Moře není nikdy dost
20. 6. 2023 | Filipíny - Ostrov PalawanRáno vstáváme o půl šesté. Nasadíme batohy a jdem do přístavu, kde jsme něco málo po šesté. Projdeme kontrolou a zabaví nám nože a nůžky. Vrátí nám je (snad ne až na konci školního roku) po plavbě. Batohy odkládáme z nějakého důvodu do řady. No a v momentě, kdy snídáme a popíjíme kávu, šup, nasedat. A tak ve tři čtvrtě na sedm nasedneme na trajekt s postelema.
Čekáme na odjezd. 7:02 nic. Ani v 8:12. Začnu se více zajímat, co se děje. Přistupuji k zaměstnanci a zjišťuji, že nejsou hotové dokumenty k lodi. Sympatický Filipínec, co má místo vedle nás, se s námi dá do řeči. Hra pokračuje o hodinu a půl později. Kdy se na papíry asi teprve kácí strom. Eric, jak se milý a pracovitý Filipínec jmenuje, nám poradí, že cena je trochu podvod, protože máme zaplaceno za loď a jedeme veřejným trajektem a polovinu částky nám vrátí. Nějaké Evropanky pronásledují paní, co jim prodala jízdenky. Křičí na ní, ale ona v klidu odpovídá, že nic nezmůže. Už i já propadám zoufalství. Kapitán se zavírá v deset v kajutě.
O půl 11 vyrazíme s šesti bananáma na cestu. K obědu se podávají brambůrky a instantní polívka. Na palubě žije kočka. Míjíme krásné ostrovy se skalisky. Užíváme se různá moře. To modré okolo, ale taky času a pohody. Spíme a čteme. Před čtvrtou se objevuje oběd v podobě krabiček s rýži a smaženým kuřetem. Máme tak dvě třetiny cesty za sebou a blíží se konec. Ještě si povídáme s Erikem. A zjistíme toho hodně zajímavého o Filipínách. Stmívá se a my dorážíme do El Nida.
Je čas se rozloučit. Ještě získáme naše nože a nůžky a hrdě vyjdeme z přístavu ven. Jsme v šoku. Nikdo nám nic nenabízí. Na Googlu výhledáme nejbližší a nejlepší cestovní kancelář, objednáme u nich Island hoping A. Cestou už jen seženeme večeři, přičemž Míša koupí omylem i snídani. Tu máme totiž v ceně ubytování. A jdeme kilometr a půl. Tu a tam se nám nabídne nějaký tricykl. Dojdeme na ubytování, které je moc pěkné, akorát se na všechno musíme ptát. Usínáme.
Ráno se budím ještě před budíkem, vylezu z postýlky a jdu být kreativní. Napadlo mě asi před třema měsícema popsat fotky! (A pro ty co rádi cestují, doporučuji aplikaci Polarsteps, je boží!). Po půl osmé objednáme snídani a v půl deváté máme vyjíždět. V 8:17 začínám být nervózní. Míša se připomíná a v 8:20 se cpeme chutnou snídaní se žlutým vodním melounem. Ale baví mě, jak si kuchařka vesele prozpevuje stejnou melodií. V 8:30 stojíme před ubytováním a píšeme, že jsme připraveni. V ten moment u nás zastavuje několikero tricyklistů. Pokaždé stejná domluva "Free transport from El Nido expirience?" (Zdarma odvoz od El Nido expirience?) ; "No. You need tricykl?!" (Ne. Potřebujete tricykl?); "No." (Ne.) Situace se opakuje třikrát a nakonec odjíždíme s řidičem bílého tricyklu a hurá.
Vysadí nás před kanceláří společnosti. Na pláži děcka předvádí místní tance za doprovodu bubnů. Chaotická organizace jako vždy a už sedíme na lodi. Jede nás 11, což se nám líbí. Milí Filipínci už nás zvou příště do svého hotýlku. S Turky si povídáme o cestování a vůbec naši průvodci Mel a Jess navozují velmi přátelskou atmosféru a používají veselé vtípky (trošku se dají předvídat, ale nevadí). Fotíme se na přídi lodi a toužíme mít fotky, kde budou ruce, nohy. Dovolím si posoudit, že se povedly i bez nich. (Hned bych to šoupla na instáč, mít nějaký.)
Ani se nenadějeme a nasadíme šnorchly a podivnou dírou ve skále proplouváme na Secret lagoon (Tajemnou lagunu). Je to krásná jen skálami obklopená laguna, moc rybek v ní není. Ale užijeme si jí. Není nás dnes moc. Počasí nám dost přeje. Pak chvilku přejíždíme, bavíme se s Hektorem a Carol a už nás uchvacuje Big lagoon. Půjčíme si za stovku kajak a už jedem. Mě dají do ruky dřevěný pádlo z roku raz dva. Vypadá to jako ty obrovské historické vařečky na zadělávání těsta v díži.
Musím tedy konstatovat, že lidí tu není zrovna málo. Můj motor zabírá naplno, projíždíme mezi skalami a na mělčině se všichni koupou. Samozřejmě, že s vestou. My pokračujeme dál, abychom lagunu objeli okolo. Zajíždíme do různých zákoutí a taky stínu, protože panuje horko. V jednom místě sledujeme nádhernou medúzu.
A pak přichází tragikomedie, kdy se dva Filipínci, co neumí plavat vyklopí z kajaku. A jejich váha jim zabraňuje vylézt zpět do kajaku. Pomáháme jim. Záchranné akci napomáhá ještě člověk z vody, který je nacpe zpět. Hurá, dobrý. Projedeme ještě do zákoutí, proplujeme uplně natěsno úžlabinou do skal, kocháme se krásnou vodou a vracíme se k mělčině. Borci se znovu vyklopili. Znovu jim napomáháme. Podaří se. Vracíme se na mělčinu, kde nás Carol a průvodce Mel nafotí. Já si jdu na chvilku zašnorchlovat a vidím stříbrné rybky a baracudu. Borci se překlápí potřetí. Na tohle už ale nemáme, navíc jsou na mělčině. Vracíme se na loďku.
Pokračujeme dál. Přijde přestávka na oběd u krásné pláže Payong-Payong s výhledem na ostrov Shimizu. Báječný oběd nás překvapí. Výborné čerstvé mořské plody ochutná i Míša, který si zas tak na tyhle potvory (narozdíl ode mě) nepotrpí. A to skvělé ovoce, tak úžasně naservírované. Jsme rádi, že jsme zvolili tuhle společnost. Ještě si popovídáme se sourozenci z Turecka a už vysedáme na Seven Comando beach. Krásná pláž se mi zdá plná turistů, ale na jejím konci téměř nikdo není.
Jdu si spolu s Míšou zašnorchlovat, ten se pak vrací na pláž relaxovat a já pokračuju dál. Vidím spoustu nádherných rybek a zvláštních útvarů na korálech. Zjistím, že je to modrý a oranžový podmořský červ zvaný vánoční stromeček. Potkám několik klaunů a ohromné hejno ryb. Osvěžíme se kolou, koukáme na píšečné fotokoutky. A čeká nás návrat zpět. Cestou na ubytování si Míša koupí dva pouliční levné hamburgery, já ani moc hlad nemám. Večer pochroupáme nachos, zavoláme do Čech a usínáme.
Dáváme si na čas. V klidu, snídaně stejně potrvá. A než se vyhrabeme z pokoje je půl jedenácté. Zamluvíme si stejné ubytování, až se vrátíme. Půjčíme si motorku, natankujeme a chceme objet vrchní část ostrova Palawan. Zase betonová silnice mizí. Po nějaké době projíždíme kolem vodopádů, při čemž průvodce (podle recenzí běžec z mačetou) za dvě stovky nás neosloví. Vesele pokračujeme dál, tu a tam zastavujeme pro fotku.
Mě teda dostane naležato uvázaná a naložená kráva na motocyklu. Nakonec na oběd najdeme paní s hrnci ve vesničce New Ibajay a popovídáme si s Filipíncem, který pracuje jako manažer v turistickém ruchu. Cítíme z něj, že je doopravdy šťastný a zážitky a užívání si pěkných věcí považuje za životní standart. Pak nás cesta vede k jeskyni Ilei. Nejsme si plně jistí, zda do ní chceme. Ale občas se stane i to, že nastavíme maximální částku, průvodce se trefí blízko a tak jdem.
Trochu se zatahuje. Nejprve si v malém muzeu vyslechneme jiného zaměstnance, jehož angličtině rozumíme každé třetí slovo. Chybí mu přední zuby, ale o to více má úsměvu a nadšeně nám vysvětluje informace o místních archeologických vykopávkách. Pak už jdeme do jeskyně s milou krápníkovou výzdobou a netopýry. Prohlížíme si bičovce v plné kráse. (Takové to zvíře, jak ho mučí kletbou cruciatus v Harrym Potterovi). Průvodce nám ukazuje skálu plnou mořských zkaměnelin.
A černobílé pruhy jsou naprosto jedinečné. Užijeme si to! Za deště vylézáme z jeskyně, ještě koukáme na hnízdo divokých včel a prcháme pod střechu. Za keců, že nejsme z cukru se parádně rozprší. A tak čekáme. Popojedeme k Sibaltanu, kde sjíždíme k nádherné opuštěné pláži. Míjí nás jeden turista. Míša zkoumá místní potápěčská centra, k druhému z nich přejíždíme za brutálního deště. Zkusíme, zda zítra nabízí potápění, nepochodíme a tak je jasná první volba. Prší a tak se chováme na hřbitov pod stříšky nad jednotlivými hroby. Rozhodneme se dojít na motorku a najít kavárnu.
Ouha. To bude oříšek. Vše je zavřené. Najdeme milé posezení, kde nám pán nabízí místní kávu. Já to věděla! Je to spálená rejže mícháná s praženou kávou! Ale po tom, jak jsme promočení, fakt bodne. Zasvitne slunko a já Míšu přemlouvám na stan. Najdeme nějaký kemp, kde zajedeme do jakéhosi vojenského objektu a zjistíme, že už nefunguje.
Bouřka na krku, místo nikde. Jedem k pláži, vyděsí mě auto, co má čelní sklo rozmlácené od kokosu. Bacha na kokosy! Projdeme se v pláštěnkách po pláži a tu uvidíme naši spásu - malý resort s bungalovy. Se stanem tu nemají problém a tak se Míša vrátí pro motorku. S paní majitelkou ještě domluvíme večeři. Majitel nás milé provádí po místech, kde můžeme postavit stan a přemluví nás, abychom to zkusili na pláži. Vypadá to zase na déšť. Fotím bouřku. A přijde neuvěřitelně krásná duha nad mořem.
Užijeme si jí a postavíme stan. Já pro jistotu buduju malý kanál kolem našeho stanu, co kdyby náhodou začly téct proudy. A už máme večeři - výtečnou rybu se zeleninou. Večer strávíme s pětiletou Ninou, veselou dcerkou od majitelů. Po večeři zalezeme do stanu a usínáme za svitu měsíce. V noci na nás přijde štěkat pes, ale jinak vše utichne a je v klidu.
Při krásné atmosféře začínajícího dne nepohrdneme kávou, kterou nám donese milý majitel. Mango, co Marťa včera sebrala je pěkně kyselé a prolezlé červama a tak ho raději zahrabeme do písku. Paní z ubytování nám donese banány a nahnědlou omáčku se zrníčky. Milé gesto, ale banány jsou asi vařené a chutnají jako brambory a omáčka chutná po rybách s octem. A tak putují za mangem. Rychle balíme uschlý stan, batohy necháme v altánku vedle a spěcháme do potápěčského centra Mobula divers. přicházíme jako první a vítáme se s instruktorem Johnem. Vyplníme papíry a jdeme relaxovat na gauč před centrum zatímco skupina tří Rusů, která jede s námi absolvuje krátký úvod do potápění. Pak už sedáme na loď, která nás odveze k první lokalitě.
Mě a Marťu vysadí u skalek v moři a zbytek se vrací na mělčinu na první ponor, který pro mě jako certifikovaného potápěče nemá smysl. Užíváme si šnorchlování. Trochu bojujeme s proudem, ale líbí se nám tu. Pozorujeme barevné korály a ryby, velké škeble a další podmořský život. Nad námi létají rybáci, kteří na skalách hnízdí. Když se nabažíme plaveme zpět. První ponor ještě neskončil a tak si užíváme sluníčka. Marťa se zkouší potápět pod vodu se šnorchlem, ale zatím jen maličko. Konečně ponor končí a přejíždíme na druhé místo: čistící stanici pro manty.
Loď, která tu už kotví hlásí pozorování dvou mant a tak se těšíme. Nasadíme a zkontrolujeme výstroj a jdeme na to. Holky z Ruska mají problém s vyrovnáváním tlaku v uších a tak to celkem trvá. Mám alespoň čas procvičit znalosti získané během kurzu. Nakonec klesnu na dno a čekám, než to zvládne i zbytek. Marťa se mezitím baví na lodi s posádkou, která ji pak odveze na další šnorchlování místo. Na dně můžu mezitím pozorovat dva tečkované rejnoky. Když se nakonec sejdeme v písku vyrazíme k první čistící stanici. Máme štěstí a můžeme se pokochat krásnou mantou.
Marti okénko: Klukům z lodi se postarám o zábavu, oni mě zase o diskotéku. Jedna z Rusek ne a ne se ponořit. A tak chvíli čekáme. Pak mě odvezou k ostrůvku. Míšovo šnorchl mě nefunguje a tak si vezmu zpět svůj. Do budoucna bych chtěla se víc zaměřit na volné potápění. Ó, to je krása! Plavu kolem krásných korálů, skal až uvidím žraloky černoploutvé. Uteče to jako nic. To už mě na mě kluci pískají a nabírají mě na loď.
Po cca 5 minutách se přesuneme k druhému místu, kde se po chvíli čekání objevuje druhá manta. Super. U třetí stanice se už horší viditelnost a i když čekáme dlouho, další manta nepřiplouvá.
Po 55 minutách a dosažení maximální hloubky 14 m se vynořujeme a vylezeme zpět na loď. Mezitím začlo pršet. Loď nás veze k rybářské osadě, kde se u pláže naobědváme. Marťa hledá krokodýlí ryby, ale bez úspěchu. Po obědě plujeme na korálový útes. Ponor probíhá trochu hladčeji i když se rozdělíme a jedna z Rusek plave se mnou a Johnem zatímco zbytek plave samostatně. Proud nás pomalu unáší kolem korálů a maximálně si to užívám. Nevidíme nic speciálního, ale korály tu jsou nádherné. Dosáhneme 15 m a náš ponor se uzavírá s koncem útesu po 57 minutách.
Marti šnorchlovací okénko: Je zima a to i ve vodě. Plavu ke skaliskům, kde volavky čekají na svou příležitost ulovit rybky. Korály jsou moc krásné, především u skal to pestře žije. Užívám si to. Prší. Vracím se asi dvakrát ke skaliskům a vidím hejno stříbřitých rybek.
Marťa a část Ruské skupiny už čeká na lodi. Nalodíme se a v dešti frčíme zpět k pobřeží. Nakonec déšť ustane a po přistání už máme celkem hezky. Dáme si sprchu a kafe v centru, než vyrazíme zpět pro batohy.
Na pláži nacházím svoje boty, co jsme nechal před stanem uschnout a zapomněl jsem je sbalit. Ponožku nalézám jen jednu. Druhá asi posloužila jako hračka pro místní smečku psů. Majitel mě nechá boty osprchovat hadicí a tak už nejsou mokré a plné písku, ale jen mokré.
Naložíme věci na motorku a vyrážíme dál. Kolem pobřeží frčíme až k vesnici Bucana, kde máme nalezený kemp na přespání. Zkoušíme to z jedné strany. Silnice tu je v rozumné kvalitě, ale občas beton střídá úsek bláta jako všude na Filipínách. Až ve vesnici zjišťujeme, že musíme ke kempu přejet lávku, ale ne tak ledajakou pouze pro pěší. No jo, schody motorka nedá. Vracíme se zpět a zkoušíme to z druhé strany. Přejedeme dřevěný most, co vypadá, že každou chvíli spadne. Projedeme obří kaluží, ale před blátivým a kamenitým kopcem to vzdáváme a jedeme opět na cestu číslo jedna.
Před lávkou parkujeme motorku za mírný poplatek a pěšky přejdeme ke kempu. Lávky tu mají v duchu jihovýchodní Asie hned dvě. První rozpadlá se už nepoužívá, ale nikoho nenapadlo ji zbourat nebo opravit. Za pár let tu vzhledem ke stavu druhé, budou pravděpodobně stát už tři.
V kempu opět překvapíme, že chceme spát ve vlastním stanu. Mají tu i svoje, ale po posledním tajfunu je samozřejmě nikdo neopravil a sotva stojí. Přijde nám vtipné, že místo originálních tyček používají bambus. Hned na pláži si postavíme svoje obydlí a jdeme vedle do restaurace. Osloví nás příjemnou atmosférou se světýlky, hudbou a slušnými cenami. Jídlo nám moc chutná a stejně tak pivo. Příjemně poveselení se odebereme do stanu. Celkem smrdí, ale připisujeme to dlouhé cestě. V noci už s tím nic nenaděláme a tak usínáme.
Slunko nás vytáhne ven. Stan ale stále velmi smrdí. Míša mě večer nařkl ze smradu. Záhy zjišťujeme, že nám ho nějaký čtyřnohý kamarád označkoval. No nic, objednáme si cenově velmi dostupnou snídani. Seznámíme se s majitelem a jeho dvěma pejsky Scoobym a štěnětem Blackiem. Poradím mu je vykoupat v moři, jako prevence proti blechám. Scooby nechodí čichat jako ostatní psi k našemu stanu. Takže pachatel je jasný. Sorry jako kámo, koupel v moři prospěla nejen našemu stanu, ale i čtyřnohému kamarádovi (ten jí teda dost nerad).
Žere mě to. Natolik, že třikrát vyšlápnu nějaký lejno a konečně potkáme pořádný potvory. Jmenují se písečné blechy. Oháním se dokola, balím do deky a nic nezabírá. Tak po “relaxu”, zabalíme a kolem desáté odcházíme pěšky k motorce. Zatouláme se na úzký betonový pruh mezi domy, zatopenými prostory a řekou, kde parkují lodě. Není lehké se mezi nimi protáhnout. Jednu odstrkuji a málem mě shodí do vody. Přejdeme most k motorce, která mezitím skončila v kaluži vody. Potopila by se jako mangrovy.
Vyjedeme na cestu a naše další zastávka má být velmi slavná pláž. Cesta na ní mi teda přijde dost špatná, až máme pocit, že nejedeme dobře. Ale Líbí se nám. Modravou krásnou dlouhou pláž protínají roztomilé ostrůvky. Na ní si lehnu a ty potvory písečný blechy mě úplně dožerou. Zkoušíme šnorchlovat, ale žije tu toho poskrovnu. Nakonec se rozhodneme pro oběd na pláži, najdeme malou restauraci s výhledem na moře.
Jím tu nejlepší mušle, co jsem kdy zkusila, jsou vařené v kokosovém mléku. A Míša si dá skvělého tuňáka. Pomalu nastane čas se vracet. Kolem druhé se znovuubytujeme v Just Inn a po hodince odpočinku zatoužíme po kávě. Já si v kavárně omylem objednám s ovesným mlékem a tenhle přešlap odnese Míša. Výhled na pláž přímo v El Nidu je fajn. Dojdeme zarezervovat výlet na zítra, sjedeme na autobusové nádraží a koupíme jízdenku dál. Večer strávíme příjemnou procházkou po pláži až k místu, kde se dá sledovat západ slunce.
Místo kypí životem, děcka si hrají na vraku lodě, mladí nacvičují taneční sestavy, rybáři nasedají do lodiček. Já se brodím loužemi mezi kameny a pozoruji mořské živočichy. Západ slunce se moc nekoná, jelikož slunko mizí v mracích. Koupíme na večer rýži s bůčkem a po večeři už jen odpočíváme.
Zase ta snídaně, co nějakou dobu zabere. Přišli jsme o půl osmé a naštěstí máme časový předstih. 7:50 dostáváme snídani a ve čtvrt na devět odcházíme ke kanceláři. Bereme stejnou společnost jako předtím. Tentokrát se na palubě opět potkáváme s Melem, ten je však pomocníkem průvodce. Jack náš hlavní "šéf" ovšem drmolí a nic moc mu nerozumíme. A najednou uslyším češtinu. Seznámíme se s Nelčou a Radinem, mladým párem do 25, který pracoval na Zélandu a projel tři země. Potkáváme tak první mladé Čechy na naší cestě, ale v západní Evropě lidé kolem dvaceti, dvacetipěti cestují běžně. Vynecháváme Hidden beach (Skrytou pláž), kvůli vlnám, zkusíme to prý později. Chvíli si popovídáme a už jsme na Helicopter islandu (tenhle ostrov má tvar vrtulníku).
Šnorchlování je tu docela pěkné. Spousta ryb a krásných větevnatých korálů. Ty mi připomínají stříbrné kapradí. Ale taky korály, na které byl použit lov ryb pomocí bomb. Navštívíme Cadlao Lagoon, kde si půjčujeme opět kajak. Zklamáním je, že bychom do laguny doplavali. Prohlédneme si všechna zákoutí laguny a u jedné skalky skočím do vody. A vidím fakt velké klauny a tu a tam i pěkný korál, vedle těch hodně poničených. Míša mě občasně táhne za kajakem, tu a tam si nandá šnorchl na lodi a vtipně ponoří hlavu. Vcelku si to užijeme. Projíždíme Mantiloc strait (Úžinu Mantiloc).
Na nedaleké pláži si jdeme s Míšou rychle zašnorchlovat a pak se podává oběd. Opět jsou výborné krevety, mušle, krabi a ryba, zelenina a rýže. Začneme jíst, ale spouští se liják. A tak se tiskneme pod skálou a sedíme na kmeni. Omývá nás moře, ale pod skálou neprší. Po chvíli déšť ustane, ale na jídlo na stole solidně napršelo. Další turisté už se ke stolu nepřibližují, ale kdo asi zůstává? Jenže ovoce i jídla je škoda. Když se nasytíme, část jídla putuje do koše. Nandáme šnorchly a Míša už ukazuje, že něco objevil. Naráží na velkou hranatou rybu. Určila bych jí jako dospělce ježdíka černoskvrnného. Potkáváme klauny. Mě se ve vodě hodně líbí a tak mi trvá než se vrátím na palubu.
Pak pokračujeme na Secret Beach (Tajnou pláž), kdy na ní podplaváváme skalním oknem. Moc se nám tam líbí, ale zase nás zláká podvodní svět. Sleduji mořské raky, vidíme několikrát klauny a Míša dokonce hadovité zvíře. Trošku smutné na těch Filipínách je, že pokaždé dostaneme informace, jak se nedotýkat a nešlapat po korálech, ale… Nikdo to tu moc nedodržuje. Bohužel. Loď nás převeze kolem díry, abychom viděli Hidden beach (Skrytou pláž), tou dírou tam nějak projíždí lodě. My ale máme smůlu. Ve vlnách se tam nejezdí. Tak přejedeme dál na poslední místo, vítá nás pěkná pláž s příjemným šnorchlováním. Já si užij hejna rybek. Míša ovšem vidí chobotnici a velkého kraba.
Přesuneme na loď, kde se v mezičase koná pěvecká "soutěž", jsme trošku šokovaní. Každý haleká do jakoby mikrofonu až přijdeme na řadu. Zazpíváme čtyřhlasem ostudné Prší, prší, protože nic lepšího nás nenapadne. Asi jsme první Češi, kteří vyhráli s touhle písničkou třetí místo. Pak už vystupujeme z loďky, domlouváme se na společném večeru. My jdeme pobalit, cestou koupíme půlku kuřete s rýží. Večer jsme domluveni s Nelčou a Radimem. Zajdeme koupit rum a kolu. Projdeme obyčejnou špinavou čtvrť a ocitáme se před luxusnějším ubytkem u pláže. Užijeme si taky jednu pártošku. Příjemně si popovídáme. Zjístíme, že na Novém Zélandu to musí být taky moc pěkný (až na brutální průtrže, kdy voda teče všude i v autobusech). A kolem 12cté jdeme směrem do postele.
Budíček v šest, snídaně se zdaří velmi rychle. Párky mi nechutnají.
Za to mě nadchnou místní zoborožci běloocasí filipínští. Skáčou na stromech tak sto metrů od nás. Při přiblížení na foťáku má Míša pravdu, vypadají jako slepice (ještě k tomu zmoklé). A v půl osmé si to šineme na autobusové nádraží, jsme ujištěni, že okolo osmé odjedeme. No a kdy a kam? Kdoví.