Změna je život
22. 10. 2022 | Laos - Vodopády u PakseRáda sedím na svém místě a kafe piju ze svého modrého hrnečku. Změny nemám ráda. Konečně si zvyknu na Vietnamce, jejich nepřístupný postoj při jednání a úsměv, když zaplatím. Jejich bezelstné. "Taxí." Naše zavrtění hlavou. "Motobajk?" Je tu nový výstup z komfortní zóny Laos. Vlastně spíš Lao, protože ta koncovka -s pochází z dob francouzské kolonizace a nevyslovuje se. Autobus nás po tříhodinovém zpoždění doveze do Pakse. Jestli jsme si vietnamsky nepokecali, přečíst se to tu a tam dalo, ale tady ty jejich laoský klikyháky, tak to nedám. Bohužel i google translator je na to krátkej. Tu a tam umí anglicky, i když jejich výslovnost je mnohdy horší než ta moje a to je co říct.
Nacházíme místo, kde si můžeme půjčit motorku, dostaneme tipy na výlet a jdem na oběd. Laoský jídlo je fajn. Rýže s masem, smažená rýže i polévky typu Pho. Poprvé jsem ovšem jedla slizké nudle z tapioky. A též brečela, smrkala a potila se u jídla, jak bylo ostré. Kombinace chilli papriček a zázvoru? Vražedné. Vyrážíme na motorce natankovat. Žďuchám do Míši, ať vygooglí kolik to stojí. Není třeba, levně natankujeme. A jedem na motorce. Zamilovala jsem si jízdu s větrem na tváři. Prší, což je na nic. Ale po chvíli déšť ustává a ze žlutých políček se náhle tyčí hory.
Podél Mekongu, desáté nejdejší řeky světa, dojíždíme k starobylému chrámu Wat Phou. Podivujeme se nad cenou a obrázkem auta, což je ale jen tradiční zkoušení naší pozornosti a náhle se z 30 000 laoských kipů stane 5 000. Zaplatíme vstup a odmítáme vozidlo, co jezdí s lidmi k chrámu (pořád se trochu bojíme, že to zas bude něco stát). Jdeme kolem čarokrásných nádrží se starými stromy ke zřícenině chrámu. Po starých schodech kolem stromů plumérie. Říkám jim fimo stromy, protože se u nás jejich květy dají sehnat jako náušnice právě z fima. A nahoře stojí krásný oltář se starobylými sochami Buddhy. Ještě prozkoumáme sloní skálu. Vracíme se na motorce přes vesničky a dojedeme k chrámu Wat Muang a k obrovské zlaté soše Buddhy. Odsud je krásný výhled na Mekong a městečko Pakse. Spokojeni vracíme motorku. Dojdeme do poněkud horšího hostelu a jíme nic moc indické jídlo. Vše ale dobře končí noční procházkou a u brambůrků a piva.
Ráno si dáme snídani, zaplatíme a jdem na to. Čtyři dny na motorce. Dostaneme ještě pár tipů, počasí je úžasné a startujeme. Rozhodneme se pro výlety k vodopádům, když je tak krásně. První vodopád je menší E-tu, ale láká nás objevit vše. Dojedeme k zrezivělé bráně. Prý se tu kradou motorky a tak se u ní střídáme. Naskýtá se mi úžasný pohled na vodopád bez lidí a po betonových schodech scházím k řece. Ubytovací zařízení asi zkrachovalo. Místní Laosan nám vypráví, že díky covidu. A jedem na vodopády Jižní a Severní Fan, ty vidíme z vyhlídky. Dá se tu sjet zipline, ale to by byla moje smrt. A pak nás čeká prý nejkrásnější vodopád Champee. Rozhodneme se k němu jet na motorce, což se zdá zpočátku jako dobrý nápad. Česká polní cesta je proti tomuhle asfaltka. Výmoly, kaluže, kameny. Ale je vidět, že se tu jezdí. To dáme. Asi po dvou a půl kilometrech podklouzneme a motorka padá. Já sedím na zadku a Míša bleskurychle vstává. Nic nám není. Jen jsme špinaví od hnědočerveného bláta. Akorát motorce chybí šlapka. Ale vodopád jen pět set metrů. Prostřídáme se. Jdu kolem kávové plantáže a pak k řece a za meandrem je vidět část vodopádu. Padá z plochého kamene. Po chvíli najdu i výhled shora. Posílám tam další dvě turistky. Ale jinak tu nikdo není. Vracíme se zpět s vozidlem. Já část trasy putuju po svých. Dojdeme na křižovatku a hned je tu opravář. Nesvaří to, ale vymění celý kus. Po zaplacení mu celý rozbitý prvek necháváme (i my tušíme, že to svařit půjde), jemu se rozsvítí oči a opakuje: "Kopťaj laj laj." Děkuji mnohokrát. Další vodopád je úchvatný. Ale nejprve se najíme. Já si dám fermentované maso, nedá se pro ostrost poznat co to vůbec je a Míša žebírka. S tunou rýže. Pak se vydáme na vodopád Yuang zalitý sluncem. Roztomilý výhled s altánem a to jak stříká voda kolem podtrhuje duha, to nás uchvacuje.
Rozhodneme se vykoupat se v peřejkách nad řekou. Koupání v těchle zemích není zvykem. Možná u dětí. A když už tak se koupou v tričku. Voda je příjemně studená. Dorazíme do Paksongu a chvíli hledáme kávovou plantáž a kavárnu Jhai. Vracíme se zpět, protože mají novou budovu. Dáváme si výbornou čerstvě praženou kávu v krásném prostředí. Bohužel nás po plantáži neprovedou. Čeká nás 36 kilometrů do homestay Happy farm. Poslední tři kilometry jsou trochu horší cestou. Ale jsme už poučení. Když je horší cesta, sesednu. Za západu slunce dorazíme na krásnou malou farmu, kde pěstují spoustu ovoce a zeleniny (guave, marakuju, papaju, physalis, limetky, avokáda, jakony, batáty a mnohé další mně občas neznámé druhy). Na večeři nám rodina naservíruje rýži a zelí, kuřecí, nudlovou a dýňovou polévku. Dýňová polévka obsahuje batáty a papáju. Lahodné. Po večeři Míša hraje na kytaru a ještě si chvíli povídáme. Postel je tvrdá, ale je tu ticho a krásné hvězdy.
Probouzím se a ani se pořádně nestihnu obléct a už vyrážím se starou paní na zahradu. Mluví na mě laosky a snaží se mi vše ukázat. Moc si bohužel nerozumíme. Po výtečné snídani (fakt si musím na některé věci zvykat - třeba na uzené pařátky na stole), která se podobá spíše večeři a kávě, se vydáváme na cestu. Za chvilku už jsme na silnici, tankujeme a pokračujeme dál. Odbočujeme k mokřadu, kde chvíli odpočíváme. Pak jedeme dál k vodopádům Tayicseua. O horší cestě víme, tak se chováme opatrně. Já asi tak třetinu cesty jdu pěšky. Dorazíme k ubytování a zkoušíme si domluvit cenu radši předem. A už rychle balíme věci, ať jdem do pralesa.
Zastavíme se u zurčivé řeky. A pak dál k vyhlídce. Přes obří kameny tryská voda dolů a pod námi je vodopád Jarou Mandreun. Naobědváme se z vlastních zásob a k tomu jíme guávu. Tohle ovoce mi dost připomíná jablko s vanilkou. Zkoušíme pěšinku, zda je z ní vidět na vodopád, nepochodíme a jdem zpět. "Hááád! Míšo! Támhle, podívej! Velkej Černej". Ozbrojím se větví a Míša na mě nevěřícně kouká, co s tím budu dělat. Viděla už jsem dost zmijí a užovek. Ale i tak nechci jít první. Klacek předávám Míšovi s radou, ať raději dupe. Klepou se mi kolena. Na levo je ocas. A jdem. V trávě se nezastavujeme. Ha, ha, ha "Češi v pralese". U řeky Xe Namnoy se vykoupeme v příjemně studené vodě, dumáme nad tím, kde žije mamba černá (ta to nebyla) a odpočíváme. Moje zvědavost mi nedá a zvedám kůru. Štír! Malý hnědý, prý neškodný. Tak mi asi zase impozantní prales s bujarým porostem stačí. Za pět minut stoupání jsme opět zpocení. Jako kdyby jsme se nevykoupali. Dojdeme k poslednímu vodopádu Jarou Halang. A tam stojíme s otevřenou pusou. Koukáme na asi 30 metrů padající vody, která nás osvěžuje.
Vše rámují zelené kopečky s růžovými květy. Nádhera. V ubytování ještě okoukneme největší vodopád Tayicseua, bohužel ho vidíme jen zdáli. Ale i tak je mohutný. K večeři máme rýži s omeletou a zelenými výhonky (asi dýně). Rýže už nám leze krkem, ale pokud se dá dostatek chilli?! Nepoznáš, co to bylo. Projdu se po obrovském pozemku s tak 10 domečky. Nikde nikdo. Fascinuje nás, jak jsou schopní Laosané věci vzdát a opustit.
Po stejné snídani jako byla večeře vyrážíme na cestu. Čeká nás nejhezčí úsek trasy. A taky, že jo. Krásný vodopád v pralese, hory, zatáčky a pláně. Na dalším rozcestí jsme v polovině cesty. Čekají nás rýžová políčka a řeka Xe Namnoy nám o 50 kilometrů níž po proudu nabízí koupání pod vodopádem Houa Khon. Zdejší ubytování opět uzavřené. Jedeme krásnou krajinou téměř bez zastávek, pouze tu a tam přibrzdíme na fotku. Až dojedeme do města Thattaeng, kde si dáváme kávu ve zdejší kavárně. Ještě k ní jako bonus dostáváme výborný zelený čaj. Laoské kafe z bolevanské oblasti mi fakt chutná.
Přejíždíme do tradiční vesnice Phoung Tai, kde žije etnikum Katu. Šestnáctileté holky s miminky, opilí muži v pět a pracující ženy. Kluci si čutají míčem, prasátka běhají štastně po vesnici a tak to chodí. Všude to funguje jinak. V místní kavárně si začnu povídat s ženou, která nám připravuje kávu. Je o trochu mladší jak já. Učí se anglicky. Vypráví o tom, jak díky kovidu pěstuje více plodin a má čtyři děti. Dva nejmladší synové neradi chodí do školy, ale za školu. Pijeme kávu z bambusových hrnků, Míša si povídá s cestovatelkou Ann, která ho vlastně ani nepustí ke slovu, ale za to máme dobré tipy, co dělat v Laosu. Nakonec se rozhodujeme odjet dál a za zlatého slunce, který přechází do západu dojíždíme na Fandee Island. Jsme konsternováni. Krásné bambusové chatičky s výhledem na jezero. A?! Měkká matrace s teplou sprchou. To je super. Míša si dává burger a já mleté maso s mátou. Večer strávíme s Rakušankou Emmou, Australankou Elizou, Vietnamkou a Francouzi. Provozovatel Luis z Francie nám vypráví svůj příběh. Je zajímavý. Jako spousta lidí kolem nás. Jdem spát pozdě, ale spokojeni.
Míša si dá k snídani palačinky a já omeletu a kafe. Dobrý. Sbalíme si věci a ještě se vydáme pěšky k vodopádu Hang na řece Xe Set, kde pokračujeme do vesnice a kousek za ní. Tahle vesnička se mi líbí mnohem víc. Zaplatíme a ještě zajedeme k vodopádu Lo. Přijíždíme tam, ale! Sakra máme téměř prázdnou nádrž. Zaparkujeme před kamenitou cestou, prostřídáme se a užijem si místo. A pak šest kilometrů k benzínce. Trvá to věčnost a první je zavřená, další za čtyři kilometry. Ovšem všechno to dobře dopadne, dočerpáme a jdem na oběd a kávu. Zase omeleta, pro mě dnes druhá. Mr. Vieng vytváří výbornou kávu a vezme nás na prohlídku své plantáže. Poprvé v životě vidíme kvést čaj, jak vypadá maniok a dozvídáme se mnohé o kávě. Poznáváme oranžové mravence, kteří napadají kávu. Ale dají se jíst (chutnají jako citron). Pokračujeme v cestě k posledním vodopádům, ale nakonec vidíme jen vodopád Phasuam a Maak Ngaew s krásnými čediči. Tady voda vzala celý most asi před třemi lety. Nikdo ho neopraví.
Návrat do Pakse doprovází stánky s mačetami. Bez problémů vracíme motorku. Nacházíme levné, ale hrůzostrašné ubytování s plísní a komáry a dáme si výbornou večeri. Seženeme jízdenky na autobus a jedeme za teplem na jih. Třicet stupňů, paráda!