Jízda se stanem
17. 5. 2023 | Indonésie - Ostrov FloresV Labujan Bajo si na motorce přijíždíme pro věci před kancelář společnosti Wanua, kde necháváme batoh. Rozjedeme se směrem po jediné cestě, která přetíná ostrov Flores napříč. Vyjedeme z městečka přes roztomilé vesnice. Všichni nám vesele mavají. Prudce ubylo zahalených žen, to především, protože je Flores křesťanským ostrovem. Jeden kostel má dokonce kombinovaný kříž s hvězdou, která připomíná pentagram. Ubíráme kilometry podle našeho plánu. Až náhodně zabrzdíme u fajn kavárny Melo, kde si dáme večeři s krásným výhledem a západem slunce.
Pokračujeme. Pomalu přemýšlíme nad tím, že bychom mohli najít místo pro stan. Jede se nám dobře, silnice je slušná a prostor na kemp nikde. Setmí se. Zkoušíme dvě místa a nic. Začne lejt jako z konve. Chvíli počkáme pod plechovou střechou. No nic najdeme jedno ubytování a jedem k němu, když v tu se v otáčce objeví pěkná, sice ne tak skrytá pastvina. A už neprší. Tak tedy zbudujeme stan a jdem spát. Ve stanu se budíme (jako obvykle se svítáním) a Míša hned říká "Good morning." někomu venku.
A za chvíli už slyším. Marťo vstávej, jdem sbalit. Načež když vylezu ze spacáku, sbalíme tak třetinu věcí a přijde děda se třemi dětmi. Tak čtrnáctiletá holčina drží batole a ještě kluk kolem sedmi. Neumí sice anglicky, ale jsou zvědaví. Ukážeme jim stan a celou dobu při balení nás zvědavě pozorují. Je to vtipné, takovou situaci jsme ještě nezažili. Já se s nimi vyfotím a naložení na motorku pokračujeme dál. Asi v půl sedmé jsme na cestě. Hodně mě baví dva druhy orchidejí u cesty.
Kolem deváté dorazíme na Spiderweb rice fields (rýžová políčka jako pavoučí síť). U vstupu nás ihned ochotně naviguje Indonésan, u druhého platíme. Chce 35 000 na osobu, což je nadsazené. A tak jako obvykle chci oficiální vstupenku a najednou to jde za 50 000 na oba. No a ten první člověk se snaží získat z nás nějaké informace a jestli něco náhodou nepotřebujeme zajistit. Doprovází nás na vrchol, což je trochu rušivé, když pod vámi jsou nádherně žlutozeleně zbarvené plošky a někdo vám nabízí: "Popojdi sem, tady máš lepší pohled." Ale i tak si užijeme výhled na rýžová pole, která jsou kruhovitá a připomínají pavučiny. Indonésan je stále s námi. Pochopí, že už vše máme, popovídáme si o fotbale a mizíme dál.
Přejedeme do Rutengu, kde si dáme v místní kavárně brunch. Samosebou se cesta neobešla bez natažení pláštěnky, ale déšť nebyl moc silný. Naplníme si bříška a kolem půl druhé pokračujeme dál. Projíždíme zamlžené hory, jednou nám zase trošku zaprší. Místní Kopi s výhledem je zavřené a tak jedeme dál. Najdeme milou restauraci s výhledem na rýžová a zeleninová políčka. Ovocné džusy zkusíme náhodně vybrat podle názvu v indonéštině a vyjde z toho dračí ovoce a ten druhý berem (trochu umělý) pomerančový.
A mají i výborné jídlo. Koukáme na práci na políčkách, sledujeme obrovské hejno bílých volavek. Opouštíme tuhle krásnou restauraci, abychom našli místo na spaní na pláži. Dojedeme podél moře k plantážím s ovocem a najdeme malou pěšinku k útesům. Spíme nad nimi. Usínáme za zvuku bouře a moře. Ráno se budíme. Trochu mokro, trochu mravenci, ale žijem. Zajedeme zpátky do vesnice a nakoupíme si snídani. Chceme přejet do Bajawy. Notnou chvíli hledáme vhodné místo na jídlo a sezení. Až najdeme starý most vedle silnice. Pasou se tu kozy a kolem poletují motýli. Začneme jíst a tu kolem nás projde žena se synkem, prádlem a kanystry. No jo. Potok zase jako koupelna. Za chvíli v opačném směru už vypráno a umyto. Dvě ženy využijí malé pěšinky těsně před námi. Malou holčičku uplatím sladkým kukuřičným polštářkem. A po chvíli opouštíme hlavní vodní zdroj, ke kterému míří další lidé. Jedeme na motorce přes hory, výhledy přes mraky nevidíme. Až dojedeme do Bajawy. Kolem jedenácté najdeme malou kavárnu, kde ovoním všechny možné typy zpracování kávy.
Míšovi vybírám wine processing (vínový proces) a sobě juvenia. A dáme si vietnamský drip (to udělátko nutně budu potřebovat v Evropě). Akorát bez mléka je to dost silná káva, teda jak pro koho… Zpracujeme fotky, sepíšeme naše zážitky a popovídáme s majitelem. Pak najdeme malou rodinnou jídelnu, já jsem v kavárně zapomněla helmu a tak se Míša pro ní vrací. Já objednám kuře a pro sebe rybu. Hádej kdo má pálivé? Chutí je však jídlo vynikající. Ve tři se vypravíme k horkým pramenům. Cesta se mění z asfaltu na díry a zase na asfalt. Míjíme vesničky, kde na nás všichni mávají a volají "Hello!". V jedné moc pěkné zastavíme. Ale místní nás nabádá ať jedeme k pramenům jinudy.
To tak. Mapy.cz nelžou. Cesta dolů je vcelku prudká a tak třikrát necháme odpočinout brzdy. Až. Cesta končí širší pěšinou. Takže mapy.cz trošku kecaly. Obrátíme se, stoupání je tak prudké, že musím šlapat pěšky. Znovu všem máváme a rozhodneme se jet na místo, kde se dá kempovat a vidět sopku Inerie. Míjíme jednu budku (pokaždé to vypadá, že tam budou vybírat vstup) za druhou. Až v mlze a mracích vykoukne parkoviště, prázdný dům a malý parčík. To bys uprostřed ničeho nečekal. Popojedeme ještě tam půl kilometru na vyhlídku a sopku Wolobobo a tam nás vítá přátelský hlídač Emyl. Ukáže nám cenu a tak zaplatíme. Dokonce nám pohlídá motorku. Stanovat tu půjde.
V mlze postavíme stan, vypadá to na déšť. Kolem šesté dojdeme na parkoviště. V budově se trochu na záchodě ošplíchnu vědrem. Občas si člověk uvědomí, jak je boží vana. Mezitím Míša vede už diskuzi s hlídačem o jeho rodině, ukazujeme mu naši cestu a uvaří nám kafe. To docela bodne, jelikož teplo teda není (zima teda taky ne). Emyl nás ještě umluví na nějakou jinou, lepší vyhlídku na východ slunce. Domluvíme se s ním na pět ráno. Prý každý den. Večer si dáme popcorn, brambůrky, tempehové krekry a film. V noci prší.
A tak budík kolem půl páté vypínáme. Venku je mlha a tu a tam spadne pár kapek. Kolem šesté svítá. A najednou vykoukne sopka. A slunce.
A vše se zaleje mlhou. Potkáme se s Indonésany, co přišli také na východ slunce. Jsou přesvědčeni, že pro ně by kempování nebylo. Nasnídáme se. Občas vykoukne lepší počasí. A pak nás dojde zkontrolovat náš hlídač a pozve nás na kafe. Nakonec potkáme i jeho dceru. Pořád mluví o nějakém vstupném a placení a že s námi dceru pošle. Prcháme. A tady odsud vítr vane. Dole u jedné brány stojí oficiální výběrčí, já ovšem trvám na svém, že jsme platili včera. Poslední dobou dokážu být přesvědčivá a tak nás pouští.
Vydáme se směrem k horkým pramenům v Malanage Cesta vede kolem krásné vesnice Desa, tu nafotíme a chceme ji navštívit později. Zaparkujeme za úplatek vedle krámku a chvíli hledáme směr. Přejdeme zdarma parkoviště a po schodech ke vchodu, kde je pouze kniha. Koupají se tu asi čtyři Španělé. nakonec přijde paní, které patří pozemek a nechá si od Míši zaplatit vstupné. Asi 20 000 rupií, což není moc. Španělé odmítnou zaplatit a škrtnou se z návštěvní knihy. Majitelka je velmi milá a pěkně se s manželem o místo starají. Nerozumí, proč jí lidé nedají peníze. Koupíme si u ní místní pivo Bintang (jako docela se dá), ještě se omlouvá, že nemá vychlazené a naložíme se do příjemné teplé vody.
Druhý přítok je studený. Užijeme si tyhle lázně. No a ještě si koupíme druhé pivo, protože si máme dát ještě vychlazené. Posadíme se do vodopádu a to si člověk ještě užije fajn masáž. Na tomhle místě strávíme příjemné tři hodiny. Kolem poledne se začneme vracet do Bajawy. Cestou navštívíme krásnou vesnici Desa, kde mají úžasné tkané sarongy, suší kávu, kakao, fazole a vanilku.
Líbí se nám jak vesnice žije a zase se zde potkává křesťanství s místní kulturou. V Bajawě chceme jít do té stejné milé jídelny, ale má plno. Tak najdeme jinou. Pokusím se vyhnout rýži a zvolím rybu s hranolkama a chřestovou polévku, výborné. Míša zkouší nepálivé kari, to sice nepálí, ale taky to nemá s kari mnoho společného. Ještě jednou se zastavíme v kavárně, dáme si ledovou kávu a vyrazíme do Rutengu.
Čeká nás dlouhá cesta. A tak jedeme zhruba 130 kilometrů, což v horách, klikatých silničkách a téhle kvalitě cest trvá dlouho. Navíc jsme nevyjeli zrovna nejdřív, na druhou stranu příjezd v sedm je v pohodě. Napíšeme na booking čas mezi 8 a 9 večer a už frčíme. Kolem páté jsme tak ve třetině cesty. To se začínají stahovat mračna. Ještě kus jedeme, když se setmí a začne pršet. V nejhorší chvíli zastavíme a největší déšť přečkáme pod stříškou mezi pytli s kakaem. Déšť lehce ustává a tak vyrážíme. Pořád prší a přijde mlha. Proprší nám pláštěnka na batoh. 40 kilometrů se vleče.
V devět dorazíme na místo bookingu, tam je ale jen obchůdek. Carola homestay nikde. Na Googlu najdeme to stejné s K. A tak to zkoušíme tam. Otevřou nám milí manželé (Magdalena a Hironimus) s hláškou: "It is our old booking." No to zase potěš, máme zaplaceno, ale ne kde spát. Já zkouším situaci řešit s vlastníky, Míša kontaktuje booking zákaznickou podporu. Mezitím zkoušíme, že bychom si postavili stan. Načež Magdalena spráskne rukama, pokřizuje se a hned říká, že to nepřichází v úvahu. Nějakým způsobem nám uvolní malý pokojík nevalné kvality.
Booking nám slibuje vrácení peněz, ale za fakturu. Míša jim teda asertivně píše, že v Jihovýchodní Asii faktury nemají, že jsme jejich stálí zákazníci a očekává lepší přístup. Takže všechno se dá změnit.
Docela pohodově se vyspíme a sbalíme věci. Naši hostitelé nám připraví krásnou snídani. Probudí naše sousedy. Snídáme tedy "rodinným stylem" s dvěma mladými Švýcary a párem středního věku a s Magdalenou, Hironimem a jejich dvěma dcerami. Máme rýži, zeleninu, vejce a čaj. Když tu za chvíli přiběhne k páru tříletý kluk a po něm i pětiletý. Wau. Dávají nám nějaké tipy na Filipíny. Zaplatíme za ubytko. Na místní poměry cena, kvalita, čistota trošku dražší. Plus ty komplikace s bookingem. Uděláme si společně fotku a my se odjíždíme.
Zkoušíme lokální vesničku v Rutengu. Tahle má kulaté domečky. Ale chtějí po nás vstupné kolem stovky a to se nám dávat nechce. Tak jdeme raději na kávu. Tam chvíli třídíme fotky, odpočíváme a po chvíli pokračujeme. Dnes nás čeká opět přejezd. A tak protínáme hory s výhledy a rýžová políčka. Mezi jedněmi se stavíme do maličké restaurace na oběd. Dobrá zpráva je, že se nám podařilo získat zpět peníze z ubytka. V restauraci výborně vaří. Obzvláště Míšovo tempeh a tofu se zeleninou a citrónem se povedlo. Pozorujeme strdimily, vážky a prasnici s tak deseti malými prasátky. Už zase frčíme dál. Zdraví nás veselí školáci, co jdou pěšky do svých domovů.
Cestou několik místních vyměnuje pneumatiku. A to se klidně zvládne uprostřed cesty. Stačí pár větví místo výstrážného trojúhelníku a opravy se mohou rozjet. Ovšem vyhýbat se autům v zatáčkách je trochu kumšt. Zastavíme se u soutoku dvou řek. Jedná je krásně blankytně modrá a druhá hnědá po dešti. Pozorujeme lednáčka. A zase jedeme do hor. Nakonec ještě dáme jedno kafe a ovocný shake v restauraci, kde jsme měli první večeři s tím parádním výhledem.
A za těmi kopci máme také namířeno. První dvě cesty jsou nesjízdné. Ta druhá končí kopcem a bahnem. Musíme přes Labujan Bajo. Zahneme a světě div se, natrefíme na silnici, úplně novou a širokou. Všude díky summitu ASEAN (Association of Southeast Asian Nations) hlídkují policisté. Cestou míjíme malé roztomilé ASEAN summit elektromobily. Jedeme přes vesničky a vůbec nepotkáváme nic, co by připomínalo obchody či restaurace (nebo známky turismu). Vjíždíme mezi roztomilé travnaté kopečky a v pozadí se objevují ostrovy v Národním parku Komodo. U jednoho z těch kopečků se točili Teletubies, hustý, co? Pak dojedeme na vyhlídku, kde proběhne nezbytné focení. Místní znají Československo díky pastoru Tomášovi. Toho zase neznáme my, ale musí tu žít už dlouho.
Zkoušíme další bod s výhledem, ovšem cestička nic moc. Přijde nám dobrý nápad jet po té obrovské silnici dál. Na prvním kruháči směrem na kopce je závora. Standardně to zkoušíme projet, ale zastaví nás, asi zase kvůli ASEANu. No nic, zkusíme druhý výjezd, ovšem silnice se mění zpět na místní klasiku a kdesi končí. Zkusíme se vrátit, ale výhled na západ slunce nic moc. Ještě zkoumáme pláž, kde by se dalo stanovat. Vrátíme se na místo s restaurací a tam moc nepochodíme. Dostaneme dva balíčky, které budou naší nejlevnější večeří a zkusíme pěšinu na jinou pláž. Projedeme s motorkou a na konci u stolečků postavíme stan, sedneme si k moři a sníme večeři. Zářná teda není. Nad hlavou nám létají kaloni a v křoví se zaleskne světluška.
Ráno se probouzíme lehce po východu slunce. Zaplaveme si v moři (velmi osvěžující). Vyfotíme pár výhledů. Napíšeme Anabel (potkali jsme ji v Tetebatu na Lomboku), zda se s námi nechce setkat. Najdeme milou kavárnu a posnídáme. Míša si dá vajíčka (velmi na měkko uvařená v sójovce) a toust, já volím rýžovou kaši s kuřecím. A u toho popíjíme kávu. Za chvíli přijde veselá Anabel a společně si popovídáme, mám doopravdy ráda, když člověk potká "stejnou krevní skupinu".
Nasmějeme se, máme čas a tak zkoušíme najít restauraci na oběd. Stejně se vrátíme do kavárny. Kolem jedné se rozloučíme. My ještě chceme na jeden z výběžků ostrova. Vylezeme na Love hill (Kopec lásky), mě se to moc romantické nezdá, když na mě slunce peče že všech stran. Pak ještě jedeme na konec, kde najdeme úžasný výhled. Vrátíme se do Labujan Bajo, kde si vyzvedneme druhý batoh. Míša mě na motorce odveze na letiště. Počkám na něho zatímco vrátí motorku a pěšky ujde 2 kilometry. Přebalíme batohy a tu se zjeví zaměstnankyně letiště. Přijde naše oblíbená otázka a paní nás posílá na check in. A tak nastává situace, kdy se nás snaží popohnat. A my víme, že času máme dost. První přepážka je našich Batik aerolinek "tutup" (zavřená) a u druhé sice sedí člověk, než však stihneme otevřít pusu, dává taky cedulku zavřeno. Třetí přepážka patří jinému dopravci a zdržuje to tu asi šest lidí před námi. Takže znáte ten konec pohádky? Čekají dodnes? A dočkáme se?