Balíci na Bali část 2.
26. 4. 2023 | Indonésie - Oblast Amed a UndisanA je to tady. Máme to razítko. Víza nám prodloužili do půlky května! Takže si zajedeme na pohodu na úplně prázdnou pláž v Lovině. U Bonkinga, kde si pronajímáme motorku necháme batohy a sbalíme se na dva dny. A vyrazíme na cestu do Amedu. Zkusili jsme prostě umělou inteligenci, aby nám něco naplánovala. Cestou se zastavíme u moře, líbí se mi jeho klidnost a černé pláže.
Dojedeme do ubytování, kde nás přivítají milí lidé, popadneme šnorchly a jdeme na to. Notnou chvíli si to užíváme. Před západem slunce ještě potkáme Čecha Martina a ten nám doporučí šnorchlování u japonského vraku lodě. Já ještě jednou vlezu do vody a vidím malého roztomilého perutýna. Dojdeme si na výbornou večeři. Miluji ty čerstvé ryby a mořské plody a dáme si levný koktejl z místní pálenky Arak v rozmixovaném ovoci. Úplně nás odrovná jeden panák. Ale spokojeni odcházíme spát do pokojíčku.
Ráno jen nandáme plavky a jdem do vody. Šnorchlování je parádní. Vrátíme se na ubytování na snídani. Při palačinkách si popovídáme se Španělem Raulem, který cestuje podobně jako my. Popojdeme šest kilometrů k místu, kde má být vrak japonské lodi. Milá paní nám pomáhá s parkováním motorky. A radí, kudy vyrazit na pláž. Po schůdcích bokem mezi loďkami projdeme na prostranství, kde odložíme věci. A jdeme na to, šnorchlování je krásný, trochu náročný, když jsou vlny v jeden moment vidím mladou murénu. Pak se Míša vrátí k věcem a já ještě trávím čas ve vodě. Nepříjemný balijec s námi zahajuje konzervaci "Where you sleep?" ("Kde spíte?") A nakonec z celé situace vzejde, že nemáme vstupenku. Ovšem vzhledem k nepřívětivému přístupu se tváříme, že to nechápem. Takže neplatíme. Nedá mi to, musí tu být ten vrak! Chvíli plavu dokola.
A taky tam je… Jedna stěna, občas člověk si vysní něco víc. I přesto zajímavý. A líbí se nám. Ještě tam vyšlu Mišku. Přejdeme ještě na další pláž, kde má být koralová zahrada. A natrefíme na úžasnou rybářskou pláž, kde jsou jen místní. Všichni zahalení a tak jdu na pláž taky oblečená. Míša už nemá chuť na šnorchl, ale já si to fakt užívám. Krásné útvary a těch rybek!
Pak se rozhodneme vrátit se do Amedu a tam zajdeme opět do stejné výborné restauraci. Užijeme si jídlo a já se rozhodnu ještě jednou na potápění. A? Najdu krásnou podvodní svatyňku. A v momentě, když myslím na to, že bych si přála vidět želvu. Tak tam prostě je! Krásná kareta ožírá řasy na kolálech a pak plavu za Míšou. Tomu se do vody nechce. Tak si znovu užívám podmořský svět A ještě muréna kouká z korálů. To je nádhera! Nakonec i Míša odejde od kávy a jde se podívat. Plavání karety patří mezi top zážitky! Pak sbalíme věci a rozhodneme se jet do některého z chrámů. Ten první Penaratatn Agung Lemppuyang, kde se mají zrcadlit vstupní brány, vzdáváme. Mají záchytné parkovistě a minibus dva kilometry za šedesát korun na osobu se nám doopravdy nechce podporovat. A tak se vypravíme do chrámu Besakih. Cestou nás policie z nějakého důvodu odkloní a my se dostáváme do zácpy. Lidi krásně oblečeni jedou na motorkách. Auta plná lidí, míjíme autobusy. Motorka naštěstí prokličkuje všude.
Ten počet lidí se nám zdá šílený. Pak zjišťujeme, že se oslavuje narození boha Ramy a všichni si jdou pro požehnání. Zaparkujeme v parkovacím domě a hned nám neodbytná prodejkyně nabízí obětiny (často to bývají květiny, ne fakt kohouta nikde porážet nebudeme). A nakonec sleví z 2$ na patnáct kaček. A my už víme, že narušovat hinduistické rituály nemůžeme. Koupíme si vstupenku, kde nám neopomenou zmínit průvodce. Jako já vím, rádi podporujeme milé projekty, ale jako evropani máme prostě informací až až a raději si užijeme zážitek sami o sobě. Odmítáme jejich nabídky. (Já hloupě odevzdám jednomu lístek, protože si myslím, že je kontroluje, naštěstí mi jej vrací.) A jdeme nepředstavitelným davem, rádi bychom vyšli až nahoru k chrámům. Cestou se seznamujeme s Balijcem, který nám vysvětluje, co se dnes děje. Skončíme ve spleti lidí, kde by mohlo trvat věčnost, než se vymotáme. Nakonec sejdeme níž a zhodnotíme, že už je večer. Ale pomůže nám fotograf, co nás posílá na druhou stranu.
Tam si doopravdy užijeme výhled na chrámy, všudypřítomné ohně a z dálky pozorujeme i ceremonii jakéhosi svěcení posvátnou vodou a přilepení rýže na čelo. Nakonec i my zapálíme naše vonné tyčinky a uděláme si svůj rituál přání. Po něm si ruku v ruce povídáme, koupíme satay u místní paní a zase se dostaneme do slepé uličky. Vřavu raději obejdeme a kolem deváté odjíždíme do ubytování v Undisanu. Dokoukáme Harryho Pottera a jdem spát.
Ráno sotva vstanu, prohlédnu si krásnou zahradu a ihned se přihlásí majitel ubytování. Zprvu je to hodně milé. S Míšou už mluví u čištění zubů, což působí komicky. Já připravím naši snídani, požádáme o dvě kávy a už máme společnost pronajímatele. Jako že začátku si příjemně popovídate, dostali jsme i fajn tipy na návštěvu míst. Ale ten tlak na to najmout si ho je veliký. Taky není tolik prostoru pro diskuzi a vyčerpají se základní témata. Tak na sebe s Míšou chvíli hladoví koukáme, až nám dojde, že budeme muset začít jíst a ani to bohužel tohoto Balijce nepřesvědčí, že potřebujeme prostor. (Každopádně se toho dozvíme hodně, třeba, že on se na ceremonie do chrámu Bekasih dostal kolem druhé. V noci!) Míša sbalí, já dostanu prostor chvilku psát web a dopít si v klidu kafe a jedem. Po tisícé otázce "Where you go?!" prcháme. Třikrát zabočíme a vyrazíme k vodopádům, které nám byly doporučeny. Odbočíme na vybetonované hrázky mezi rýžová políčka.
Všude kolem teče voda, projedeme kolem pradlen a zaparkujeme a kolem prázdné pokladny hupskáme po schodech dolů. Projdeme kolem malé modlitebny a jdeme k prvnímu vodopádů Kisirik. Cestou brodíme příjemným potokem až se ocitneteme mezi vysokými tmavými skalami, kde se tříští bílý vodopád. Krása. Pokračujeme dál, dojdeme skupinu lidí s průvodcem. Ten se diví, jak jsme našli cestu… Jednoduše. Sejdeme pod další vodopád Tangkup a kus nad něj. Stejnou cestou se vrátíme, u modlitební potkáme milého člověka, který vybírá vstupné. Dojdeme k motorce a přejíždíme k více turistickému místu. Zaplatíme vstupné a čeká nás velký sestup dolů k vodopádu Cepung. K němu musíme jít kus vodou, ale ta vodopádová stěna doopravdy stojí za to.
Pak se projdeme na druhou stranu k vodopádu Minor a malé jeskyni, kterou zakrývá. Zkusíme přejet k jezeru Batur a koukáme na stejnojmennou sopku. Nešikovně si ukopnu palec, když se procházíme kolem jezera a jednoho menšího chrámu. Pak na motorce Míšu štípne vosa a vše se završí nakopnutým druhým palcem na místě, kde byla Julia Roberts. Krajina je fakt krásná, plná sopečných skalisek.
Celí zubožení bloudíme okolo termálních pramenů. Odmítneme urputného naháněče na služby, ještě jednou objedeme celý prostor, až konečně najdeme restauraci na břehu jezera. Ještě dostaneme do ruky krásné obrázky, které si máme prohlédnout, taková příruční galerie.
Dáme si čerstvou rybu s rýží. Bohužel já tentokrát risk objednávání prohraju, je tam moc cibule a česneku. A to i pro mě. Pak řídím kolem jezera, po prašných cestách, až nakonec na začátku kopce to vzdám. A je to teda záhul vyjet tohle stoupání. Projedeme deštěm až do milé kavárny kousek před Lovinou. Pak necháme věci v ubytování a jedeme si pro velké batohy. Bongking, majitel půjčovny, nás vřele přivítá, dohodneme společně výlet na delfíny a dá nám nějaké informace o veřejné dopravě. Dokonce je natolik milý, že nám půjčí motorku do rána, abychom nemuseli chodit pěšky.
Vrátíme se do ubytování, kde si nás předbíhají a chtějí nám neustále nabízet tour na delfíny. Dáme si věčerní procházku po pláži v Lovině.
Raději naposledy prcháme do námi oblíbeného Global coffee, kde si naposledy dáme večeři. A taky pivo. Teda zde bych ráda podotkla, že už tohle neumíme posoudit, jelikož už přes šest měsíců pijeme různé verze, co mají pivo připomínat. Nakonec se vrátíme na ubytování. S mladou 22 letou slečnou a jejím bohužel na alkoholu závislým otcem hrajeme domino. Musím konstatovat, že mi nejde ani primitivní matematika a z asi osmi her jich šest prohrávám. Při každé prohře dostane člověk na ucho plastovou láhev a pije panáka kokosového alkoholu s colou. Nakonec nějakým způsobem projde, že si jdeme odpočinout a přijedou další turisté. Těm celý koncept sedí mnohem lépe. Já si přečtu ještě pár šílených recenzí o tomhle ubytku (od ztrát pěněz a věcí až po neustálé obtěžování) a jsem ráda, že žijem.
Brzy ráno se se svítáním vytratíme k půjčovně motorek, kde necháváme věci. Seznámíme se s naším kapitánem a jdeme si užít soukromou plavbu za delfíny. Náš kapitán je moc milý člověk, co středně umí anglicky. Ty lodě tady mají roztomilé “lyžnice” a velmi úzký tvar.
Nejprve plujeme za asi 30 loďkami a vidíme je! Delfín skákavý v plné parádě. Jako nemusíme si na nic hrát. Celá atrakce vypadá jako lov na delfíny pro turisty. Neskutečný. Ovšem ten zážitek ve vás zanechá silnou stopu. Po asi hodině loděk ubývá a náš kapitán nám nabízí plavání s delfíny. Zkouším celoobličejovou masku, chytnu se dřívka na laně a skáču do vody (což od malička nesnáším). Není to jen tak. Maska mi netěsní. No výborně. Loď se rozjíždí, křečovitě se držím. Voda v obličeji. No potěš. Zastavujeme. Vyměnuji si masku za brýle a o něco lepší. Jedem znovu. Doslova vlaju na klacku, vidím pod vodou tři delfíny. Vypadne mi šnorchl. Polykám andělíčky. Celou akci stopnu.
Míšovo okénko I: Pozorování delfínu z lodi je super, ale jakmile je příležitost skočit za nimi do vody neváhám ani vteřinu. Nasadím brýle a šnorchl a už se loď rozjíždí. Marťu přes loď nevidím, ale doufám, že to přežije. Celkem to táhne, zvlášť když kapitán najde vyskakující delfíny a snaží se k nim přiblížit. Hned na úvod vedle nás plave krásná kareta, ale Martě ji bohužel ukázat nezvládnu. Pak nás loď asi 5 minut táhne, než dojedeme hejno delfínů. Wau. Je to nepopsatelný zážitek, když pár metrů pod tebou plavou a točí se delfíni a pak vyskočí nad hladinu, než se zase ponoří do hloubky, kde je nemůžeme sledovat. Kapitán zastavuje loď a já nadšeně vylézám do lodi.
Setkáme se spolu s Míšou, já si odnáším jiný zážitek, ale dávám tomu ještě šanci. Nasadím si svoje věci na šnorchlování a je to o dost lepší. Sice už mě pěkně bolí ruce, protože je docela náročné se držet. Ale vidím delfíny, co plavou pode mnou. Je jich víc než předtím. V jeden moment už cítím, že potřebuju odpočinek a tak vylezu na loď. Hlavní vytížení už skončilo a tak s pár loďkami čekáme na delfíny.
Člověk musí pozorně sledovat a kapitán pohotově vyjede za nimi. Sednu si na příď a sleduji, jak vyskakují nad hladinu a noří se. Loď ani nejede tak rychle, jak to vypadá, když je člověk potopený. Užívám si to. Když pak vidím kolik plave kolem nás delfínů, neodolám a ještě jednou se vypravím do podmořského světa. Delfíny vidím doopravdy na blízko. Nezapomenutelný zážitek. Nádhera.
Míšovo okénko II.: Po druhé je to ještě lepší. Jak píše Marťa nezapomenutelný zážitek. Jen lituju, že jsem si tentokrát nevzal kameru. Ale ruce z toho bolí.
Náš kapitán nám nabízí snídani. Pijeme turka a k tomu snídáme smažené banány. Asi jsem tu snídani čekala lepší. I tak si ji užijeme. Pozorujeme notnou chvíli delfíny a když se jich nabažíme čeká nás ještě šnorchlování. Na prvním místě, kde narůstá docela dost nových korálů, Míša vidí krásného perutýna.
Já jsem unesená množstvím a druhovou pestrostí rybek! V momentě, kdy je už zpátky na palubě lodi, spatřím želvu. Přemluvím Míšu, ať dorazí, moc pěkná kareta.
Pak popojedeme k druhému místu. Tam objevujeme neskutečné korálové útvary a užíváme si zase spoustu rybek. Já si na druhé místo beru záchrannou vestu, protože už jsem teda dobře unavená. Pod vodou tu a tam mívají různé zajímavé věci - sošky či svatyně (anebo taky vraky).
Kolem půl jedné se začínáme vracet, rozloučíme se s naším příjemným kapitánem. Fakt jsme si užili to, že si člověk může určit co přesně potřebuje. Pak se potkáme s Bongkingem, je neuvěřitelně nápomocný. Na jeho doporučení jdeme do restaurace, ta teda není ta z nejlepších. Mě prostě vadí restaurace, kde si nezapočítají obsuhu a daň. Pěšky se v neuvěřitelném vedru vydáme do dalšího ubytování. Cestou na trzích kupujeme banány. A fakt unavení dojdeme na místo, má velmi dobré recenze. Ale paní vypadá pěkně naštvaně, jelikož jsme jí ve tři probudili. Dáme si sprchu a oddych. Pak strávíme hodně času v překrásné kavárně, kam se nakonec nahrne na oslavu asi 30 žen.
Na večeři se přesouváme do malé místní levné restaurace, kde si dáme výborná žebírka. Domlouváme si odvoz. Nakonec za námi vytoužené tři stovky a je to.
Ráno máme vyjet v 11, ale v Asii prostě čas běží jinak a nakonec mají přijet už v devět. Dáme si fajn snídani, hodně jsme se naučili brát ubytování se snídaní v ceně, sbalíme a čekáme. Bongking ještě zkontroluje, zda nasedneme. Jedeme ještě s dvěma Belgičankami, jedna z nich je velmi upovídaná. Cesta ubýhá rychle. Dojedeme do Padangbai, odkud chceme jet trajektem dál. Místo plné šmelinářů nás příliš nenadchne, popojdeme na jídlo. A jdem do přístavu. Klasické: “Trajekt už bude odjíždět, nepotřebuješ pomoci.”, odmítáme. Jízdenka nejde koupit na poprvé. Paní u okýnka nám nemůže prodat jízdenku. Sice máme karty z Indomarketu, ale nabíjí se jinde. Nabijeme jednu kartu, koupíme dva lístky na trajekt a po vytištění osmi lístků pro dva lidi vyrážíme dál. Kolem sekuriťáků, policie a prodavačů projdeme na přecpaný trajekt. Po evakuačním žebříku se vyšplháme za další plavbou. Tentokrát za čtyři hodiny připlujeme na…