Jedna scéna za druhou
29. 6. 2023 | Taiwan - Město Taichung a Oblast AlishanO půl sedmé přijíždíme do Taičungu, druhého největšího města Taiwanu. Nejprve přebalíme batohy. Velký se stanem bychom rádi nechali na nádraží. Což se ukáže jako oříšek, za skříňky chtějí dost. Ale najdeme levnější alternativu - úschovnu. Pán nám ale vehementně tvrdí, že batoh nepřijme. Prý je sedm. A tak ťukám prstem na otevírací dobu. Chrlím nesouvislé věty: "Lockers expensive. (Drahé skříňky), Take Backpack to hotel away (Vezmeme batoh daleko na hotel), It is seven. (Je sedm). Your opening time is to eight! (Vaše otevírací doba je do osmi!)", které zrovna neoplývají nejlepší angličtinou, ale dosáhnou svého cíle. Zaměstnanec povolí a my si necháváme batoh za 35 kaček u něj. Ještě nám zdůrazní, že zítra budeme platit zase. Naše výhra! Ušetří nám to asi tři stovky. Nasedneme na kola Ubike, dojedeme k zajímavé promenádě k řece, která z části protéká pod městem.
Kola tu mají na 30 minut zdarma. Přejdeme na nejbližší autobusovou zastávku a kus se svezeme tímhle "mrazákem". Ještě jednou si půjčujeme kola až dojedeme kousek k místu, kde bydlíme na jednu noc. Tam nám milá Taiwanka z vedlejšího domu pomáhá kontaktovat ubytování, sice neumí moc anglicky, ale fakt se snaží. Po deseti minutách nás vyzvedne majitelka hostelu. Zaplatíme, dostaneme klíč a kódy a hurá. Musíme vyprat. Vezmeme špinavé prádlo a asi za 500 m najdeme veřejnou prádelnu. Za pomoci dvou lidí zkoumáme, jak jí použít. Chápeme akorát nic neříkající čísla. Koupíme prášek bez bělidel a než stihnu cokoliv říct pere se naše vlna na 50°C. Tomu jedinýmu rozumím, snad se oblečení nesrazí. Přejdeme půl kilometr k místnímu nočnímu trhu, kde se pomalu rozkoukáme. Dáme si místní výbornou palačinku s masem a ochutnáme bubble tea.
Bubble tea tady totiž vznikl, přímo v Tchajchungu. V podstatě mléčný čaj obsahuje želé kuličky a pije se širokým brčkem, aby tudy kuličky prošly. Trochu Taiwance podezdřívám, že je to součást jejich gamblingu. Lovit kuličky mezi ledem patří mezi zábavný kumšt. Vracíme se k vypranému prádlu a nastává část sušení, máme dvě deseti mince taiwanských dolarů, zapínáme sušičku a? Čekáme. Po čtvrt hodince se toho mnoho nestane, prádlo je sušší, ale nic jiného. Tak rozměníme stovku, přidáme postupně dvakrát šest minut a čekáme. A pak ještě jednou šest.
Uplně hotoví, to praní prádla a přesuny nás pěkně udolaly, uleháme do příjemné postele.
Ráno si užiju horkou sprchu. Mají ji tu úplně všude! A pak se rozhodneme pro brunch v podniku Miau. Půjčíme si zase kola. Cestou uvidíme krásnou a moderní budovu státní opery.
Příjemné místo nás nadchne, snídani mají lahodnou. Objednáváme si “koláč” a zjistíme, že je to osmažená rýže, Míša si dá palačinku s jarní cibulkou a vše zapíjíme výborným mléčným čajem (je totiž levnější a dostupnější než kafe). Vlastně hlavní hvěždou je tu obézní mourovatý kocour, ale tak tlustýho kocoura jsem v životě neviděla. Chvíli pracujeme, já tu a tam buřtíka podrbkám, až mi majitelka podá pamlsek a kocourek se se mnou ochotně kamarádí.
Voní to hodně dobře, podstatně líp než naše istantní jídlo, kterým jsme se živili v Taroku. Z kavárny kolem 11 vyjedeme k Rainbow village (duhové vesničce). Autor chtěl místo zachránit před zbouráním a tak z něj udělal atrakci.
Vstupujeme mezi pestrobarevně vyzdobené domečky. Napíšu vzkaz, nasajeme veselou náladu a jedeme dál. Popojdeme na autobus a ten nás odveze do centra. Jsme hladoví a hledáme pěkný podnik. Nakonec najdeme milého pána, u kterého si dáme polívku. Ale dostaneme jí kotel.
Míša suše prohlašuje, že z květináče ještě polívku nejedl. Dali jsme si do nosu, ovšem porce jsou nad naší sílu. Majitel, my a další zákazníci se tomu zasmějeme. No venku už nám do smíchu tak není, nemůžeme se ani pohnout. Pomalu se odšouráme do botanické zahrady, cestou si užijeme agamovitých ještěrek, v zahradě pak několika ptáků. Navštívíme tropický skleník s orchidejemi a krásným vodopádem. V přízemí pak mají obrovské ryby v malém akváriu a pralesničky.
Pak nasedáme na kolo, chvíli zastavíme u malé náplavky, kde sledujeme veverky a roztomilé ryby ve vodě. Naše kola už nám U-bike nechce dát a napíše nám to chybovou hlášku. Od té doby platíme dvě koruny za použití kola. Smutné. Dojedeme k Anime street (ulice s anime kresbami), ta nás nadchne. Najednou se vrací vzpomínky na Simpsonovi, Garfielda (mimochodem to je můj životní vzor) a Hry Mario.
Začneme se pomalu nabližovat k vlakovému nádraží. Vyrazíme městem ke Cultural Heritage parku (Parku kulturního dědictví), bohužel už zavřel. I tak si prohlédneme krásné budovy, sochy i nějaké kýče. Musím říci, že slovo kýč má pro mě plně nový význam. Zase pozorujeme spoustu zvířat. Cestou vyzvedneme batohy, chtěli jsme ještě někde posedět, nakonec se rozdělíme. Já jdu nakoupit roztodivné druhy bubble tea a Míša počká na nádraží. To obklopují moderní zajímavé budovy a skvělé sochy.
Nejvíc nám chutná bubble tea s maracujou (pasion fruit / mučenka). Nasedáme do vlaku, cesta nám docela uteče a o půl deváté přijíždíme do Ťia-i. Městečka, kde jen přespíme. Dojdeme na hotel. Trošku nás překvapí přístup. Milá paní nám nacpe do ruky roušku, vše vysvětlí. Zbavíme se batohů a jdeme na trhy.
Míšovi se zalíbí místní palačinka, mě nadchnou vietnamské závitky. Ještě se stavíme v 7/11 pro snídani a také chceme ochutnat taiwanské pivo. Jdem na ubytování. Abychom o půl desáté poslouchali hlučnou výměnu názorů. Všechno je slyšet. Míša ještě navštíví koupelnu, ale mě inspiruje, abych se jí vyhla obloukem. Spaní bude pro dnešní noc nadnesené slovo. Ještě je po desáté dojdu na recepci upozornit, že jsou příliš hlasití.
Rozhodneme se odjet dříve. Už v šest. Snídani bereme sebou a čekáme na autobus, který jede v 6:08.
Cesta trvá asi dvě a půl hodiny. Zaplatíme vstupné do lesního parku Alishan a jdeme najít informační středisko. Jako jediní šlapeme pěšky. Veselý řidič u parkoviště autobusů se nás ptá odkud jsme a ukazuje nám správný směr do centra. Slunko nás hřeje, když dojdeme na informáku. Tam nabereme materiály (8:54) a už je tu akční veselá průvodkyně, co nám radí, že musíme jet hned autobusem a že vláček nejede (8:56). Nastává úprk, kdy přebalujeme věci, zapomínáme pláštěnky i bundy a hlavně něco k jídlu - máme jenom půl kila litchi. Míša kupuje jízdenku, vypravují kvůli nám a dvěma lidem další autobus. Nakonec k nám přisedá i průvodkyně Yoshie. Ale jedem. Dorazíme na vyhlídku na Zhusan (sunrise observation desk - místo pozorování východu slunce). Kde lítají pěvci, vyfotím krásné pankáčky.
A pak už jdeme dál do kopce krásným cypřišovým lesem, kde pod stromy roste mech. Líbí se mi pozorovat najednou úplně jinou faunu a flóru. Po dřevěných schodech dojdeme na velkou vyhlídkovou plochu, kde se nám objeví vysoké krásné hory a mraky pod námi. Pohled nám bere dech. Wau. Po chvíli přijde i skupinka s Yoshie, povídáme si, společně se fotíme a hlavně koukáme na bílá oblaka.
Po chvíli se odpojíme na vyhlídku, pod kterou roste sakurový háj. Alishan se vyznačuje kvetoucími sakuramy, červeným vlakem a krásnou krajinou. Pomalu se začneme po asfaltce vracet. Ještě potkáme opičáka, projdeme si malou výstavu o taiwanském čaji, botanickou zahradu a skleník.
Fotím různé ptáky. Z místa, kam jsme dojeli se vydáme ještě na druhý vrchol, tam jsme úplně sami. Mraky se najednou rozpohybují a my koukáme na tu nádheru, jak mraky z jedné strany stoupají vzhůru.
Celá scéna se pomalu zatáhne. Sejdeme po schodech a po silnici asi tři kilometry. Řidiči svozových autobusů na nás mavají a troubí. Podél trati dojdeme na jednu za zastávek vlaku Duigaoyue a na další výhled, kde není nic vidět. Přijdeme ke stezce stromů a ze stanice Zhaoping vyrážíme na krásnou relaxační vycházku.
Potkáváme krásná místa a různé napády a návody na meditaci, čeho si všímat. Já pozoruju všudypřítomné pěvce a Míša? Zkouší meditovat. Nasloucháme lesu až přijdeme k obrovskému shuishanskému stromu. Chvíli tenhle taiwanský cypřišek obdivujeme.
Pokračujeme přes dřevený vlakový most po nefunkčních kolejích. Moc se nám to líbí, ale pomalu nás přepadá hlad. A tak dojdeme do obchodu 7/11, vezmeme mix s rýží, vařenou zeleninou a masem. Najíme se a já už žadoním Míšu, jestli se můžeme svézt červeným vláčkem. Ono by to mohlo vyjít, vyskáčeme po schodech a za tři minuty má vlak jet. Jen kdyby to tak u toho okýnka netrvalo. Stíháme to a nasedáme do vagónku. Jedeme krásnou trasu lesem, přes most a vysedáme.
Prohlížíme si Sacred tree (Posvátný strom), který padl a pomalu se rozpadá. Přemluvím ještě Míšu, zda bychom nemohli jít mezi chrámy. Překvapeně souhlasí, protože celá trasa jde do schodů. Vylezeme k prvnímu chrámku Ciyun a tam koukáme na kombinaci tesaných čínských nápisů, vzrostlých přírodních velikánů, altánů a dalších děl. Začíná trochu pršet. Projdeme kolem třígeneračního stromu a já pozoruji pěkného opeřence. Pak zjístím, že je to obyčejná uřvaná sojka. Na chvíli se schováme pod stříšku. Pak déšť ustává. Pokračujeme k velkému chrámu Shouzhen.
Ten se zrovna opravuje, no nic. (Řadí se na náš list památek, co se opravují a máme na to doopravdy “štěstí”.) Ty cesty a trasy působí úžasně, lákají nás na toulky. Míjíme magnóliovou zahradu a před námi se rozprostírá jeden ze Sisters pond (sesterské rybníky). Odsud míříme už zpátky na autobus. Nakoupíme nějaké instantní polívky a sedneme do dřívějšího autobusu.
Ten nás odveze do vesničky Shizhuo, kde čekáme nějaký pěkný kemp. Co si budeme povídat, ubytování za 2500,- v Alishanu je drahý. Zvesela si to šlapeme do kopce. Až nás vesele se usmívající starší Taiwanka odkazuje na pána středního věku. Míša se ptá na cenu. Já hned rozumím 1200 taiwanských $. Ale Míša se zeptá znovu otázkou 200? Realita je krutá 900 našich fakt moc. Za náš stan? A tak nahazujeme batohy, hledáme místo. Mě se líbí docela blízko vesnice.
Ještě stoupáme dál, asi kilometr. Míša se vypraví na průzkum po jedné odbočce, já chvíli čekám. Zvuky mě trochu děsí. Najdeme potrubí, kde přefiltrujeme po dlouhé době vodu. Uvaříme, postavíme stan a během té doby se setmí. Zalezeme poštípaní do stanu, komáry kompenzují světlušky a vrzající bambus. Zdlábneme polívku. Mě vyděsí nějaké zvuky a tak Míša pro jistotu kvůli medvědům odnáší odpadky od stanu. Malé blikající světlušky připomínají oči zvířat. Tak dobrou.
Ráno se probouzíme a všude kolem stanu už natěšeně krouží komáři. Nasnídáme se ve stanu a raději tam i pobalíme věci. Rychle složíme stan, popojdeme na silnici ke kohoutkům, kde si vyčistíme zuby. Máme ještě čas před tím, než pokračujeme dál autobusem a tak jdeme na druhou stranu. Cestou mi to pěkně trvá, jednak se mi moc nechce šlapat do kopce, jednak pořád fotím ptactvo.
Míša čeká na kopci, kde by mělo být informační středisko čaje. To se rekonstruuje. Rozhodneme se pro Sunset trail (Stezka na západ slunce).
Putujeme bambusovým lesem a mezi čajovými políčky vedou schody přes pekelné slunce. Zatáhne se a hned se cítíme příjemněji. Šlapeme s batohy zprvu do kopce, vidíme, jak se ošetřuje chemicky čaj. Vnoříme se na bambusovou stezku, kudy projdeme tak dva kilometry. Mezi keři čaje jsou vysázené krásné květy.
Pak už to máme pomalu akorát na zastávku, kde čekáme tak čtvrt hodiny. Já nabíjím easykartu a kupuju zmrzku, abychom si zlepšili náladu. Nasedneme do autobusu, na zastávce v Alishanu stihneme rychlý oběd v 7/11 a čeká nás cesta přes vysoké kopce (až 3000 m.n.m) národního parku Yushan. Ten by nás příště lákal, ovšem naše kroky jsou přesně připravené a čeká nás? Další sranda někde jinde.