Loučíme se s Borneem
16. 8. 2023 | Malajsie - NP Kinabalu a město Kota KinabaluV tomhle nočním autobuse se cítíme trochu bezpečněji. Řidič nejede jako šílenec. Před třetí se budím, koukám na mapu a zjišťuji, že jsme 5 minut od naší zastávky - ústředí národního parku Kinabalu. Budím Marťu a rychle se balíme. Řidič nám rozsvěcuje, což je fajn pro nás. Od ostatních cestujících si ale moc pěkných pohledů neužijeme. Na silnici chvilku hledáme místo k dospání a nakonec vyhodnotíme jako nejlepší možnost přístřešek na parkovišti. Roztáhneme karimatky a celkem rychle znovu usínáme.
V 6 se budím. Začíná svítat ale slunce vychází za horami. Sednu si na lavičku a čekám, než se vzbudí Marťa. Konečně příjemná teplota, skoro až chladno. Kolem 7 se u nás zastavuje pán a dává se se mnou do řeči proč spíme venku a jestli nebyla zima. Vysvětluju mu situaci a to Marťu dostane ze spacáku. Sbalíme a u vchodu kupujeme celkem drahé vstupenky za cca 250 Kč na osobu. Hned u vchodu můžeme pozorovat nejvyšší horu Malajsie - Mount Kinabalu tyčící se do výšky 4095 m.n.m. vystupující z mraků. Výstup je pro nás bohužel zbytečně drahý a pro některé i náročný a v parku se chceme jen projít po volně přístupných stezkách. Na záchodcích spácháme ranní hygienu a jdeme se zeptat na úschovu batohů. Ukazuje se, že celý park má ceny pěkně vysoko a batohy se rozhodujeme raději hodit do lesa u nedalekého přístřešku. Hledáme nějakou kavárnu, ale jediný funkční obchod má zatím zavřeno a proto si dáme snídani na lavičce vedle a trochu plánujeme dnešní den. Po snídani už je obchod otevřený a tak si nakoupíme brambůrky na oběd a kávu na probuzení. Po relaxu vyrážíme na výlet po stezce Mampening. Hned z kraje pozorujeme malého hada. Procházíme ranní džunglí plnou ptáků, mechu a kapek vody.
Vylezeme na asfaltku a jdeme se podívat na nedaleký čumpoint Kiau Gap. Odsud se nám naskytne krásný výhled na pohoří parku a stejně tak na Mount Kinabalu. Krátce si popovídáme o pijavicích a cestování se dvěma Singapuřany. Jít dál po silnici pro nás nemá moc smysl a raději se vracíme stezkou Kiau View dolů. Podle názvu jsme očekávali nějaké výhledy, ale je to podvod. Procházka ale hezká. Na začátku stezky se k nám přidá místní polodivoká fenka a chvíli nás doprovází, než potkáme protijdoucí skupinu turistů, kteří asi vypadají víc, jako že z nich kápne nějaká dobrota. Po stezce potkáme spoustu ptáků, ale fotit se nechtějí. Dostavuje se hlad. Marťa má chuť na teplé jídlo a proto brambůrky zatím uschováme a jdeme zpět do obchůdku. U paní objednáme dvě porce jídla. Zapomeneme říct, že nemáme zájem o pálivé, ale paní asi pochopí, že se to týká jen mého jídla a Marťa dostane super pálivé kari. Chvíli to musí rozdýchat. Další na programu máme nedalekou botanickou zahradu. Opět za poplatek a i když nechtějí moc, už nás trochu unavuje, kolik tu vše stojí. Zahrada je ale celkem pěkně udělaná a kolem potůčku tu vede okruh dřevěných chodníčků s altánky. Martě se to líbí moc. Já nevidím velký rozdíl oproti okolní džungli. Možná v Evropě by mi to přišlo zajímavé, ale tady vidím ty samé kytky jen uspořádané do oblastí podle druhů.
Dokončíme procházku zahradou a po stezce Liwagu se vydáváme podél stejnojmenné říčky na druhou stranu parku. Oproti hlavním lákadlům tu je celkem klid a potkáváme jen dva další lidi fotící ptáky. Náš plán byl dojít ještě k říčce Liwagu, ale stejně jako v dalších parcích i tady mají některé stezky prostě zavřené, aniž by to jakkoliv zohlednili v prospektech nebo v ceně a tak se vracíme zpět pro batohy. S nimi na zádech jdeme na informace a ptáme se na autobusy do Kota Kinabalu vzdáleného 90 km. Paní nám dvě možnosti. Autobus národního parku nebo stopnout autobus dole na silnici. Ptáme se orientačně na cenu. Autobus NP stojí asi 1200 Kč! Dole se údajně dostaneme pod 500 za osobu. Zapomněli jsme vybrat hotovost a zbývá nám asi 90 ringgitů v hotovosti.
Zkusíme stopovat a hned v prvním autě nám zastaví Ind Savi, co na Borneu dělá účetního v resortu, ale dnes má zrovna volno a vypůjčeným autem se projíždí po okolí. Sice nemá cestu až do Kota Kinabalu, ale odbočuje asi 20 km od města a to nám bohatě stačí. Po cestě si popovídáme o všem možném. Hned se pozná, že Savi cestuje a dokonce byl i v Evropě. Probereme poměry a cesta nám tak rychle uteče. Vyhazuje nás u obchoďáku, kde si zavoláme grab do našeho hotelu. Po dlouhé noci si dáme na hotelu relax. Na večeři chceme zajít do korejské restaurace, ale má zavřeno a tak skončíme v McDonald's. Občas prostě chceme bezpečné jídlo. Vstáváme brzy a dáme si na hotelu snídani. Máme resty ve psaní recenzí. Sami je hodně využíváme a chceme přispět svojí troškou do mlýna. Potřebujeme vyprat a tak zatímco Marťa píše článek, já se vydávám do nedaleké samoobslužné prádelny a postarám se o domácnost. Po mém návratu ještě chvíli píšeme a kolem 11 se sbalíme, batohy necháme na hotelu a vydáváme se do vyzkoušené restaurace z minulé návštěvy. Po 2 km na sluníčku si užijeme super jídlo a vynikající limonády z okurky a líči. Hlavní cíl tímto směrem ale je naše oblíbená kavárna, kde pokračujeme v naší práci.
Dáme si super kafe a cheescake a užijeme si relax. Po kavárně voláme taxík a jedeme na pláž Tanjung Aru za městem. Marťa se jde vykoupat a pak fotí místní papoušky. Já mezitím v altánku pracuju na stránkách. Když se Marťa vrátí jdeme se vykoupat spolu a užijeme si poslední moře naší cesty. Napíšeme pár vzkazů do písku a pak už máme hlad a před západem slunce voláme znovu auto, aby nás odvezlo do centra.
Po molu projdeme kolem zapaďáckých restaurací až na lokální trhy. Dalí jsme si výzvu, že než skončí naše cesta vyzkoušíme durian. Tady máme ideální příležitost. Ve stánku si necháme ukrojit menší kousek a na pobřeží ho zkoušíme. Tohle ovoce údajně hrozně smrdí, ale ve srovnání se zápachem přístavu a rybích trhů nám to ani nepřijde. Chuť připomíná nasládlý česnek skřížený s jackfruit. Asi to není něco, co bychom potřebovali jíst víckrát, ale tak špatně to taky není.
Nakoupíme ještě rambutan a pokračujeme trhy až k místním restauracím. Necháme se zlákat pánem, co nás aktivně osloví a sedáme ke stolu. Marťa zvažuje, že zkusí humra, ale cenovka je na náš rozpočet trochu vyšší a spokojí se "jen" s krabem. Já si dám grilovanou rybu. Chvíli čekáme, než jídlo připraví a už se do něj dáváme. Nutno podoknout , že konzumace kraba se ukazuje jako celkem výzva a Marťa s ním trochu zápasí. Než se dostaneme v Evropě do resturace budeme muset opět trochu zapracovat na stolování.
Po večeři se vracíme na původní hotel pro batohy a vzhledem k pokročilé hodině se necháme taxíkem odvézt k poslednímu přespání na Borneu. Za chvilku už nás vítá paní v napůl masážním salonu, napůl hotelu. Dostaneme pěkný, prostorný pokojíček. Trochu přebalíme batohy a jdeme spát. Ráno vstáváme v 5 a dokončujeme balení. Trochu máme obavu, zda najdeme nějaký taxík na letiště, ale za chvilku už nás vyzvedává řidič a sviští s námi na terminál. Před odletovou halou se kocháme prvními paprsky na Mount Kinabalu.
Uvnitř rychle sfoukneme check-in a projdeme přes bezpečnostní kontrolu k bráně. Trochu nás nazlobí, že se tu nedá sehnat voda na refill a musíme koupit petku. Hned se to ale odráží na letištní recenzi. Kolem sedmé nastupujeme do letadla a opouštíme Kota Kinabalu a Borneo.