Cesta domů
20. 9. 2023 | Singapur - Letiště v Singapuru a VídniRáno vstaneme na pohodu a pomalu se loučíme s Kuala Lumpurem. Sbalíme, dáme si snídani a vyrazíme na metro. Dneska přesvědčuju Marťu, že pojedeme taxíkem (levným Grabem). Za chvilku nás nabírá mladý Ind, který veze maminku z noční šichty. A tak si s náma udělá výlet na letiště. Po cestě si chce hodně povídat. Snažíme se držet s ní krok, ale hodně anglicky drmolí a tak chytáme každé druhé slovo. Poslechneme si ale zajímavé názory na současnou malajskou vládu.
Po necelé hodině vystupujeme na letišti a nakupujeme tu ještě pár dárků domů. Zavazadlo (velký batoh) pošleme dolů do letadla a až do Evropy se o něj nemusíme starat. Na bezpečnostní kontrole nastává první tragédie. Marťa den předem vyklidila lékárnu a dala si ji do příručního zavazadla. Zapomněla ale, že v ní má nůžky, které si chtěla nechat a ty nám byly zabaveny. Pak už nasedáme na krátký přelet na naše oblíbené letiště v Singapuru. Tam jsme okolo jedné. Přejdeme na terminál 3, v patře si objednáme oběd a užijeme si jedno z posledních vcelku levných a dobrých asijských jídel. Restaurace vypadají jako malé pouliční stánky. Na letišti v Singapuru se dá dělat spousta věcí a jedna z nich je nonstop kino, kam se vydáme potom.
Shlédneme jeden animovaný film. Pak si sedáme v atriu ke kávě (vlastní 3v1, protože na kavárnu už není) a k práci. Několik hodin se věnujeme článkům, fotkám a relaxu. Marťa si mnohokrát odběhne prohlédnout motýlí zahradu, která ji uchvátila, už když jsme tu byli poprvé. Když se přiblíží doba večeře, přesuneme se opět do patra a ochutnáme poslední teplé jídlo v Asii. V nedalekém 7/11 nakoupíme zásoby na další den na snídani, oběd a večeři. Naposledy vyrazíme na motýly při západu slunce.
Najdeme si relativně pohodlná křesílka a usínáme ne moc kvalitním spánkem. Mě to v malém křesílku (narozdíl od Marti schoulené do klubíčka) nevyhovuje a tak si v průběhu noci raději lehám vedle na zem na koberec. Tam už se mi spí dobře, i když ne moc dlouho. O půl šesté nám totiž letí další letadlo a proto vstáváme po čtvrté ranní. Rozespalí dojdeme pěšky na check-in. Projdeme kontrolou, která zase celkem trvá. Tentokrát u Marti ještě odhalí nůžky na nehty a ty musí taky pryč. Konečně usedáme v letadle a hned se snažíme ještě usnout, abychom se vyhnuli jet lagu po příletu. Máme pět hodin oproti Aténám a šest oproti Čechám. Já spím asi do 8, ale Marťa střídavě prospí skoro celé dopoledne. Tenhle let trvá cca 12 hodin a to už je celkem náročné.
Jsme ale rádi, že už moc letů nezbývá. K obědu sníme zásoby ze Singapuru a užíváme duhová světla letadla. Ve 12 místního času přistáváme na starém kontinentě v Aténách. Evropa a námi tak opěvovaný Schengenský prostor.
Překvapuje nás, jak tu je sucho. Autobus nás převáží do haly, jdeme na kontrolu. Míšu zradí automatický systém skenování pasů a musí jít přes hraniční kontrolu. Čekáme na náš batoh. Konečně přijíždí a dokonce nepoškozený. Na letišti máme 5 hodin čekání a tak se projdeme po místní galerii a muzeu.
Místa na sezení tu moc nemají a ceny kaváren nás po Asii dost odrazují. Už se prostě těšíme domů. Batoh naposledy předáme letecké společnosti - tentokrát Ryanair. Aby Marťa prošla se svým příručním batohem museli jsme pro ni koupit prioritní třídu a tak nás po kontrole jízdenek rozdělují. Celkem vtipně sedíme na stejné sedačce, ale zády k sobě. Marťa jako VIP a já jako plebs.
Přesuneme se do letadla, které nás za nedlouho dopraví do Vídně a to už nám připadá skoro jako doma. Celkem dlouho čekáme na batoh a Marťa mezitím stihne na toaletách zapomenout telefon. Naštěstí tam stále je i po návratu. Akorát stíháme autobus Regiojetu do Brna. V něm rychle usneme a dokonce zaspíme přejezd hranic. Probouzíme se až v Mikulově. Do Brna zbývá už jen kousek. Konečně vystupujeme u Grandu a to dokonce o 20 minut dříve.
Čekame na kámoše Ondru, u kterého dnes spíme. Přijede pro nás i s Eliškou a po prohlídce bytu a jednom pivu (ó to je zážitek!) na přivítanou zase usínáme. Brzy ráno nám jede vlak do Letohradu a Volyně. V 7 proto opouštíme Ondru a autobusem dojedeme na nádraží. Koupíme si snídani, koláčky, rybí salát s jogurtem a kofolu, které před nádražím s chutí zdlábneme.
A pak hurá za našimi rodinami. Po 11 měsících se poprvé na dvě noci loučíme a považujeme naše dobrodružství v Asii za ukončené. A co dál? No přece si najdeme další dobrodružství v ČR! A nebo někde jinde? Tovížejo a uvidíme.
