Máme rádi zvířata
25. 1. 2023 | Thajsko - NP Khao YaiA po každé volbě i v Bangkoku se jde na jedno točený. My ale jdem doopravdy na jedno, protože stojí 60 Kč. Ráno vyrážíme na nádraží, rozhodli jsme se pro Khao Yai. Národní park nám ještě nenabídl vše.
Balíme se a ve čtvrt na deset vyrážíme pěšky na zastávku. Než se tam dostaneme je třičtvrtě na deset a na vlak o půl jedenácté to začíná být naknap. A tak vezmeme za vděk prvním klimatizovaným autobusem a dojdeme na vlakovou stanici. Nějak (nevíme proč) jsou jízdenky mnohem dražší. My se však rozhodneme jet. Koupíme špízy, nějaké maso a rýži. Až ve vlaku si vzpomenu na moje předsevzetí omezit maso. Zase nám všichni pomáhají do vlaku a dávají se s námi do řeči. Vytáhneme oběd, abychom zamezili halasení prodejců. Prodají vám snad vše, na co máte chuť.
Ve vlacích mají prostor vyčleněný pouze pro mnichy. O půl druhé, přesně na čas, dorážíme do Pak Chongu. V DHL nejen půjčují skútry, ale mají i kocoura co hlídá obálky a papíry. Půjčíme si motorku, sbalíme věci a jedeme rovnou do národního parku. Na vyhlídce si dáme kafe, naše jídlo by mělo být zajištěné ve velkém batohu u motorky. Ale ani to makaky neodradí od krádeže, naštěstí tu mají praky na opice. Ty jakž takž zabírají. Dojedeme do kempu, postavíme stan, jídlo chytře zandáme do motorky. Chvíli pozorujeme zoborožce střapaté a koukáme jako puci na fotografy, kterých je tam tak dvacet.
Stavíme v kavárničce na kafi, já vyrazím na pozorovací věž, kde jako obvykle nic není. Po výjezdu na slony, na které nemáme štěstí, si dáme večeři. Já zvládám i vegetariánskou. Za tmy se vracíme do kempu. Je znát, že je sobota a na můj vkus poněkud rušno. S napětím čekáme na výsledek volby a já to vzdávám kolem 85 % sečtených hlasů.
S Míšou posnídáme, nafotíme opět zoborožce. čeká nás výprava do pralesa na trase č.3. Fotíme taky trochu toho hmyzu. Motýli se nejlépe fotí na bobkách (ne u vodopádů, jak všude popisují). Vidíme naší první kudlanku.
Trochu se na trase ztratíme, no neva, nedá se nic dělat, vrátíme se zpět a už na nás prskají veverky. Těch je tu plno. A za chvíli se vydáváme za zvuky! Ui - uíííí zní z pralesa a my víme, že to jsou giboni. Chvíli pozorujeme samečka a dvě samičky. Je to krásný. Pak se vracíme na cestu a já za kilometr znovu vidím šustění větví. Zase giboni. Jak skáčou a krmí se.
Gauři nikde. Jenom cedule nabádající opatrnosti. Pak se Míša rozhodne vrátit pro motorku a já procházím kolem dvou fotografů. Na co tam proboha koukají? Jo aha na červenýho ptáka. No ten je super. Dojedeme se naobědvat a sedneme si do kavárničky. Mě baví sledovat řeku. Přinesu si i nějaké knihy z infocentra a určím pár motýlů z cest.
Najdu skrytou cestičku s mládětem varana, veverkou a želvou. Projdeme stezku kolem infocentra, příjemně si povídáme. Kolem páté jedeme na louky, kde zase sloni nejsou. Ale vidíme dikobraza, hnedle vedle nás. Je prostě roztomilý. Vrátíme se na večeři a jdem spát. Míša kutí něco nového na web.
Ráno v šest sedám na motorku a jdu omrknout pozorovatelnu. Sleduji celou řadu stop. Při krásném východu slunce se probouzí i džungle. Ale vidět jsou akorát ptáci. Očekávám gaura (tur) nebo dhouly (vlky) a nic z toho se nekoná. Rozhodnu se kousek se projít, kochám se okolím rybníčku a jdu dál po stezce. Když tu najednou šedé velké tělo. Slon asi padesát metrů ode mě. Fotit, rychle fotit.
Až za chvilku mě napadá, že bych se mohla spíš stáhnout zpátky. Slon projde a já se rozhodnu pokračovat v cestě. Nebyl to fajn nápad v mžiku se otočí. Koukáme sobě do očí! A tak se zase vrátím a slon zase pokračuje dál. Jdu kousek po stezce, nafotím bulbuly a vrátím se do kempu. Dáme si kafíčko v kavárně v kempu a sledujeme zoborožce bělolící (ti jsou běžní) a pak vyrazíme k vodopádu Haew Suwat (prý se tu točilo něco s Leonardem DiCapriem).
Cestou nám přeběhne před motorkou bažant prelát. Pak dojedeme na parkoviště a najednou nad námi slyšíme přeletět dvojzoborožce žlutozobého. Přistanou na stromě a tak je chvíli nadšeně sledujeme. Poté se jdeme podívat k vodopádu a mě fascinují divoké včely. A ještě had! (Tady bych si dovolila takovou poznámku, že hadi mi přijdou hodně naprd - nedaj se fotit, zdrhaj a ještě jsem asi nenatrefila na kobru.) U vodopádu nikoho nepotkáme. A pak jdeme na trasu č. 2. Před ní vidíme ještě fotografa, co fotí lejsky (drobné ptáky) a my mu ukazujeme veverku ratufu. Náhle mi Míša ukazuje spoustu ostnů od dikobraza a krev. Někdo chudáka malýho asi zavraždil a táhl ho. Projdeme se k druhému vodopádu Pha Kluai Mai. Jako oběd si dáme brambůrky a oříšky. A tam se taky rozdělíme. Míša jde pro motorku a já si projdu zbytek trasy. Džungle sama o sobě působí napínavě, nikdy nevíte, co se stane. S Míšou se sejdeme na parkovišti a pokračujeme dál. Před námi staví auto a my teda též. Jdu to omrknout. Giboni. Celá rodinka i s miminkem. Och. Vyrazíme k infocentru, dáme si oběd. Vaří tu super zeleninová jídla. Milá průvodkyně spolu s davem fotografů nám ukazuje sovu ketupu malajskou.
V nestřežený okamžik nám makak krade pytlík od brambůrků. Naštěstí prázdný, ale i tak olizuje sůl. Už jsme byli svědky několika krádeží a obzvláště starší samci, pokud má člověk oříšky nebo kukuřici dokáží vykázat velkou agresivitu. Zamíříme ještě na pozorovací věž, kdyby tam náhodou byli gauři a? Nejsou tu. Sledujeme nějakého dravce, jak loví. Jedeme na místo se slony. A místo toho se nám vystavuje šakal. Za tmy dojedeme do kempu, sledujeme jeleny samba a jdem spát.
Ráno vstanu extrémně brzy a jsem jediná, kdo tam je. Užívám si ráno, ale moc zvířat tu není. Nakonec se rozhodnu projít trasu 3, tu kterou mám moc ráda. Jdu mezi ranními paprsky a fotím zpívající bulbuly.
Jdu po jiné stezce a trochu se zaleknu motorky, která kus ode mě projíždí. Jdu v těchto místech poměrně brzy a možná bych neměla. U vstupu do pralesa vyplaším tři dhouly. Chvilku všichni ztuhneme. A v momentě, kdy namířím fotoaparát jsou fuč. Z podivného zvuku hui se vyklube horský holub. Nedaleko se ozývají giboni krátkými zvuky, zůstávají spokojeně na místě. Vydám se za nimi, abych za pět minut pelášila zpátky na stezku. Sloni a hodně troubili, ale nevidím je. Ještě chvíli pozoruji velké zoborožce, jejich let zní jako helikoptéra. Vyplaším koroptve a bažanty stříbrné. A pak se stopem dostanu zpátky po silnici k motorce. Míša mezitím získává zdarma kávu od milého Thajce. Posnídáme a sledujeme varana, jak skáče do vody. Rozhodneme se jet k vodopádu Nam Tok Heo Narok, který si užíváme docela v poklidu bez lidí. Cestou zpátky se stavím u bahniska, kde konečně vidím nějaké žáby.
Asi tak centimetrové. Natankujeme dvě litrové láhve připomínající barvou rum. Ale jsme si jistí, alkohol je tu zakázán a tak tahle tekutina asi patří do motorky… Najíme se a já pozoruji motýli. Je jich tu hodně, především otakárků. Následuje rutinní káva a stezka okolo infocentra. Jdu úplně potichu a najednou vyplaším červeného ptáka, jmenuje se trogon a přes svou barvu je dost nenápadný. Ještě slyším jakési opice, ale po chvíli zjišťuji, že je to velmi vzácný zoborožec Austenův. Ani nedutám a píšu Míšovi, ať rychle přijde. Ztrácí se mi ve větvích v momentě, kdy dorazí Míša.
Ještě chvíli čekáme a příletá přímo před nás. Hustý. Zrovna, když ho fotíme, tak kousek od něho skáče gibon. Ani se mi tomu nechce věřit. Koupíme večeři. Získáme jen rýži a vajíčko. Míšu vysadím u místa s výhledem na slony kolem páté. Já pro jistotu dojedu k velkým loukám s jezírky a bahnisky. Nikde nic. No neva. Dáme si za romantického západu večeři. Přidáme pytlík arašídů (ty to vždycky jistí). A kocháme se západem slunce za všudypřítomných mravenců. Otočím se a jsou tam. Sloni. Musíme tak 200 metrů přejít k nim, abychom je viděli. Matka s mládětem se rozhlíží a rozejdou. Dojdou k bahnisku, chvilku tam jsou a rozmyslí si to. Zalezou zpátky. Tak co.
Opět romantika, červený západ slunce a nuzná večeře. Najíme se a jdem k motorce a sloni jsou tam zase. Jako vždycky roztomilí, ale za šera, takže fotky nevyjdou. Nikdy však na tenhle impozantní zážitek nezapomenu. Večer si jdu brzy lehnout. Jsem unavená. Před desátou mě budí Míša. “Vstávej je tu slon.” I stanové městečko vedle řičí, jakoby se něco mělo stát. Co to jako zase má být?! Polorozespalá si opačně nandavám košili, lezu napůl do bot a vyklopýtám se z postele. Nějaký cizinec svítí do džungle naproti a tam se cosi hýbe. Brrr, proč musí být taková zima. Koukáme na osvětlení, jdu si odskočit a pro spacák. Míša prohlašuje, že jsem to změškala. Prý ho bylo lehce vidět. V ten moment slon vylézá a baští. Trhá si křoví, vesele se kýklá a hýbe nohou ve vzduchu.
A dost. Ať si tyhle zážitky zapíše někdo jiný. Protože tohle mi nikdo věřit nebude. Jdeme spát.
Ráno Marťa vstává brzy a hledá po kempu vydru. Já si trochu přispím a pak si společně dáme snídani a kávu v kempu. Hned na to sedáme na motorku a vyrážíme na stezku číslo 3. Dnes to bereme z druhé strany tzn. po směru, jak se správně má. Těsně před námi tu museli projít sloni, jelikož tu jsou čerstvé bobky a i je slon cítit ve vzduchu, ale nepotkáme je.
Za to vidíme spoustu barevných ptáků - togony, loboše, drongy a lejsky. Dojdeme na pozorovací věž. Z věže tradičně nevidíme nic. Ne, vlastně je tu něco nového. Marťa chce zoufale pozorovat gaura (takovou divokou krávu) a zatím bez úspěchu. Z věže je ale vidět bobek, který tam gaur zanechal, tak alespoň něco. Zpět to vezmeme zase stejnou trasou, abychom nemuseli po silnici a pozorujeme další opeřence.
Nasedáme na motorku a jedeme k info centru na tradiční oběd s čerstvým ananasem a pak na kafíčko. Marťa zase vyráží na výzvědy do okolí a já relaxuju. Odpoledne mě Marťa vysadí v kempu a jede do druhého kempovácího místa na procházku do džungle. Zanedlouhou mi píše, že vidí 4 vydry. To chci vidět taky. Marťa mě vyzvedne i když se zdrží pokecem s párem Češek, který po cestě potkává. Z pozorovací plošiny opravdu vidíme 2 vydry jak plavou a ponořují se pod vodu. Vracíme se do kempu a za za jednou zatáčkou brzdím a nevěřím svým očím. Proti nám se tyčí malajský medvěd na zadních tlapách. Honem ho fotíme. Když vidí, že nejsme žádná hrozba tak se zase spustí na všechny čtyři a pomalu zaleze do křoví. Medvěda jsme teda opravdu nečekali. Paráda. V kempu si užijeme pohodový večer a pak vyrážíme s Češkami na noční safari.
Z počátku to vypadá, že to nebyla moc dobrá investice. Nevidíme nic. Po 20 minutách ale pozorujeme oči na stromě a když tam naše průvodkyně namíří světlo můžeme pozorovat divokou kočku. Je ale plachá a na fotku nepočká. U infocentra pak vidíme cibetku, která tam nejspíš hledá nějaké zbytky, dikobraza a na stromě spící rodinku makaků. Na konci trasy sledujeme nejdříve 3 psovité šelmy - nejspíš šakaly a… stádo slonů. Od mrňousků až po dospělé samce. Chvíli se jimi kocháme a pak se řidič otáčí a jedeme zpět. Na ceduli ještě pozorujeme lelka - byl tam i minule. Samozřejmostí je pár jelenů samba a munžaků. Vracíme se do kempu a jdeme spát.
Od zvířátek si dnes dám asi trochu pauzu a tak vysílám Marťu samostatně na stezku číslo 2 z druhého kempu k vodopádu Haew Suwat. Mám práci na stránkách a užívám si ranní kávu při pozorování přelétajících zoborožců a ledňáčků. Marťa informuje o pozorování gibonů viz Marti okénko a chybějící baterce ve foťáku.
Marti Okénko: Vyrážím brzo, co kdybych o něco přišla! Zastavuji v druhém kempu a je tam v dálce vydra. Chvíli se vedle hašteří šáma (opeřenec) a pak pokračuji dál. Na zadním parkovišti vidím nějakého kosa a vybíjí se mi baterka. Kradu se potichu po stezce, vidím trogona a legrační bezobratlé plující po vodě. A hlasitě gibony. Řvou jako na pralesy. Ale krátké zvuky znamenají pojď blíž. Stojím jako trubka (ani se nehnu) a koukám, jak se ve větvích stromů houpou. Dál se nedostanu. Nahrávám si je. A? Po chvilce se přímo přede mnou zhoupne samice s mládětem a začne se kousek opodál krmit. Za chvíli se zhoupne o něco víc mladá samička, následovaná samcem. Tak čtvrt hodiny jen stojím a to potichu, nekecám. Lituju jen toho, že je prázdná baterka. Já trubka. Začnou se hýbat - jako první samec, který je ode mě ani ne na deset metrů. Vyleze na strom a loupe parožnatky. Samička s malým a druhá ho následují. Musím dojít pro Míšu. Tohle setkání patří mezi ty nejlepší. Jdu k motorce a vyzvedávám ho.
Zní to zoufale a tak vyrážím s baterkou na stopa. Bohužel nic nejede a tak dojdu pěšky skoro až k vodopádu, kde mě vyzvedne Marťa na motorce. Spolu zkoušíme najít znovu gibony na stezce, ale dnes tu procházejí asi 4 školní exkurze a živě komunikující dečka gibony spolehlivě vyplaší. Vracíme se. V kempu se stavujeme pro mojí helmu, kterou jsem zapomněl a jedeme na oběd k informačnímu centru. Tradiční kafe naproti a pokračování v práci pro mě a procházka okolo centra pro Marťu je naší další náplní, než společně vyrazíme na pozorovací věž. Tady sníme večeři, kterou jsme si nabalili u stánku v infocentru a zatímco já jedu zpět k centru pro věci, co jsme si tam nechali nabíjet, Marťa pozoruje zvířátka. Skoro žádná tu ale nejsou. Znovu se potkáme na věži a pak už spěcháme zpět k motorce, abychom nebyli na stezce přes povolený limit do 6 večer. Projedeme se okolo pozorovacího místa na sloníky (bez slonů) a jedeme spát do kempu. U našeho stanu ke mně přijde místní s naším batohem, který jsme omylem nechali v předsíňce stanu a vysvětluje mi, že nám ho vytáhla opice a on nám ho zachránil a schoval. Naštěstí se nic neztratilo. Ještě že tam byl a to tam ani nebylo žádné jídlo.
Ráno se probouzíme do zimy. Teploměr na infocentru hlásí 12,5 °C. Máme poslední den a tak hned vyrážíme na poslední trek do džungle. Dojedeme do druhého kempu a hledáme vydry. Dnes ale spinkají a nejsou vidět. Slyšíme gibony a tak si pospíšíme do pralesa. Po cestě moc nemluvíme a užíváme si zvuky probouzejícího se pralesa. Giboni postupně utichají, ale nám to ani nevadí. Stačí nám klid, který teď džungle poskytuje. Těsně před koncem se jdeme podívat na provazový most a přes řeku spatříme prchajícího gibona. Chvilku čekáme, jestli se nevrátí a pak jdeme na parkoviště. Na něm vidíme stát pickup národního parku s odpadky. Honem za ním běžíme, protože jsme chtěli zpět k motorce stopovat. Milý pracovník NP nám ukáže místo mezi odpadky na korbě a už frčíme zpět. U motorky ještě jednou zkontrolujeme vydry, pokecáme s francouzem a frčíme zpět do našeho kempu.
V kempu zabalíme věci a stan, pozdravíme holky z Česka a vyměníme si pár tipů a spěcháme k informačnímu centru. Dáváme si kafe a Marťa po chvíli odbíhá do pralesa. Užívám si klid, zatímco od Marti chodí zprávy a giboncích, co vidí a fotí. Oba jsme spokojení. Po jejím návratu zhltneme rychle oběd u stánku a pak už musíme jet, abychom stihli vlak ve dvě z Pak Chongu. Kousek od pozorovací věže vidíme velkou skupinu lidí a hromadu aut. Některé mají houkačky. To může znamenat jen jednou věc: slona. A fakt tam je. V takhle dobrém světle a blízko jsem ho já ještě neměl šanci pozorovat. Je to boží, ale tlačí nás čas a tak vyfotíme hromadu fotek a jedeme dál. Vracíme se pro Marti helmu. A pak už fakt jedeme.
V Pak Chongu jde Marťa koupit jízdenky zatímco já vracím motorku. Na místním nádraží už si nás pamatují a průvodčí se s námi fotí. V plném vlaku nám uvolní dítě naše místa a bez dalších příhod dojedeme do města Ayutthaia. Čeká nás tam nějaká příhoda? No to si pište. Očekávejte velkou oslavu...