Gejši, samurajové a olympijské hry
23. 7. 2023 | Japonsko - Města Kanazawa a NaganoThunderbird expresem přijíždíme kolem 11 do městečka Kanazawa. Mají tu asi zatím největší informační středisko a Marťa tu může nabrat spoustu letáků. V Kanazawě to mají vyřešené dobře a k ubytování se můžeme přiblížit autobusem spadajícím do našeho JR pasu. V malém domečku už nás očekává sympatický pán. Dá nám na výběr ze dvou pokojů a ukáže nám zajímavosti a možnosti stravování na mapě. Máme hlad a proto hledáme nějakou restauraci. Bohužel jsou dost zavřené a tak nám chvíli trvá, než se dostaneme k milému páru a jejich kuchyňce. Objednáme si vepřové a hovězí s rýží a zázvorem a moc si pochutnáme. Potom se vydáme na průzkum městečka. Bydlíme ve čtvrti Gejš. Dlážděné ulice lemují krásné dřevěné domky občas proložené malými svatyněmi. Na chviku se zastavíme v parčíku u řeky a pokračujeme do města.
Uprostřed městečka leží velký park s krásným bílým hradem v jeho centru. Vystoupáme na jeho nádvoří. Vnitřní část hradu se nedochovala, ale zrovna tu probíhají velké rekonstrukční práce a v budoucnu by tu opět měly stát původní stavby. Mohli bychom navštívit zachovanou část hradeb, ale nedávno nás uchvátil hrad v Himeji a tento se rozhodneme vynechat. A raději navštívit blízké zahrady Kenroku-en s titulem jedné ze tří nejkrásnějších krajinných zahrad v Japonsku. Občas trochu zaprší, ale pán na ubytování nám půjčil deštníky, takže to nevadí.
Projdeme branou Renchi mon a kolem jezírka Hisago-ike procházíme směrem k čajovně. Upoutají nás fotografové s kamerami namířenými na nedaleký strom, kteří nám nadšeně ukazují mládě sovy v dutině. Čajový dýchánek dnes vynecháme a raději dále prozkoumáváme zahradu. Fotíme se u jezírka Kasumiga-ike a na jeho břehu stojící kamenné lucerny. Podíváme se z výhledu na městečko pod námi a nakonec projdeme kolem obří borovice do švestkového sadu.
Počasí nám zcela nepřeje a tak vyhledáme kavárnu. Usměvavý barista nám připraví výbornou kávu na zrelaxování. Z kavárny pokračujeme do čtvrti, kde přebývali samurajové a jejich rodiny. Dřevěné domky v trochu jiném stylu nás opět uchvacují a moc si to užijeme i když už tu mají, vzhledem k pokročilé hodině, skoro všechno zavřené.
Spokojení se vracíme na pokoj. Po cestě se zastavíme v obchodě pro večeři a připomeneme si proč nevlastníme deštníky. V držáku je totiž zapomeneme a musíme se pro ně vracet. V ubytování ohřejeme nakoupené jídlo a dobře si popovídáme s mladou studentkou z Taiwanu, která tu má pracovní prázdniny a zjistíme něco o místním i taiwanském způsobu života.
Majitel nám doporučil nedaleké lázně a tak tam před spaním zamíříme. Trochu jsme se už poučili a víme, že lázně budou oddělené pro muže a ženy. U vchodu zaplatíme vstupné a nevěřící paní ukážeme, že máme i ručník i šampón. Dohodneme se, že se potkáme za 20 minut. Proceduru už mám zmáknutou. Svléknout se v předsíni, vydrbat se pod sprchou a hurá do vody. Má asi milión stupňů (no dobře, přes 40 ale jo). Vydržím tam chvilku a jdu raději do sauny. Alespoň že bazének vedle je plný studené vody na ochlazení. Za 15 minut hotovo. Marťa mezitím budí trochu víc pozornosti. Místní ženy jí upozorňují, že si zapomněla svázat vlasy před koupelí. No alespoň si tentokrát nevzala plavky. Po setkání v čekárně (Marťa má kvůli fénování vlasů zpoždění) raději rychle prcháme spát.
Ráno sbalíme batohy a po snídani se chystáme vyrazit na nádraží. Majitel ubytka nás ale upozorňuje, že do vesnice Takayama, kam máme namířeno, dnes vlak kvůli dešti nejede. Přesto se rozhodujeme dojít na nádraží a zjistit co a jak. Po cestě se ještě stavíme na rybí trh Omicho, který měl včera bohužel zavřeno.
Obdivujeme nespočet plodů moře, saké a suši restaurací. Nic nás ale nezaujme natolik, abychom si to vzali s sebou a pokračujeme k vlaku. Před nádražím ještě obdivujeme místní hodiny. Někdo chce hodinky s vodotryskem. Tady mají vodotrysk s hodinami. Sedáme do šinkanzenu směřujícího do města Toyama, kde bychom měli přestoupit na lokální vlak do Takayamy. Železniční zřízenec nás ale upozorní, že dnes vlak opravdu nejede a zítra kdo ví.
Podle předpovědi má pršet i zítra a proto se nakonec rozhodujeme Takayamu vynechat a místo toho strávit odpoledne v Naganu. Narychlo rušíme ubytování (pán je naštěstí velmi ochotný a zařizuje nám zrušení zdarma), objednáme hostel v Naganu, seženeme Bento krabičky s obědem a pokračujeme šinkanzenem dál.
Ani se nenadějeme a jsme v Naganu. Ono když člověk sviští skoro 300 km/h tak se to cestuje jinak. Hned na nádraží nás vítá plakát se symbolem 18. zimních olympijských her. Jsme tu správně.
Nejdříve zajdeme na nedaleký hostel, kde máme ubytování. Majitel neumí moc anglicky, ale vypomůže si předpřipraveným textem. Trochu mu komplikujeme situaci tím, že nemáme dost hotovosti a chvilku trvá, než pochopí, že já dojdu vybrat a Marťa mezitím udělá check-in. Než dojdu zpět jsou papíry vyplněné. Pán nám udělá detailní prohlídku. Už dlouho nám nikdo nevysvětloval, jak se používá fén, kde přesně ležíme a jak se používá kuchyně. (To se nám v Evropě, ale bude hodit). V místnosti se nacházejí 2 patrové postele a dnes budeme mít spolunocležníky. Necháme si tam batohy a jdeme na průzkum.
Projdeme parčíkem na připomínku ZOH, ale stojí tu jen socha pochodně a nic moc dalšího. Pokračujeme proto raději k chrámu Zenko-ji. Obdivujeme tradiční domky se spoustou bran a krásných stromů smíšených s architekturou trochu připomínající Evropu. Je tu spousta obchůdků se sklem, čajem, saké a dalšími cerepetičkami. Před samotným chrámem uhneme boční bránou a chvilku pozorujeme slunící se želvy a zrcadlící se budovy chrámu v lotusovém jezírku.
Zaujme nás kombinace dřeva a zlata a také přítomné sošky lišek a japonské nápisy. Do kasičky hodíme drobný dar pro šťastnou cestu a protože se nám nechce platit vstupné, chrám pomalu opouštíme. No a když už jsme v tom Naganu, tak si řekneme, že se zajdeme podívat na místo, kde se psaly ty české hokejové dějiny.
Trochu poprchává a Martě se nechce chodit, ale za autobus se nám utrácet nechce a volíme postup pěšky. Déšť se rychle přežene a po pěti kilometrech stojíme před stadionem Big Hat. Nic jsme nečekali a taky jsme nic nedostali. Slávu tu připomíná jen loupající se symbol olympiády. Budova vypadá omšele, ale stejně máme radost, že to tu vidíme na vlastní oči.
Na cestu zpět už Marťu na procházku neukecám a raději nasedáme na autobus do centra. Naše karty na placení dopravy z Fukuoky tu ovšem nefungují a tak si bereme lístky a modlíme se, aby nám vyšly drobné na jízdné. Nakonec máme kováků tak akorát. Dojdeme na ubytování a chvilku odpočíváme, než vyrazíme pro večeři. Nepodaří se nám najít cenově dostupnou a dobrou resturaci a tak zajdeme do obchodu a místní speciální nudle si koupíme tam, spolu se spoustou dalších jídel.
Na pokoji vše sníme a spokojení relaxujeme na postelích. Mezitím přijdou dva naši spolunocležníky. Jeden cestovatel jako my a jeden místní pán na pracovní cestě. Chystáme se trochu plánovat poslední zemi a občas spolu prohodíme pár českých vět. Z postele vedle se nečekaně ozve: "Slyším češtinu?". Náhodou jsme na pokoji s dalším Čechem - dlouhodobým cestovatelem. Až do večerky si s ním pak povídáme o cestování i o Česku. Zvlášť Marťa má radost, že se taky může vypovídat s někým jiným. Po desáté obchodník uléhá do postele a my jdeme taky spát, abychom nerušili noční klid. To jsme ještě nevěděli, že pán bude celou noc chrápat, jak když řeže motorovka. Naštěstí to špunty do uší celkem vytěsní a my se i vyspíme.
Ráno vstáváme brzy, abychom stihli první vlak do dalšího městečka, kde možná vyzkoušíme tradiční ubytování. Naplní to naše očekávání?