M&M, maníci v Manile
26. 5. 2023 | Filipíny - Hlavní město ManilaRáno v šest se vypravíme na letiště v Denpasaru. Já zjišťuji, že jsem si koupila pálivý tempeh. Takže moje snídaně bude trošku chudší. Chodit pěšky na (vlastně i z) letiště patří mezi nápady "pěkná blbost." Dneska to naštěstí proběhlo docela snadno. Dojdeme na mezinárodní odlety, čekáme ve frontě na přepážku Cebu airlines. A těsně před ní zjišťujeme, že máme vyplnit vstupní dotazník na Filipíny. Hodíme na pás naše batohy, které mají dohromady 20 kilo, vyfasujeme letenky a jdem zdolat dotazník. Chtějí toho vědět docela dost. Zabere nám to alespoň dvacet minut, mě třikrát stránky spadnou. Ale dáme to. Zastaví u kontroly zavazadel. Mě napadají myšlenky (takový ty stresy, co všechno může být uvnitř), co jsme nedali dolů a my tam přitom máme tekutiny. Vypiju jogurt, napijeme se vody a prázdné láhve odevzdáme. Koupím si brambůrky k snídani a bereme předraženou vodu asi za šedesát kaček. Jasně normálně vezmeme prázdný flašky a hned si je naplníme pitnou vodou. Tady ale pitná voda mimo plastové láhve je zázrak. Klasicky si dáme kávu, ale nemáme na ní moc času.
Stojíme u vstupní brány do letadla, povídáme si s dvěma Filipínci a už v něm sedíme. Míša si libuje, že má hodně prostoru na nohy. Získali jsme místa u exitu, to ale taky znamená, že naše malé batůžky musí nahoru do prostoru pro kufry. Vadí i moje malá ledvinka. Ještě někdo nade mě naloží batoh a z něj padá kovová láhev mě na ruku. Jinak je let poklidný. Část cesty prospím.
A ani se nenadějeme a jsme v Manile, hlavním městě Filipín. Filipínské imigrační centrum se nám zdálo nejpohodovější že všech. V jednu vstupujeme do letištní haly, měníme železnou zásobu dolarů, protože je jen vláčíme sebou, na pesos. A jdem. Dostaneme se z prostoru letiště. Jako staří ostřílenci přebehneme rušnou několikaproudovou silnici. Motáme se kolem luxusních hotelů a taky míjíme silně ozbrojené policisty (moc se ve zbraních nevyznám, ale musí to být minimálně samopal). Koupíme SIM kartu v našem oblíbeném 7/11. Míjíme bezdomovce, dvě žebrající holčičky, ale také několik normálně vypadajících pěších chodců. Až na velké křižovatce kvůli nám zastaví provoz.
Přejdeme k vlakovému nádraží a za 15 korun už míříme na naše ubytování. Plný klimatizovaný vlak nás zaveze na zastávku Santa Mesa. Odsud kus jdeme pěšky přes roztomilé uličky, kolem kostela a pojízdných stánků. Mají tu zajímavé autobusíky jeepney (původně jeepy po Američanech a šikovní Filipínci je přestavěli) a tricykly. Přejdeme na nadzemní dráhu na zastávku Pureza. Tam projdeme kontrolou zavazadel. Já lakonicky odpovídám, že uvnitř je hlavně oblečení a k tomu si shodím kovový stolek na palec. Nadzemní dráha je rychlá a vypadá to, že by tu veřejná doprava mohla fungovat.
Vyjdeme z nadzemky a potkáme street food. Dáme si knedlíčky a rýži. Pokapu si jí sójovou omáčkou a? Ono je to sladké! Nic moc teda. Odpoledne přejdeme do krásného a velmi čistého hotelu, kde si chvíli odpočineme. Kolem šesté nás vyhání hlad. Hledáme nějaké místní restaurace a nakonec jdeme do nákupního centra, kde si dáváme kalderetu, což je filipínský hovězí guláš s brambory a mrkví. Cestou zpátky potkáme letáčky s missing person (pohřešované osoby) a malá ulička nás vede mezi místní na ulici. Kluci si s námi dávají "high five" plácnutí a pak začnou žebrat o peníze. Na hotelu se Míša prokousává dalším otazníkem na registraci SIM karty a potom jen voláme do Čech. Unavení usínáme, přeci jen přeletět 2600 kilometrů dá zabrat.
Ráno vyspávám a nechce se mi z postele. Kolem půl desáté vyrazíme odevzdat prádlo a míříme na brunch do centra. Dojedeme na nadzemku a jedeme do stanice Recto. "Klacíkem" se mi pošťourají v batohu, co kdyby náhodou. Při východu se koukáme na slum a na ulici vidíme hodně lidí, rikš a ruchu. Zabočíme do ulice, kde je to teda mazec. Všichni na žijí na ulici, je zde špinavo a část různých slepených staveb se bourá. Všude to smrdí, válí se odpadky, tečou splašky a v odpadní vodě se lidé koupou.
Dost šok. Další ulice už je trochu poklidnější a dostáváme se na rušnou křižovatku, tu přejdeme a končíme v místní kantýně. Objednáme si báječnou snídani (vajíčka, slaninku, rajče s rýží, kávu a palačinky). Ke konci jídla k nám přijde paní s nějakým vzkazem na papíru a žebrá. Zapůsobí až razantní ne. Pak přijde druhá a tu musí zaměstnanci vyhazovat z jídelního prostoru (prostě jí brání a tlačí k odchodu). Ještě pár takových žen potkáme cestou, zastoupí nám ji a není lehké se jich zbavit. Dojdeme k pěkné bílé bazilice sv. Šebestiána ze železa.
Má krásný oltář a jeho atmosféra nám poskytne klid. Míjíme místní trhy a vetešnictví, procházíme kolem lidí spících na kartonech. Těch, co z potrubí nabírají vodu. Moje emoce tohle moc nezvládájí, ale i to patří k cestování. Blížíme se ke španělské koloniální čtvrti a v jeden moment leží na židličce zachumlané nedonošené miminko. Takové, co patří do inkubátoru. Trochu překážková dráha pro pěší směrem k podchodu, kde je na kost vyhublý pár zase s předčasně narozeným mimčem.
Až přejdeme dál a to už procházíme kolem pěkných obdélníkových domů z dob nadvlády Španělska (trvala asi 300 let). Obejdeme hlavní manilskou katedrálu a podíváme dovnitř. Před ní si dáme zmrzlinu.
V zápětí přijde tak šestiletá holčička žebrat, že chce taky. A nebo peníze. Jako v Indonésii docela frčelo, že děti prodávali náramky, nebo pochutiny. Tady prostě natáhnou ruku. Drásá mi to srdce. Rozhodneme se jít k hradbám. Míjíme památník II. světové války. Připomíná 100 tisíc civilních obětí bitvy v Manile (březen až květen 1945).
Nikdy jsem vlastně nevěděla, co Japonsko páchalo za zla, v mých představách to byla a je krásná zem (ale to snad brzy zjistíme). Cestou se nám líbí vydlážděné ulice, impozantní domy a taky čistota. Najdeme další kostel sv. Augustina, ten je nejstarší na Filipínách a také velmi působivý. Pak jdeme po vrchu hradeb, kam se protáhneme přes kovový plot. Upoutá nás výhled na malé forty, především jejich umístění v golfovém hřišti nás pobaví. Červeně a bíle tu kvetou stromy, baví se tu mladí a studenti na druhé straně hrají volejbal, či provozují street dance. Asi po dvou kilometrech hradby končí a my zamíříme do štíhlých ulic s vysokými domy. Přejdeme k fortu Santiago, který nás překvapí kombinací moderních konstrukcí a pozůstatků zdí.
Uprostřed se zrcadlí dva bazénky, projdeme pěknou bránou a dojdeme k hlavní budově tohoto fortu. Prezentují zde výstavu lego replik manilských katedrál a basilik a v podzemí reálný život vězňů z 2. světové války. Sledujeme okouzlující západ slunce. Jen kdyby tu nebyla ta špinavá a smradlavá řeka.
Kolem půl sedmé jdeme pěšky na nadzemku. Cestou projdeme přes moderní most s trendy designem soch. No kdo to asi zaplatil? Číňané. Nacházíme nedaleko čínské čtvrti, kterou protneme. Vypadá docela hezky. Po nějaké době dojdeme do stanice, nastoupíme do velmi vychlazeného spoje a dojedeme nedaleko ubytování. Docela jsme toho dost nachodili. Koupíme si kebab a jdem ještě kilometr a půl na pokoj.
V noci mě kebab probudí a prožene. Zkusím se ještě trochu prospat. Nasnídáme se. Dáme chvíli pauzu na plánování, Míša vyzvedne voňavé prádlo a já se konečně vykolebám z ubytka. Dáme si znovu kalderetu a zeleninové závitky lumpia, dojdeme na nadzemku a přejedeme do Ayaly. Odsud chceme do moderní části města.
V jedné čtvrti zkoušíme najít kavárnu a moc se nám to nedaří, ale ponoříme se do živých uliček, kde si hrají děti a vše vypadá alespoň trošku veseleji. Po dvou kilometrech si na chvíli odpočineme v parku, kde je zakázáno krmení koček. Těch je tu všude fakt hodně. Pak se nakoukneme do outdoorového obchodu, ale námi vysněné skládací vaky a moje tričko nevedou. Z nějakého důvodu moc dámský outdoor v jihovýchodní Asii nemají. Nakonec skončíme v McCafe, který teplotou připomíná příjemný mrazák. Ale taky dobrý. Vyrazíme ještě tak kilometr k památníku a hřbitovu amerických padlých z druhé světové války. Je tu asi 50 tisíc hrobů a jen asi třetina je popsaná. Bílé kříže tvoří dlouhé řady, které vkusně doplňuje velký památník uprostřed.
Tu a tam stojí mezi řadami několik stromů a vše krásně orámovává udržovaný park. Přeletují nad námi ukřičení alexandři, zelení papoušci. Baví mě je fotit. No nic je na čase pokračovat dál. Vypravíme na zastávku autobusu, kde zjistíme, že to nebude jednoduché. Zase nějaké složitosti s kartou. A tak šlapeme dva kilometry za dvacet pět minut. Jako nic. Přejedeme do Aylay a odsud to máme 1,8 km do nákupního centra. Cestou potkáváme žebrající mamky s dětmi. Zavšivená dívka mě chytá za ruku, a povídá: "M'a'm." A o kus dál, jedna žena, co žije na ulici sice nežebrá, ale její ani ne roční mimino má úplně děravé dupačky. No nic. Musím být silná. Dojdeme mezi ohromné obchodní domy. V Decathlonu seženu super merino triko za dvě stovky a ještě jedno náhradní. Koupíme pevné lahve na pití. No a když vidíme IKEU, večeře je jasná. Vzpomínky na Evropu.
Kuličky jsou stejné, ale bramborová kaše chutná doma líp. Teda doufám! Pak se zkoušíme naložit do roztomilých jeepney, kde si nás všichni přehazují a nikdo nechce nabrat směrem na nadzemku. Pořád to zkoušíme. I když mají naše místo napsané na busíku, tak nás odmítají. A tak bereme osud do svých rukou a jdem. 1,8 km. A dojdeme do stanice, přejedeme k ubytku. Zdoláme poslední kilometr a půl. Nikdy bych nevěřila, že se po velkoměstech dá nachodit víc než při treku džunglí. V deset odpadáme úplně uchození.
Ráno pěkně vstaneme, zacvičíme si. A pak už slyším jen: "A * (Doplň to nejsprostší slovo, co znáš)!" Marťa: "Co se stalo?" Míša: "Koupil jsem blbě letenky. Den je správně, jen v srpnu." No nic, stane se. A tak rychle hledáme jiné letenky. Samosebou už se cena pohybuje dvakrát výš. Vylezeme z postele později, ale konečně s plánem. Kolem jedenácté nahodíme batohy na záda a dojdeme k nadzemní dráze.
Před vstupem do ní se najíme u stánků. Projdeme kontrolou ve stanici, což vzhledem k velikosti batohů není nejjednodušší. Ale když tvrdím, že mám jen oblečení a malé věci můžu pokračovat. Uznávám, že spodní rozepnutí má výhody. Míša musí krámovat víc. Přecházíme mezi linkami, nepovede se nám trefit správný průchod a musíme přes kontrolu znova. Míša musí doslova batoh rvát do skeneru, aby projel. Ale vejde se. Přejedeme dál a už nám chybí malinko přes kilometr k parku Rizal. Zde se nachází několik muzeí, my vyrazíme do prvního, přírodovědného. Vstoupíme, jak jinak než přes kontrolu, do bílé budovy, odložíme batohy a jsme ohromení krásnou architekturou.
Výtahem vyrazíme do pátého patra. To je nepřístupné, a tak sejdeme do čtvrtého patra, kde se věnují mangrovům, ve třetím je vše zaměřeno na pralesy. Druhé se věnuje geologii a podmořskému životu a v prvním patře nalézáme velkou kostru velryby a krokodýla. No nic, tygr asi nebude, tak co krokodýl? Do muzea chodí spoustu školáků. Jediné, co občas zamrzí jsou nefunkční exponáty nabo pofiderní vycpaniny. Zase sem můžou všichni, neplatí se žádné vstupné. A některé nápady jsou super. Exponáty v šuplíkách mě nadchnou.
Slavný Rizal park se rekonstruuje a my raději vyrazíme do muslimské kavárny. A i já tam můžu jít v krátké sukni. Trochu jim objednávky trvají. Kolem půl šesté jdeme naposledy k nadzemní dráze a vyrazíme směrem na letiště.
To znamená ještě dva a půl kilometru pěšky. Dojedeme na konečnou nadzemky, ztrácíme se v nekonečných stíněných uličkách. A musíme se vrátit. Konečně jdeme dobře. Asi po kilometru kolem rozestavěné trati nadzemní dráhy Míša kontroluje trasu a zase to není dobře. Mířili jsme k jinému terminálu. Domácí lety, terminál číslo dvě. A ještě dva a půl kilometru. Časová rezerva se nám krátí. Stmívá se, ale my stále jdeme. Až konečně brána k letišti, ještě nás dva Filipínci navigují. Jeden radí a druhý nás spíš chce "cheap" převézt posledních třista metrů. Uděláme check in zavazadel, před kontrolou se levně najíme v řetězci Jollie a čeká další let.
A kam to bude? Tak to už je zase jiný příběh.