Jak se loví krokodýli
9. 8. 2023 | Malajsie - Řeka KinabatanganPřed jednou stojíme v Sepiloku na společnost Uncle Tan (Strýčka Tana), u níž jsme si objednali výlet do džungle a zaplatili zálohu. A tak čekáme před záchodky u orangutaního centra spolu s dalšími devíti spolupasažéry, což znamená, že tu jsme dobře. Přijede její majitel a podepíšeme nezbytné papíry. Zkoumám podivně vypadající hmyz s anténkou.
Popovídám si s milým starším párem z Francie, Joannou a Thierrym. Do dodávky nasedneme s Amy z Anglie. A ještě v ubytování vyzvedneme další tři - znovu potkáme Claire, Nicka a Mary. Cestou si příjemně povídáme a stavíme se na nákup. Místo balené vody raději koupíme zmrzlinu (a ta teda bodne) a kolu. Znovu nasedáme do minivanu, čeká nás ještě tak hodina jízdy přes palmové plantáže. (Nekupuj ty věci s ním, nekupuj.) Až odjíždíme z Bukit Garam ve stejné sestavě na motorové loďce po říčce Kinabatangan.
Vidíme prolétnout lednáčka, tři mladé krokodýly, dva běžné zoborožce, orla, anhignu spoustu bílých volavek a čápa… Cesta po slunku (jako peče fest) se dá nakonec vcelku zvládnout a tak vysedáme v kempu. Nejprve přijde krátký briefing o pravidlech, programu a místě.
Ubytujeme se společně se Zackem z Kanady, Rosemary z Nového Zélandu a s Anie a Johanem z Nizozemí (jména jsou pro nedostatek důkazů pozměněná) v malé dřevěné sdílené chatce na matracích na zemi. Věci poctivě sbalíme a dáme do truhly. Opice mají rády jídlo, pralesní krysy kosmetiku a kabely. Posedíme v jídelně. Podává se příjemná večeře, která nepálí - zelenina, lilek, kuře a rýže nebo nudle.
Po večeři si popovídáme ve francouzské sekci a už se blíží devět. Já si vzpomenu, že potřebuji na toaletu a to mi zabere dost času - záchody a koupelna (sudy s vodou a vědro - fascinující, co vše se dá nazvat sprchou) jsou na pěknou procházku. No každopádně se v pořádku vrátím.
Nasedáme na motorovou loďku. Už se stmívá. Ihned vidíme sovu ketupu malajskou a nad námi létají kaloni. Vedle nás vyplašíme malého krokodýla a vzápětí dalšího. Pozorujeme několik druhů spících ledňáčků - ledňáčka gurial, modrohřbetého a obojkového. Mezi větvemi spí makakové dlouhoocasí a v noci vypadají jako z hororu. Najednou se mihne pískově hnědý hřbet a my sledujeme vytoužené opice kahau nosaté. No ti působí vtipně, ten jejich frňák.
Plujeme na člunu dál až se začneme vracet. Makaci a ještě jednou nostaté opice. Znovu nacházíme ketupu. Žije u vody, protože se živí havně rybami. Pak nás překvapí sova klínočelá. Sovička mešího vzrůstu se schovává v keři. Dojedeme zpátky do kempu. Já se ještě projdu okolo, najdu krásnou kvákající žábu a za zvuků džungle a příjemné teploty ulehá vedle Míši na matraci.
Ráno vstaneme brzy v 5:30, v kempu to ponejprve vypadá, že se nic neděje. Všichni se chovají maximálně tišše a ohleduplně. Využiji koupelnu a vracím se tak dvanáct minut před šestou a témeř všichni jsou potichu nachystáni na ranní plavbu. Začíná akorát svítat.
Vítají nás opět kaloni a ledáčci gurial. Otáčím se za prolétajícím holubem. Kolem nás nad vodou chytají hmyz vlaštovky. Na hmyz si políčil drongo kouřový. Tlupa makaků dlohoocasých si velebí na větvích, tu a tam pár z nich shání potravu na břehu. A už jsou tu zase kahau. Ti se nám moc líbí. Vysoko do větví usedá orlík chocholatý. A ještě koukáme na makaky věpří. Kaloni usedají na stromy a nastává čas jejich odpočinku. A konečně taky nějaký zoborožec. Ovšem jen ten bělolící, bežný. A tu na jedné větvi usedají dva loboši červení. přilétá třetí a když přijíždí druhá loď odlétají. Koukáme zase na oranžovo modré ledňáčky a mladého kahau. Ještě se nám naskytne jednou pohled na loboše, který si zrovna staví hnízdo.
A těhotná samička kahau. Neskutěčně pěkná podívaná do džungle. Už se otáčíme nazpět. Celá projížďka měla trvat hodinu a nakonec to bylo hodinu a půl. Při snídani k nám přilétá několik zoborožců hustovlasých. I když naši průvodci říkají černý zoborožec tmavý. Procházím se kolem kempu. Vždycky mám v sobě ten pocit, že mě džungle volá. Takové malé volání do divočiny. Procházím se po dřevěném chodníčku mezi chatkami. Sleduji bizardní hmyzáky svítilky (připomínají mi svilušky). Zpoza zatopeného pterokarpního lesa na mě vykoukne želva a jaká krásná! Pozoruji nějakou veverkomyšku.
Na spadaných fících saje šťávy celá řada motýlů. Po stromě leze scink. Paráda. Jsem šťastná. Vypravujeme se na vycházku, kde nám náš průvodce Ian ukazuje celou řadu rostlin. Jedlých, jedovatých i těch, co používá Dior do voňavek. V jeden moment ustoupím bokem a koukám na super endemickou bornejskou veverku. Cestou mezi fakt nepříjemnými komáry se zastavujeme u spousty rozličných druhů mravenců. Kolem nás poletují motýli, prý je nemáme nachat sedat na sebe. Díky oblibě exkrementů mohou přenášet různé nemoci. To teda si pořád myslím, že komáři jsou tisíckrát horší! Noříme se mezi spleť lián.
Pozorujeme housenku a hnědavého brouka, vylezeme výše na kopec a najdeme hnízdo orangutana. Náš průvodce se vydává na průzkum, ale zastavuje jej hnízdo včel. Pomalu se začneme vracet, vidíme krásnou šámu a uletí nám pita. Tak třeba budeme mít štěstí později. V jídelně chvilku čekáme na oběd. Ten rychle zdlábnu a už vyrážím na další průzkumy.
Nejprve z jídelny sleduju vtipného pavíka. Ten má někde v bambusu hnízdo a napadá nejen veverky, ale i další menší ptáky. Dokonce i mě. V okolí rovněž skáčou a poletují drobní krejčiříci. Naši průvodci nás volají, že na konci kempu se nachází možná orangutan. Nakonec se ukáže, že to byl hulman kaštanový. Zkoumám ještě okolí. Chtěla bych pozorovat ty hulmany. V ten moment tu vyplaším makaky. Tak nic. Na malé pěšince poskakuje šáma. Když tu přede mě přelétne červený trongon šarlatový. Ihned svolávám všechny kolem sebe - Joannu, Zacka, Míšu, Thierryho (a možná i další).
A fotíme. Po chvíli odlétá sameček dál. Vracím se zpátky do jídelny. Mohla bych si odpočinout. Jsou dvě. Cestou narazím na létající ještěrku dráčka (Draco cornutus). Nejednou přede mnou sedí loboš žlutočerný a krmí se hmyzem. Roztahuje křídla jako by se mnou a mým foťákem flirtoval. No to je parádní. Tohle mi dodává víc adrenalinu a tak ještě najdu spopy po cibetce. Vyplaším většího varana. Pak přede mnou zpívá šáma. Projdu se cestičkou a slyším nějaké křupnutí větve. Střetnu se s Thierrym, kterého podezřívám ze zvuku. Nebyl to on, asi bych to tipla na nějakého jelena. Nadšeně mi popisuje, jak viděl pitu kápovitou. Jdu potichounku na místo, jenž mi doporučil. A skutečně se s ní střetnu. Zelenavý klenot s modrými odlesky. Jé. Hned v zápětí utíkají po cestičce dvě koroptve. Ty vyplaším a nestihnu ani napřáhnout ruku s fotoaparátem. Nedá mi to a vracím se na místo, kde má být orangutan a on tam taky je. Miluju to vzrušení a i ten zázračný moment, jež mi příroda poskytuje. Chvíli na sebe vzájemně se samičkou koukáme, načež já jdu pro zbytek skupiny. Přivedu celou skupinku, rychle cvaknu sedícího ledňáčka před námi.
Ale jen sledujeme hýbající se větve. Orangutan už je pryč. Škoda. U jednoho stromu vidím ještě vousáka modrohrdlého. Přijíždějí noví lidé. Vymysleli tu takový dobrý systém točení turistů, odjíždějící skupinu střídá nová. U hřiště zpívá své krásné písně šáma. Malý červený datel ťuká do stromu a po větvi leze tana velká (veverka s myším čumákem). 16:46 jdu si odpočinout. V pět začíná odpolední projížďka. Nasedáme do člunu, sedíme vzadu, kde je dobře slyšet průvodce. Nejprve započneme výpravu sledováním běžného zelenorůžového holuba papouščího a nosaté opice. Nad vodou chytají vlhy malajské hmyz. Na břehu mladý varan pojídá mrtvolu ryby.
Pozorujeme rodinku kahau. Mladá samička každou chvíli bude mít mladé, jiné mládě se živí nějakými plody, dva mlaďoši si hrají ve větvích. V jednom bodě zaregistruju pohyb, rychle ukazuju, abychom otočili loď. Hle orangutan se houpe na větvích. A není sám, pohybují se tam dva. Krása, zadařilo se, abychom je všichni viděli. Skoro na metr se přiblížíme ke dvěma hlučným ledňáčkům.
Potkáme dvě spokojené a prolnuté skupiny makaků vepřích a dlouhoocasých, což nebývá tak běžné. Na stejném místě se vyskytuje orel. Nosaté opice, zase. A pak zmerčíme pohyb větví a ukazují se nám hulmani stříbřití. Krásné pankáčí hlavy. Jedna samička má i malé oranžové mládě. To už se stmívá, šedivé hulmany přestáváme rozpoznávat a tak popojedeme dál. A nad námi létá proud kaloňů. Ian nás láká, abychom si jen tak lehli do lodi (ale raději kvůli guanu zavřeli pusu). A tak se necháme unášet tichem místa a růžovějící oblohou.
Vracíme se. Míša mi drží ruce, protože v momentě, kdy jen natáhnu ruku (a sdílím s Míšou byť jen krásný strom), Ian otáčí loď. Druhý průvodce vidí oči kočky. Já místo suchou trávu považuju za krokodýla. Občas prostě zafunguje fantazie. Vrátíme se do kempu a za chvíli se podává večeře. Dneska na ní cítíme, že brzy bude potřeba doplnit zásoby. Chvíli společně sedíme u stolu a za chvíli už se blíží devátá a my vycházíme na noční pěší výpravu.
Nejprve dostaneme instrukce, jak i my sami můžeme hledat zvířata. Člověk si přiloží baterku k nosu a pátrá po odrazu očí. Kousek za kempem létají na zralé fíky kaloni a netopýři nad vodou loví hmyz. Pak vidíme pavouka maloočku. Náš průvodce Em najde spícího ledňáčka. Přeci jenom se v džungli pohybuje skupina 12 cti lidí, ale naše skupina neuvěřitelně potichu naslouchá. Míša se stane hledačem dne, jelikož odhaluje spící samičku trongona. Pak odhalíme žábu, několik malooček. Najednou Em posvítí na kmen stromu, kde lezou svítilky. Krásně zelenomodří hmyzáci se žlutými tečkami.
Naprosto mě to konsternuje. Ty jsem si přála vidět v Thajsku! Vidíme jiný druh maloočky. Pak koukáme na štíry v kempu, bohužel UV ve světle lamp nefunguje. Ovšem občas nechceš vědět, kolik jich tam žije. Ještě se mrkneme ke koupelně, kde se páří dva skokani. Připravíme se do postele, ale mě to nedá a zkouším stopování na vlastní pěst. Odměnou mi je milion pavouků, první žába a něco jako krajta. Ty jo, fakt? Ne, zavolám Iana a spolu zjistíme, že jsem jen viděla maloočku. Radši půjdu spát. I když moc toho nenaspím. Zvuky mi moc spánku nedopřejí.
Ráno v pět dvacet vstává druhá skupina turistů. Španělé křičí jako o závod a za chvíli už skáče veverka po plechové střeše, což dělá děsný zvuk. Míša později mluví o kryse. Vstanu, pozdravím se s Thierrym a Joannou. Oni odjíždí na loďkách. Vypravím se zkusit štěstí a hledat další zvířata. Sleduji pár krejčiříků a mandelíka (ty zvířata s křídly), hejno majn na břehu a poslouchám zoborožce. Vypravím se hloubš do pralesa, ale moc mi to nevychází - kvůli komárům. Ten pocit, že tě sežerou za živa, mě zabijí. Na listu leze podivný brouk ze kterého se vyklube nymfa ploštice. Všude kolem skáčou veverky znamenané a prévostovy. Dokonce i jedna tana obecná. Naši průvodci, kteří vaří v kuchyni, něco vysypali u chatky a tak se tam krmí tana velká a krysa.
Posunky (neumí příliš anglicky) mi naznačují, že na stromě sedí loboš červený. Za chvíli kolem přelétne datel (časem zjišťuji, že je to žluna). Cítím se fest přetažená, ale šťastná. Sleduji ranní poklidné motýly, kteří se prohřívají na slunku. Společně se nasnídáme a vytvoříme seznam zvířat z naší výpravy (možná bych ho teď trochu i poupravila). Zabalíme si batožiny. Opustíme místo.
Já ještě fotím lednáčka modrohřbetého, který přistane na jedné větvi mokřadu. Uděláme si společné poslední foto, rozloučíme se s Joannou a Thierrym. Nasedáme do loďky a mým cílem se stává alespoň šestimetrový krokodýl. Chvíli jedeme a vidíme zoborožce běloocasé, na moment přibrzdíme. V otáčce na pískové náplavě je krokodýl. Není teda šestimetrový, alespoň dva metry mít ale může. Najednou Niko zahlédne pohyb. Vypadá to na orangutana, ovšem já to hned zavrhnu. Ve větvích se houpe gibon müllerův.
Bomba! Po chvíli mizí ve větvích. Prostě máme štěstí (teda jen ti sloni bohužel nikde). Ještě zastavujeme u místa, kde na stromě sedí anhigna. Za chvíli přibrzdíme a já fotím marabu indomalajského. No a pak už proplouváme po řece Kinabatangan. Náš průvodce zdraví svého kamaráda. Jedeme dál kolem rybářů až do vesnice Bukit Garam a každý lov má svůj konec.