Cesta k vytouženým cílům
15. 8. 2023 | Malajsie - NP TawauMinivanem ze Semporny se cesta zpočátku vleče. Já mám sluchátka na plný decibely, jelikož dětské pořady přehlušují romantické písně. A řidič versus rodiče hrají hru kdo z koho. No nic Životy slavných a pár pořadů o focení mě zabaví. Ale od půlky už začne vše utíkat svižněji. Asi tím, jak celou dobu kolem nás jsou palmový plantáže. Bohužel. Dnešním cílem je dojet do NP Tawau.
Minivan nás vyhodí přímo před dvěma jídelnama a my rovnou jdeme do první. Světe div se, jídlo se dá jíst a pálí trošičku. A gado gado působí jako příjemná změna. Objednáme grab a řidič chce, abychom objednávku stornovali, že grab dal moc nízkou cenu. No tudle, zruš to ty. A na druhý pokus, kdy čekáme pět minut na úporném slunku přijede naše vozidlo.
Za půl hodiny nás vysazuje u vstupu (dalo nám zabrat najít přesné místo). Hned zaplatíme poplatek za NP (20 ringittů) a už nás vedou do budovy správy k milé úřednici. Ta nám vše pěkně vysvětluje, platíme dvakrát tolik než bylo uvedeno na webu (zdražení kámo) a získáme povolení kempovat. Za stejnou cenu by nás vyšel hostel. Domluvíme si večeři v místní kantýně. Chvíli koumáme místo a postavíme stan. Míša konstatuje, že ho raději vypne, abychom předešli problémům.
Sbalíme si malé batůžky, batohy dáme do stanu a vyrážíme na průzkum. Hned u kempu vidíme hulmany kaštanové. Opodál z tlupy sedí roztomilý nezvykle světlý jedinec. Wau. Vydáme se na trasu. Zahrada je zavřená. Nevadí, my stejně chceme na nejvyšší strom pralesa. Stoupáme po pěšině a koukáme se do korun stromů, když tu zpozorujeme pohyb.
Ty jo, ty jo! To není možný. Dvojzoborožec nosorožčí. Mě snad trefí šlak. Toho jsem chtěla vidět už od Sumatry. A ještě jiný druh zoborožce - zoborožec tmavý. Nadšeně dojdeme k nejvyššímu stromu (a že jich tady mají), který měří 88,32 metrů. Vracíme se cestou zpět a ještě fotíme zoborožce.
Vydáme se na druhou část naší cesty k vodopádu. Užijeme si krásnou cestu a houpací most. V půlce cesty k vodopádu to vzdáme, začíná se pomalu připozdívat a my máme večeři v kantýně. V kempu se vydám ještě na průzkum okolí a popovídám si s párem turistů. Nedaleko je milé jezírko s pěkným dřevěným mostkem.
Hned po večeři, kdy kuře teda nebezpečně pálí, najdu krásné gekony. A pak zkouším svůj nový um. Noční safari. Moc se mi to nedaří, pozvu si na pomoc Míšu a vybíjí se mi baterka. Chvíli strávím mazáním fotek a článkem. Pak se mi nabije baterka, vystopuji gekona a obrovského pavouka.
Pak už zalézám do stanu. Jdeme spát. V noci přijde slušná bouřka, ale náš stan ji zvládne na jedničku. Jenom já při bouřkách prostě nespím.
Ráno vstaneme jako vždy. Nasnídáme se raději ve stanu, kvůli opicím. Celá banda čeká okolo. Sbalíme si věci na celý den. Stan zabezpečíme. Batohy a vše dáme dovnitř. Poutka od zipu protáhneme trekovými holemi a ty zapíchneme do země. Na mou odpovědnost necháme nabíjet naši powerbanku u pánského WC. Tam už jsou zase zvědaví hulmani. Fotíme je. Míša se věnuje práci na počítači.
Ještě hledám zoborožce. Jsou tam dvojzoborožci. Nejvíce vtipný mi připadá ten jejich podivný zobák. Dáme si společně kopi (ten kafecosik s kondenzovaným mlékem), co nestojí ani za starou belu. A raději se vypravíme do džungle.
Nejprve se musíme zapsat v návštěvní knize a zaškrtneme všechno až na trekking (ten zkusíme zítra). Zaškrtneme tam hot spring, vodopád i ten nejvyšší strom, který jsme navštívili včera. Jdeme pomalu podél řeky. Ta není modravá jako včera, ale pěkně zakalená do hněda. Kolem nás proletí tu a tam rychlí ptáci. Na jednom místě na ně chvilku čekám a v ten moment je na metr ode mě hulman kaštanový.
V klidu přežvykuje a já jen opatrně fotím. Ještě vedle sedí druhý. Pěkný okamžik. Potkávám pár asi z Anglie s průvodcem, který jde přespat na trek. Míša zatím čeká u houpacího mostu. Pokračujeme po pěšině, stoupáme, vyhýbáme se bahnu, obcházíme padlé stromy. Mapy.cz neznají trasu, ale mají náš cíl - horké prameny. Projdeme malým potůčkem a potíme se pěkně v džungli. Dojdeme k řece a slepému rameni. Už je pěkně cítit síra. Procházíme porostem vysokých kapradin a přijdeme si přesně, jak z dob dinosaurů. Míšu zklame, že ten pramen není horký.
U mě proběhne přesný opak. U modrého jezírka pijí motýly. I ten z nich nejkrásnější a největší ptakokřídlec. Fakt je to název motýla! Nadivoko se vykoupeme, užijeme si klid místa a dáme si oběd - Míša má nějaké nudle s vajíčkem a já brambůrky s jakousi sušenou cizrnovou plackou s oříšky a sušenými rybičkami. Chvíli posedíme ve stínu kapradin. Kolem půl druhé začneme pokračovat. Míšu však nějak bolí břicho a tak se naše cesty u mostu nakonec rozdělí. On jde odpočívat do kempu, zatímco já mířím k vodopádu.
Kochám se. Dojdu k řece, kterou musím přebrodit. Zvládnu to na výbornou a začnu stoupat. V jednom místě se mi moc líbí, jak se otevírá obzor do korun stromů. Ejhle. zase něco řve. Zoborožec! Cestou mi Míša posílá fotky roztomilé a tak pět centimetrů velké svinule. Opatrně slezu k překvapivě pěknému vodopádu.
Začnu se vracet, poslouchám a nahrávám drobné ptáky. Potkám krásné trsy hub a taky ty vtipné plochule, ty moje se schoulí do kuličky, ale nechtějí rozvinout. Ve větvích pozoruji kukačku a vidím zelenavé vousáky. Na můj zoom poskakují příliš daleko. Píše mi Míša, že se nám ztratila power banka, trochu si za to nadávám. V bambusu mám silný pocit, že jsem viděla nártouna, ale kdoví. Mám prostě i bujnou fantazii.
Dojdu do kempu. Zkouším se ptát místních zaměstnanců po powerbance a nic. Ve sprchách jsou velké pijavice, tak alespoň fotím je. U stojanů na grilování poskakuje za šera veverka. Později dáme si večeři. Nevadí nám třeba kuře, avšak vyfasujeme pálivou zeleninu, omeletu a rýži. Tak příště. Turisté se střídají v různých turnusech do hostelu. Chvíli sedíme v přístřešku, kde létají netopýři a hmyz.
A pak už si užíváme náš stan. 4:40 giboni mě budí. Proč jsou vzhůru tak brzo? Kolem páté vstanu a jdu na WC. Nedají mi pokoj. Nabiju baterku, abych si na ně posvítila a okolo šesté jdu do pralesa. Jeden gibon se ozývá pár metrů ode mě. Jen co však postupuji po štěrkové cestě, utichne. Pak už začínají hlučet i zoborožci.
Pak pomalu tiše našlapuji a modravého ptáka stejně vyplaším. A tak jdu, svítá. Pozoruji, poslouchám. Je slyšet nějaká pita. Najednou se mi naskytne pěšinka a zkusím své štěstí kousek od cesty vidím něco se hýbat. Hnědý prohnutý hřbet mi připomíná klokana (okej spala jsem málo). Nakonec to tipuju na cibetku, nebo něco tomu příbuzného. Hrabe v zemi a žere kořínky nebo larvy hmyzu. Ty jo, ty jo.
Po asi pěti minutách mě zaregistruje a zmizí směrem k řece. Dojdu se projít ke křižovatce u mostu a přijde mi zpráva od Míši. Ještě slyším přeletět zoborožce. Potkáváme se zhruba na půli cesty. Chvíli si sdělujeme své zážitky. V jednom místě chci projít pěšinku, ale pak slyšíme blízko nás gibony! Tak scházíme z cesty. Já to zkouším jinudy než Míša a džungle mě pohltí. Tak přejdu jinou cestou za ním. Otevře se výhled na strom s fíky, to mají rádi zoborožci (pokřikující na celou džungli), giboni a spousta plodožravých zvířat. Hýbají se větve, gibony spatříme jen zřídka. Když se ale rozhodneme jít, přeskočí nejprve mládě a za ním samec. Toho se nám podaří i krásně nafotit. Gibon müllerův.
Vrátíme se do kempu, zajdeme na vedení si prodloužit ubytování a zkusit získat permit na trek, což nepůjde (maličko jsme to předpokládali). Najdeme milou alternativu, polezeme na kopec. S díky odmítáme, že nám někoho přiřadí na hledání trasy. Jsme přeci zkušení a naše mapy.cz stačí (i když na Borneu lehce pokulhávají).
Zkusíme se zeptat na ztracenou powerbanku a já na fotku zvířete, co jsem viděla ráno. Moc nepochodíme. Zkouší vydru, ale hned to vyvracím. Dojdeme na závěr možná něco příbuzeného lišce. No a na powerbanku se máme zeptat údržbářů. Míša se zeptá s obrázkem a už ví oč jde. Powerbanka se našla. Plavčík ji adoptoval a dostal nařízení ji vrátit (i já bych si nalezenou věc nechala). Trochu se tomu zasmějeme. Přezujeme se a stan ještě zabezpečíme proti opicím. Prohlédneme si místní informační centrum.
Vyjdeme před vstup do národního parku a po pěšině, spíše posekaném trávníku a začneme výstup na kopec Bombalai. Cestou potkáváme celou řadu hmyzu - motýly, mravence a brouky. Trasu už delší dobu nikdo neudržuje, ale zdá se, že se snaží o nápravu. Potkáváme tak spoustu nových provazů usnadňující výstup. Ale lezoucí mravenci zakusující se do rukou nás od použití lan odradí.
Cestou sledujeme malou veverku. Zpocení lezeme vzhůru. Až na vrcholu nás překvapí pěkná plošina s rozhledem na národní park a obrovské plantáže palmy olejné. Vyfotím červenavého brouka a vyplašíme zase datla. Zkusíme se vrátit kolem oběda a vyfasujeme zase pálivé jídlo. Chuťově by to bylo okej, ovšem v jídle fakt nemám ráda glutamáty. Vypravíme se k Tabulovému vodopádu, z dřevěné trasy sledujeme náš stan. Nikterak velký vodopád působí mile.
Pak se vydáme do ptačího centra. Docela hezká cesta končí nezdarem. Zavřeno. A tak se vrátíme do kempu k řece a odsud sledujeme zarostlou pěšinu do džungle. Jdeme kolem dvou altánků a v jednom z nich parkuje popínavkou zarostlé kolečko (asi už tam stojí nějakou dobu).
Stoupáme a přelézáme náročným terénem. Zdoláváme popadané stromy a přemýšlíme, že se otočíme. Mě to nedá a tak jdem ještě kousek. Před námi se džungle rozvolňuje, s úžasem koukáme na nádherný strom a zborcenou stezku, pozůstatek jedné z věží. Tohle prostě je fakt škoda. No je na čase se začít pomalu vracet do kempu. A tak za krásné zlaté hodinky seskakujeme a přelézáme dolů. Já žuchnu jako pytel brambor a poprvé se umažu od bahna. Odnese to i foťák samozřejmě bez obalu. Nikomu se nic nestalo, foťák utřu vlhčenými ubrousky, nafotím super hmyzáka a pokračujeme dál.
Dojdeme si na večeři, ta teda opět pálí. Tohle už tady vzdáme. Kolem osmé se vydáme na noční průzkum okolí tábora. Objevíme pár žab, já to ale takhle rychle nevzdám. Míša si jde sednout do přístřešku a já obcházím bambusy, kdyby tam byl nártoun. A kolem palmových plantáží - kdyby tam byla cibetka. Takže z tohodle pokusu vyjde akorát kočka domácí.
Pak jedny oči patří zase žábě a když se vracím, tak najednou přede mnou na elektrickém vedení sedí sova. Zase ketupa, ale i tak mazec! A než se otočím je pryč. Vrátím se za Míšou a ještě potkám jednu kočku domácí, gekona a kudlanku na osvětlení v kempu. Moc mi to noční stopování nejde. tak snad příště… Za chvíli nás začnou užírat komáři a je na čase jít spát.
Ráno přímo ze stanu zamířím k zoborožcům, které najde Míša. A ono okolo hned okolo deseti, i možná víc těch tmavých sedí kousek od našeho stanu. Miška se je vydá nafotit a já musím na toaletu. Příroda volá. Pak ještě jich pár zahlédnu.
Zase začíná posedlost odstraňováním listů a už řve odfukovač listů na plné obrátky. A zoborožci mizí v dálce. Projdu k vodopádu blízko našeho kempu Table waterfall. Vyplaším nějakou pralesní krysu a myš. Pokračuju k prostoru s ubytováním, kde je krásný rybníček. Angličanky že včera mi tam ukazují hada.
Projdu dál. Vidím odlétat dva zoborožce chocholaté a pokračuji podél řeky. Nějaký pták kolem mě zpívá. Dojdu na místo, kde zřícený strom udělal výhled na stromy. A tam se vystavují dva dvojzoborožci nosorožčí. Skáčou po větvích a přelétají. Jeden z nich se drbe o větev. Chvíli je pozoruji, ale táhne mě to dál.
Píšu Míšovi, že bychom se mohli nasnídat v džungli. Na tom samém místě jako včera mám chuť fotit drobné ptáky, slyším zoborožce a najdu si malou pěšinu. No a v ten moment vidím hýbat se stromy. Ponejprve si myslím, že jsou to zoborožci, ale už se projevuje hlasité úá úá ááá. Giboni. Chvíli je nevidím, ale pak se přede mnou objevují alespoň tři. Promyšleně a ladně se houpají ve větvích. Chvíli posedí na větvích, ale na fotky mám špatné světlo. Vyjdu na cestu, potkávám se s Míšou a u přístřešku se nasnídáme.
Povím mu o svých zážitcích. Mizím po znatelné pěšině do lesa, zdá se mi podezřele velká. Zaplétám se do ostružiníku a chytá mi trochu kalhoty. Mimochodem ty byly velmi dobrý kauf. Nedá mi to a pokračuju. Najednou se mi zjeví pěkný ještě funkční mostek a už je mi jasné “odkud vítr vane”. Typická Asie a její pokulhávání v opravách a údržbě. Vedl tudy příjemný okruh od velikána pralesa. Škoda.
Vrátím se za Míšou a pomalu jdeme zpátky do kempu. Cestou zkouším nenápadně odbočit pěšinou k fíkovníkům, to už mě ale místní výzkumník zastavuje a posílá na hlavní cestu. Navštívíme pěknou a malou botanickou zahradu, co by pomalu také snesla opravu.
Ještě ukazuji Míšovi jezírko u ubytoven, sledujeme želvu a rozdělíme se. Jde udělat kafe, zatímco mě to láká všude okolo. Přejdu po mostku k našemu stanu. Malajci se se mnou chtějí intenzivně bavit, evidentně jsem pro ně velké zpestření.
V jedenáct začíná přednáška a já se rozmyslím, že bych mohla umýt. Abych nedělala ostudu. Přímo u stanu nám griluje zvědavá muslimská rodina (asi tak dvacet lidí), zve mě na oběd. Ten s díky odmítám, ale všichni se společně vyfotíme. Vyzvídají odkud jsem a zda jsem vdaná (na tuhle otázku se stále ptají v muslimských zemích). A tak mi zbyde tak osm minut na sprchu. To naštěstí téměř stihnu vzhledem k tomu, že je studená.
Po jedenácté se setkám s Míšou. Dojdeme k budově infocentra, Máme v rukách hodně věcí a tak rozlijeme kafe. Tam nad námi spráskne ruce onen výzkumník Schavez, ale uklidňuje nás, že ještě nezačali. Vezmeme ručník, utřeme podlahu a pousmějeme se nad tím, že tohle neřešil. Zapíšeme se do účastnické listiny, mají tady projekt. Vlezeme do přednáškovny. Čeká nás tu jakási odborná přednáška o fíkovnících v pralese. Proslovy na začátku vypadají tak na celodenní konferenci.
Pak nám milý postarší vědec z Anglie začne tónem uspávače hadů vykládat o všech možných fíkách. Třeba, že jich je přes tři sta druhů, ale v džungli jsou jedlé jen čtyři (a ne tak chutné jako ten náš evropský). Nakonec si přednášku docela užijeme, asi jsme čekali něco jiného. Ovšem na to, že mají u řeky nadupáno místními a sami přiznali, že osvěta je tu velmi špatná, asi bych šla do toho víc. Oslovila je. Ti však do džungle nevnoří ani nos. Po přednášce se koná oběd zdarma. My si ho zaplatíme, asi nemáme tu drzost a já tohle proplácení jídla z projektu nějak neberu. Získáme smaženou rybu popovídáme si s Mauritz z Nizozemska a pak Míšu přemluvím, abychom vyrazili společně k vodopádu. Trasa se odpojuje u mostu. A pak už jdeme sami po stezce, která míjí řeku. Tentokrát ani nemusíme brodit, hladina klesla a stačí přeskákat mezi kameny. Zase se potíme výstupem a pak sejdeme dolů. Jedna žába na kamenech se úplně vystavuje jako modelka.
Nedá mi to a poskakuji (spíš si namočím boty) a najednou je tu zase ten krásný ptakokřídlec. Tenhle motýl ale nejde moc vyfotit, furt někde přeletuje. Na místo doráží tři Španělé - dáme se s nimi do řeči, navnadíme je na tohle místo a pak už míříme zpět do kempu. Španělé se vrací za námi a řvou jako paviáni. Tak je necháme předejít. Ovšem sami už máme naspěch. Dneska to tu zabalíme. Cestou před námi se objeví celá velká skupina hulmanů kaštanových, tihle jsou docela plaší. Člověk je často potká spíše náhodou, než že by o nich bylo vědět. Ozývali se trochu jako zoborožci. Zdržím se u bambusového porostu, přes zoom vidím, že tam leze had. Asi užovka ostronosá. Jdem sbalit stan. Místo v kempu už je téměř prázdné. Jeden ze Španělů (rozhodli se odjet) nás děsí, že se odsud nedostaneme. Klídek. Pět hodin. my máme čas, to zvládnem. Loučíme se s našimi pevnými botami, dostaly zabrat, moc toho nedaly a rozpadají se.
Sbalíme konečně stan, dojdeme k jídelně. Španělé našli odvoz - místní člověk jim zavolal řidiče. Zkoušíme grab. Nic. Maxim a ejhle chytá se řidič za 150 našich. Paráda. Chvíli čekáme. Tohle byla poslední džungle. Ještě si ji chvilku užívám, kluci ze Španěl se mi snaží ukázat ledňáčka, ten ale nikde není. A tak dávám sbohem džungli, jdu po mostku u pěkného jezírka a v ten moment mi makakové odmítají uvolnit přístup. Ale zase vidím prolétnout slavného ledňáčka modrohřbetého.
Nasedáme do auta k milému muslimovi, se kterým si báječně promluvíme o Malajsii. Až teda na to jídlo. Celý tenhle národ a všichni turisti prostě lžou. Za hodinu vysedáme na nádraží Sri Indah. Seženeme smaženou rýži, ale nakonec je to smažené kuře. Ale suchá rejže se smaženým kuřetem nepálí! Chvíli ještě čekáme… No a čeho se dočkáme příště?