Ze Sumatry na Jávu
8. 4. 2023 | Indonésie - Oblast Berastagi a město MedanNakonec v městečku Subulussalam dokroužíme až na zastávku, kde nám Čaki ukáže restauraci se smaženou rýži. Tu můžeme uvnitř i přes Ramadán sníst - zhora to nevidí. Loučíme se s Čakim a jeho kamarády a nasedáme do dalšího minibusu. Tenhle asi zodpovídá za rozvoz plynu, protože kufr po cestě postupně plníme plynovými bombami. Další náklad v kufru tvoří nádrž z jiného auta plná benzínu a naše batohy. Už si nestěžujeme, že bagáž smrdí potem, protože teď už páchne benzínem. Někde v půlce cesty to vypadá, že budeme tankovat, ale odbočka je do kopce a bus to nevyjede, chcípne a nechce nastartovat. Chvíli ho zkouší rozjet a pak se rozhodnou, že je pravděpodobně přehřátý. Jeden z řidičů vozidlo odtlačí na kraj a čekáme.
Z kanystru mezitím doplníme palivo a po cca 15 minutách, kdy Marťa skoro ztrácí trpělivost, se motor podaří nastartovat a můžeme pokračovat. Přeskočíme do jiného minibusu. Po cestě si povídáme se sympatickou ženou Putri, která tudy každý týden jezdí za manželem. V autobuse tráví asi 10 hodin, než dorazí v pátek o půlnoci do Medanu, aby v neděli absolvovala stejnou cestu zpět. Přes týden bydlí a pracuje v Sidikalangu. Pro nás stěží představitelný způsob života.
Konečně přijíždíme do Berastagi. Ubytování máme v příjemném homestayi, který vede paní Mery. Hned nám ukazuje pokoj a my si rádi po náročné cestě odpočineme. Platíme trochu víc, ale za příjemnou atmosféru a teplou sprchu to doopravdy stojí. Z našeho pokoje máme i snadný přístup na střechu, kde můžeme pozorovat slunce chýlící se k západu nad aktivní sopkou Sinabung. Mery musela odběhnout, ale poslala nám tip na večeři a tak se tam vydáváme. V příjemné putyce si dáme výbornou polévku a nudle a vracíme se zpět. Po rozhovoru s Mery se rozhodujeme zítra vylézt na sopku Sibayak a to po vlastní ose.
Ráno si přivstaneme a nasedáme do zeleného minibusu - místní veřejné dopravy, který nás odveze 6 km pod vrchol. Pak už musíme pěšky. První 3 km jdeme nenáročnou trasou po asfaltce skrz džungli. Pozorujeme spoustu motýlů a ptáků a slyšíme (nejspíš) hulmany v korunách stromů. Po 3 km dorazíme k rozcestí a přečteme si pár výstražných cedulí mimojiné s listem lidí, kteří na sopce zemřeli nebo došli k nějakému úrazu. Povzbudivé.
Po dalším kilometru se registrujeme na pokladně a platíme rozumné vstupné. Přecházíme na strmou stezku mířící k vrcholu. V minulosti tu očividně byly schody, ale teď už se víceméně rozpadly. Před vrcholem začínáme pozorovat první sirné výpary a už přicházíme ke kráteru. Místo žhavé lávy je v něm trochu vody a spousta vzkazů. Okolí se nám ale moc líbí. Zatímco Marťa odpočívá, já lezu na jednu stěnu kráteru na rozhled. Paráda. Vrátím se za ní, ale už se blíží čas oběda a my nemáme moc zásob. Marťa se rozhoduje se pomalu vrátit, zatímco já ještě v rychlosti vyběhnu na druhou stranu. Škoda, že jsme se nehecli na přespání a východ slunce.
Pak už se vracíme na křižovatku pod horou a vyrážíme druhým směrem k termálním pramenům. Chvilku bloudíme okolo, ale nakonec nalezneme bazény. Problém je, že koupání v bikinách není možné a tak vymýšlíme jak se obléci, abychom měli suché věci po koupeli. Nakonec to nějak zkombinujeme a už se nakládáme do horkého bazénu. Okolo si hrají rodiny s dětmi a něco jako školní zájezd - je sobota. Po koupeli chytáme před vjezdem autobus, který nás dopraví za roh na stanoviště dalších minibusů. Tady přichází kontrolní otázka, jestli víme cenu. Naštěstí nás na ubytování poučili a tak sledujeme zklamání v očích, když oznámíme přesnou částku a žádná speciální turistická cena z nás nekouká. Přestupujeme a čekáme. Máme hlad, ale řidič si očividně neuvědomuje riziko hladové ženy a i když se konečně rozjedeme, tak krokem. Za nedlouho naštěstí nabereme další cestující a už můžeme frčet.
Od Mery máme tip na další restauraci a typické jídlo pro tuto oblast: grilovaný vepřový bůček. To přesně potřebujeme po pár dnech na striktně muslimském ostrově. Kolem 5 dorazíme na ubytování a večer nás ještě zláká město. Sedáme na oranžový autobus, který nás doveze ke katolickému kostelu a odsud se pěšky přes město vracíme.
Od Mery máme ještě tip na noční trh, ale buď jsme nenašli správné místo nebo nás tohle místo spíše odradilo. Víme, že hygiena tu pokulhává, ale pach odpadků smíšený s přezrálým ovocem, rybinou a stokou nás na jídlo tady opravdu nenaladí. Raději se vracíme do osvědčené restaurace z minulého večera. Večer ještě poprosíme Mery o snídani na zítra (zná bezlepkovou dietu a nabídne rýžovou palačinku - wow) a jedno pivo, kterým na střeše oslavíme 201 dní na cestě. Kupujeme trochu dražší letenky na ostrov Jáva a jdeme spát.
Další den po výborné snídani nasedáme do červeného autobusu mířícího do Medanu. Celkem pohodlně nás doveze k centru, kde přesedneme do druhého autobusu na letiště. Vypadáme trochu zmateně a místní nám pomohou nalézt správný spoj. Trochu prší, ale zase jsme to naštěstí vychytali v dopravním prostředku. Na letišti už to známe jak svoje boty a tak vyrážíme do koutku s místním jídlem. Stánky mají omotané černou plachtou jakože mají Ramadán a nikdo nevidí, že se tu jí. Po obědě se přesuneme do odletové haly a čekáme na let okolo 6 večer. Let má zpoždění a tak alespoň zavoláme do Čech. Milí Indonésané nás obdarují balíčkem určeným pro lidi, kteří dodržují půst. Asi vypadáme zoufale.
Čeká nás Jakarta, další hlavní město. Zvládli jsme to i přes turbulence a bouřku. Ten vnitrostátní let jde mnohem snadněji. Čapneme batohy a jdem na to. Chvíli bloudíme mezi taxikáři a domnělým veřejným spojem do města (odveze vás k nějakému hotelu). Zkoušíme grab, až přicházíme s geniálním řešením. Popojdeme od letiště a ušetříme skoro stovku. Vezme nás řidič, vcelku upovídaný. Ale je tu příplatek 30 kaček za dálnici. Vehementně se rozpovídá o tom jak v Indonésii můžeš všechno. Třeba kouřit na hotelovém pokoji. Upozorňuje nás na krádeže a nebezpečí nočního města. Přesně svoboda. Každej si dělá co chce. Kolem půlnoci skončíme na hotelu, který úplně neodpovídá obrázkům na googlu, ale špatný není.
Odevzdáme prádlo do čistírny a dojdeme na zastávku. Jo ty nemáš kartu na MHD? Tak si skoč do obchodu asi 600 metrů. Ízy pízy. Koupíme dvě karty za třicet. V obchodě nám chtějí nabít 75 korun, ale to se nám zdá moc. Tak zase k automatu, co mluví indonésky. Tam nám ještě nějaké drobné sežere daň. Autobusem č. 2A dojedeme k Národnímu muzeu a přejdeme k 6. největší mešitě světa. Zrovna probíhá motlitba, tak nás vůbec dovnitř nepustí. Přes Malou Indii, která tak nevypadá dojdeme ke křesťanskému protipólu mešity - Jakartská katedrála.
Dle našeho názoru vypadá líp a dokonce nás pustí i dovnitř. Kousek od centra se nachází čínská čtvrť. Tam dojdeme přes rozkopanou ulici plnou street artu a pouličních umělců. Chvilku se procházíme, než najdeme budovu plnou stánku s jídlem. Začneme čtyřmi druhy čínských knedlíčků. Já měl velkou snídani, ale Martě to nestačí a nakonec si vybere u paní polévku. Bohužel nerozumíme úplně ceně a místo 50 slyšíme 15, což je za polévku celkem dost. Alespoň ale chutná dobře. Kousek od nás se nachází starý čínský chrám, který se rozhodneme prozkoumat. Před vchodem nás fascinují velké klece plné vrabčáků. V chrámu se navzájem trochu ztratíme, ale užijeme si jeho příjemnou atmosféru.
Z čínské čtvrti pokračujeme směrem na sever, kde se nachází malá část města z koloniálních časů. Konečně trochu architektury. O kousek dál nás ještě zaujal původní dřevěný zvedací most, který je ale zavřený. Zatím musíme říct, že Jakarta je celkem zklamání po všech ostatních velkoměstech. A bude hůř. Rozhodujeme se koupit mikinu pro Marťu, protože svojí původní z Čech někde po cestě vytrousila. A kde jinde, než v našem oblíbeném Decathlonu. Nasedáme do veřejné dopravy. Je špička a takhle narvaný autobus už jsme dlouho neviděli. Do prvního spoje se ani nevejdeme. Vystupujeme u Decathlonu a… za turniketem Marťa zjišťuje, že nemá telefon. Nejdříve jí uklidňuju. Není to poprvé, co ho dala někam jinam a začala panikařit. Ale tentokrát prohledáme vše. Voláme na číslo - vypnutý. Zkoušíme lokalizaci přes GPS, ale bez odezvy. V tlačenici ho někdo Martě vytáhl z kapsy a okamžitě vypnul. Pak nasedl do odjíždějícího autobusu. Bez šance ho najít. Ani neřešíme, že bychom volali policii. Jakarta vážně stojí za prd. No nic, v Decathlonu koupíme mikinu a rovnou projdeme obchody s telefony. Hledáme nejlevnější. Nic jiného nemá asi smysl. Ceny mají všude podobné a tak vybíráme obchod s nejlepší obsluhou. Vybereme model a musím říct, že takhle profesionální prodej jsem ještě neviděl. Slečna nám telefon rozbalí a ukáže, že vše je podle konfigurace, nastaví jazyk a dokonce vyzkoušíme i kamery a reproduktory. Pustí nám na youtube svou oblíbenou kapelu. Totálně unavení se vracíme na ubytování a jdeme spát.
Máme trochu splín, ale dáme Jakartě ještě šanci. Vyzvedneme prádlo a vyrážíme na autobus. Jdeme ale okolo kavárny a Jakarta má být centrem kávy a tak si jdeme spravit chuť výborným kafem. Plánujeme, co dál. Zaujalo nás muzeum Indonésie plné miniatur, ale cesta veřejnou dopravou by trvala 2 hodiny jen tam. Proto volíme raději zbohatlickou/uměleckou čtvrť Kemang. Dojedeme na zastávku asi kilometr od čtvrti a jdeme pěšky. Nejdříve potkáváme spíš chudý slum, ale jak pokračujeme mění se dřevěné domky a kurníky na vilky.
V centru čtvrti nacházíme pěkný dvorek s několika stánky a dáváme si oběd. Po obědě potkáváme stánek se SIM kartami a kupujeme novou pro Marti nový telefon. Výhoda ukradeného telefonu je, že ten nově koupený už má registraci a můžeme využít jakoukoliv SIMku z ulice. Rozhodujeme se využít potenciál kavárniček po cestě a zaplouváme do jedné z nich na odpolední relax. Zpátky se rozhodneme jet nadzemkou, na kterou ale musíme nejdřív pár kilometrů dojít. Na chvíli se ztratíme v uličkách.
Často tu na nás volají miss (slečno) nebo mister (pane). Zdejší děti ještě dodávají Mister money - bohužel cizinec je tu pořád viděn jako chodící peněženka. A to se náš vzhled snažíme už takovou dobu přizpůsobit džungli. Na zastávce se pokoušíme nabít karty na jízdné, ale na pokladně stanice to nejde - musíme do Indomarketu opodál. Vlak nás doveze kousek od centra. Tady najdeme sympatický noční trh s velkým výběrem jídel. Spolu s večeří si dáme hovor do Čech a vyrazíme k monumentu. Opět má zavřeno, ale svítí. Obejdeme park k mešitě a katedrále. Obojí působí v noci nasvícené lépe. Jakarta si trochu spravuje reputaci.
Teď už ale šup zpět na hotel. Zítra vstáváme brzy, abychom stihli vlak do našeho dalšího cíle. Dobrou noc.