Po relaxu v kavárně navštěvujeme pláž plnou černého písku. Bavíme se s místními, ale z jejich strany to nikdy není jen o povídání. Pokaždé se nám snaží něco nabídnout. Slušné odmítáme a užíváme si večerní slunce.
Kolem páté vyzvedáváme motorku u sympatického chlapíka. Doporučí nám spoustu věcí a dokonce zná nějaké Čechy na ostrově. Rozloučíme se a vyrážíme 30 km na naše ubytování. Propleteme se dopravou a mezi rýžovými políčky do hor. Za šera dorazíme do našeho nového domova na pár dní. Uvítá nás milá paní a ukáže nám náš pokoj uprostřed travnaté zahrady se zurčícími potůčky všude okolo. V pokoji nás překvapí krásná bílá postel s nebesy a konečně pořádnou moskytiérou. Objednáme si večeři - blayak bali (místní kari) je delikátní a dostaneme i výborný meloun. Koupíme ještě letenky na Filipíny a vyčerpání usínáme.
Ráno si přivstaneme. Dáme si výbornou palačinku a omeletu k snídani. A k tomu pořádnej hrnek kafe - mimochodem se vrátila dobrá káva - jupí. Pak už vyrážíme na cestu zpět do Singaraji. Čeká nás prodlužování víz, protože jeden měsíc na Indonésii opravdu nestačí. Proces ale vypadá dost složitě. Na imigrační musíme celkem třikrát. Dnes tedy první návštěva. Po cestě kopírujeme pasy a letenky. Na úřadě dostaneme formuláře na vyplnění a krásné červené desky, do kterých umístíme formuláře, kopie všeho a pasy a vše tam necháme do konce procesu. Opouštíme imigrační a vyrážíme do banky. Nemáme zcela důvěru ve včerejší telefonát a navíc už dnes nemůžeme volat asi kvůli kreditu a tak si jedem ověřit stav osobně. V bance dostáváme čekací číslo, ale než se dostaneme na řadu už je u nás milá paní. Ptá se na informace o kartě a pak jí dávám svoje whatsapp číslo s tím, že mi napíše, jak to vypadá. U vchodu se nám uklání ochranka a jeden ze sekuriťáků mi dokonce pomůže otočit motorku. Takhle dobrý pocit jsem při odchodu z banky už dlouho neměl. Jedeme na pláž Lovina. Chvilku tam relaxujeme a pak vyrážíme na oběd do němé kavárny ze včera. Dostaneme naprosto delikátní tuňákové satay (špízky) a kari. Bali nás jídlem hodně oslovuje.
Nasedáme na motorku a jedeme do banky. Karta se našla. Jupí. Pak už vyrážíme na průzkum ostrova. Plány musíme trochu zkrátit a tak navštěvujeme jenom známý chrám na vodě Pura Ulun Danu Bratan. Je znát, že se jedná o hodně oblíbené místo a místo spirituality získáváme turistické čačkárny jako restaurace, selfie místečka a fotky s živou sovou… nic moc pro nás. Samotný chrám má ale svoje kouzlo jak se zrcadlí ve vodní hladině. Po cestě zpět se zastavujeme v příjemné kavárně a voláme do Čech. Kavárnu vlastní sympatický chlapík, který rád cestuje a dává se s námi do řeči. My už ale musíme jet, aby nás nestihla tma. Stejně to nestihneme a na ubytování dorazíme až po setmění. Objednáme si opět výbornou večeři a pivo a spokojení jdeme spát.
Ráno vyrážíme po výborné snídani trochu dřív protože chceme dojet až do cca 2 hodiny vzdáleného městečka Ubud. Po cestě horami se nám otevírají krásné výhledy na okolní kopce a městečka a moře pod námi. Projíždíme kolem políček. Na jednom třeba zrovna sklízejí melouny. Chvíli fascinovaně pozorujeme jak nosí koše plné tohoto ovoce na hlavě. Obdivujeme terasovitá zelená pole plná rýže.
Po Ubudu chvilku bloudíme a snažíme se projet hustou dopravou až do centra. Tady parkujeme motorku a v boční uličce nalézáme milou malou restauraci na oběd. Dál v ulici je spousta obchůdku s oblečením a suvenýry a Marťa potřebuje nový šátek. Bohužel žádný nás tolik nezaujme a tak se vydáváme k Ubudskému paláci. Většina je sice uzavřená, ale zas to máme zadarmo. Nedaleko od paláce se nachází chrám Saraswati, kam se také chceme podívat. Než ale najdeme vchod, dostaneme se do další postranní uličky, kde si Marťa konečně vybere vytoužený šátek. Na to že tvrdí, že nemá ráda růžovou barvu, vybírá poslední dobou věci, které na sobě mají alespoň trochu růžové. Pak už trefíme do chrámu. Byl by to majestátní pohled na chrám za jezírkem plným lotusových květů, nebýt skutečnosti, že parta dělníků zrovna opravovala chodník vedoucí uprostřed.
Porozhlédneme se a pak už sedáme na motorku, abychom se podívali k dalšímu chrámu u mostu nad řekou. Zaparkujeme za mostem a po schodech sejdeme k řece a magickému soutoku obklopeného zelení. Pak vylezeme k chrámu. Načež si uvědomuju, že nemám klíče od motorky. Běžím zpět a… naštěstí motorka pořád stojí na svém místě i s klíčema v zapalování. Uf. Dojdu zpět za Marťou a společně obejdeme chrám a vylezeme lázněmi na druhé straně. Vrátíme se k mostu a přejíždíme k další významné památce - chrámu Goa Gajah. Odmítáme nabízené sarongy a další serepetičky a až u vstupu dostávám úzký šátek kolem pasu - jako součást tradičního oděvu. U Marti stačí, že má svůj nový šátek kolem pasu. Na první pohled nás chrám moc nezaujme. Je známý masivní kamennou bránou, která má své kouzlo, ale zbytek budov nic moc. Pak ale objevíme okolní zahrady a tady se nám líbí víc, i když dojem kazí všudy přítomní lidé žádající almužnu.
Vracíme se zpět na parkoviště a ještě se rozhodujeme navštívit rýžové terasy. Dojdeme na místo a trochu nás to šokuje. Naše představa byla terásky uprostřed ničeho podobně jako ve Vietnamu a zatím parkujeme motorku v nějakém luxusním resortu s bazénem. Když to vidíme nasedáme zpět a rozhodujeme se jet na pole z druhé strany a to bylo dobré rozhodnutí. I když tu také chtějí vstupné, je tu mnohem méně lidí a můžeme si užít poklidnou procházku. Trochu nás teda rozhodí cibetka v malé kleci snažící se uprchnout. Je nám jí líto, ale cibetkové kafe tady frčí všude. My ale máme radši obyč. Po asi hodině v polích se vracíme zpět a protože nedaleko máme ještě dva chrámy jedeme tam. Pura Gunung Kawi Sebatu vypadá zavřený a tak ho jen okoukneme shora a jedeme dál.
Zato u Panglukatan Pura Tirta Empul je kupa lidí ve slavnostním oblečení a tak se vydáváme dovnitř zjistit o co jde. Po zaplacení vstupného zjišťujeme, že tu probíhá nějaký vodní rituál a tak to zkusíme taky. U okýnka si půjčíme zelený sárong s červenou stuhou, do kterého se převlékneme a pak chvilku zmateně postaváme, protože netušíme co a jak. Ujme se nás mladý chlapík, který nám nabídne obětinu a vysvětlí nám, co máme dělat. Nejdříve zapálíme vonné tyčinky a poprosíme někoho nahoře a povolení. Pak už nastupujeme na očistu. Do půli těla se ponořujeme do nádrže s asi tuctem fontán. U každé se pomodlíme, pak si 3x opláchneme obličej a ponoříme hlavu pod proud vody. Tohle opakujeme 10x. Je už večer a začíná být chladno, ale má to v sobě zajímavou spiritualitu. Po první části přelézáme do druhého bazénku, kde proces opakujeme u dvou fontán na noční můry a karmu a úplně nakonec ve třetí nádrži si u poslední fotány můžeme něco přát. Celkem zmrzlí dokončujeme rituál, prevlekáme se a snažíme se ujet pár kilometrů, než bude tma.
Už se totiž stmívá a máme před sebou asi 2 hodiny jízdy zpět na ubytování. Situaci navíc komplikuje velmi děravá silnice, celkem hustý provoz a průvody a nakonec i mlha. Celou dobu se jen modlím, aby nezačalo ještě pršet. Pár kapek sice padne, ale nakonec dojedeme za sucha šťastně až k ubytku. Tam přichází poslední zkouška - sjet asi 30 metrů prudkého kopce. Marťu nechám nahoře ať dojde pěšky a sám sjíždím. Dole mě ale zradí terén a motorka podklouzne na vlhkém mechu. Naštěstí se mi ani motorce nic nestane. Jediný problém je, že sám ji v nepřirozené poloze nezvednu a tak volám na Marťu. Nakonec přiběhne i majitel ubytování a společně motorku zvedneme a zaparkujeme. Vše v pořádku. Uf. Je nám trochu trapné si v pozdních hodinách objednat večeři, ale nic tu není problém. Úžasní lidé. Ohřejeme se v teplé sprše a po vynikající večeři usínáme.
Máme středu a to znamená další návštěvu imigračního centra. Ráno tolik nespěcháme a na úřad dojedeme během dopoledne. Tady nás vyfotí a vezmou otisky prstů a že se máme vrátit zase v pátek na finální návštěvu. Oběd už tradičně objednáváme v naší oblíbené kavárně a pak se přesuneme na chvíli na pláž.
Odmítneme pár prodejců, zaplaveme si a užijeme si trochu odpočinku. Později odpoledne sedneme na motorku a vrátíme se na ubytování. Tady zaparkujeme a vydáme se na průzkum nedalekých vodopádů. Procházíme vesničkou a pak se ocitáme uprostřed rýžových políček obklopených džunglí - krása. Obdivujeme místní, kteří na motorce vezou obrovské dřevěné trámy tam, kde my se bojíme projít i pěšky kvůli klouzání. Přes terasy projdeme do lesa, kde objevujeme první vodopád. Moc si užíváme, že nemusíme mít žádný doprovod a můžeme prozkoumávat na vlastní pěst. I když je průvodce někdy fajn, nejzapamatovatelnější zážitky máme z vlastních dobrodružství. Očividně tady byly nějaké turistické stezky a zázemí, ale už se to vše polorozpadlo. K největším vodopádům v oblasti se tudy ale nedostaneme i když to intenzivně zkoušíme a tak se vracíme zpět na ubytování. Zbytek odpoledne lenošíme a plánujeme.
Další den - další rýžová pole. Nejdříve ale nákup letenek. Končí bezstarostné období bez plánu a kvůli optimální ceně si obstaráváme letenky na další měsíce. A ano znamená to, že už víme, kdy se vrátíme zpět. Pro zvědavé to bude přesně 333 dní (datum si spočteš, ne?) od našeho odjezdu a ne, není to náhoda.
Naše ubytování prodlužujeme už o dvě noci a zítra bude na čase se posunout, ale dnes jedeme do oblasti Jatiluwih. Zaplatíme vstupné, zaparkujeme a vydáváme se na procházku mezi lány rýže. S majestátní sopkou Batur v pozadí s prstencem mraků máme parádní podívanou a proto chceme jít nejdelší trasu asi 5,5 km. Užíváme si příjemné horské klima, zurčící potůčky, vůní rýže a spousty ptactva. Dlouhou trasu moc lidí nejde a tak do chrámu po 3 km dorazíme sami. Působí to o dost mystičtěji. Naše trasa pokračuje kousek za chrám, ale za vepřínem nečekaně končí, protože se rekonstruuje mostek a tak se vracíme zpět. Na rozcestí odbočíme na modrou a vrátíme se k motorce. Blíží se soumrak a tak frčíme zpět na ubytování.
Ráno se loučíme s naším oblíbeným Ananda homestay a konečně se jedeme podívat na dva nejznámější vodopády v této oblasti Sekumpul a Figi. Během cesty mi někdo volá. Zvedám telefon a paní na druhém konci mi smutně oznamuje, že moje karta z bankomatu se nenašla. No celkem by mě udivilo, kdyby jo, když už ji mám pár dní u sebe a tak paní vysvětluju situaci. Typická Asie. Zaparkujeme na oficiálním parkovišti a paní na pokladně rovnou říkáme, že nám stačí na vyhlídku a nepotřebujeme průvodce, abychom lezli dolů. Na to nemáme čas. Odmítneme chlapíka nabízejícího odvoz k vodopádu a raději jdeme kilometr pěšky. Na vyhlídce pak obdivujeme oba majestátní vodopády. Jsou krásné, ale víc jsme si užili naší výpravu předevčírem.
Vracíme se k motorce a vyrážíme na imigrační. Snad naposledy. Tak co myslíte? Prodlouží nám víza nebo budeme muset Indonésii narychlo opustit?