Nebe, peklo, ráj, co ti daj?
6. 4. 2023 | Indonésie - Ostrov Palau BalaiNaše cesta na ostrov Palau Balai ostře kontrastovala oproti nápisu na převážené ledničce LG life is good (život je dobrý). Ale i to je naše heslo. Průšvih je, že máme posledních patnáct set, jelikož nám místní bankomaty odmítají vyplivnout peníze. Ihned nás odchytí místní guide Ian, že nám může udělat výlet. No nic. No money, no funny (Žádné peníze, žádná zábava). První - jee těch rybek a lodí v přístavu - jdeme najít ubytování.
Homestay 4,6* za stovku, paráda! Až na to, že ubytování je doopravdy základní. Najdete tu jen povlečenou matraci, tři polštáře a žádnou deku. Bohužel mizí i sprcha, ale jsme rádi, že máme alespoň turecký záchod s kádí na ošplouchnutí. Za tu cenu na oba to nemůžu kritizovat. Celý ostrov obývá muslimská komunita a vesnice se turismus téměř nedotkl.
Kolem třetí nám prodají oběd, ale je zabalen do nepředstavitelného množství plastu. Ten pak sníme u moře za vesnicí. Zkoušíme smažené zeleninové košíčky a rýži se zeleným listím a gado gado. Omáčky vynecháme, abychom si zase nespálili jazyk. Vrátíme se na ubytování a procházíme vesnicí. Ze všech stran se ozývá: "Hello miss!" a "Hello mistr!" a my si přijdeme jako celebrity.
Cestou využijeme doplnění vody. (Mají tu UV proces čištění.) Ó a hned vedle mezi nepořádkem z vesnice spousta klaunů v sasankách. To bude šnorchlování! Přes vodu se dostaneme na pláž a zkoušíme se ponořit do mořského světa. Nic moc. Pár rybek trčí z písečných kopečků a tu a tam troška. Procházíme pláže, přelézáme palmy a brodíme po kolena vodou. Zkusím si zašnorchlovat ještě dvakrát. Myslím, že jsem se konečně naučila líp plavat. Naposledy zamířím do vody, když začíná krásný západ slunce.
Nejlepší mi přijde, že jsme jediní na pláži! Při posledních paprscích slunce se pokoušíme najít pěšinu na cestu do vesnice. Na mapách ji máme špatně zaznačenou a tak nám nezbývá nic jiného než se vrátit přes vodu a pláže. Najdeme restauraci, kde mi udělají pálivou rýži. Bezpečnější je jíst smažené kuře, to si dá Míša a nepálí. Večer si dáme odpočinek, abychom čekali až zmlkne operní pěvec. Ty muslimové jsou nezmaři, vydrží se modlit a zpívat do půlnoci a kolem čtvrté jedou na novo. Tak to teda nebyla moc dobrá noc. Kvalitu ubytování nyní budeme posuzovat podle vzdálenosti od mešity. Ráno mě Míša nechá prospat. Okolo půl desáté se nasnídáme a vyrazíme na pěší túru na druhý ostrov. Ta žlutá koule na nebi žhne způsobem, že to nezvládáme. Začínám se zahalovat jako místní ženy.
Po kilometru a půl po slunci se dostaneme na most spojující náš ostrov s ostrovem Palau Ujung Batu. Za chvíli se ocitneme na úzké pěšině ve stínu palem. Mangrovy okolo nás tolik nezaujmou a tak se vypravíme zpět. Na další pláž by to bylo ještě čtyři kilometry a pěšina se ztrácí v bahně. No nic, hlad nás vrátí do vesnice, koupíme krabičky a najíme se na pláži. Teda ty palačinky se strouhaným kokosem jsou výborné! A vypravíme se znovu na stejná místa jako včera. S tím rozdílem, že dnes jsme úspěšní. Najdeme krásné mladé korály a i rybkami se to hemží mnohem více.
Popojdeme a šnorchlujeme. Tentokrát bychom chtěli obejít pláže kolem celého ostrova, což se nám podaří zvládnout. Cesta teda není úplně plážová pařba, lezeme pres kořeny, vysoké břehy a ostré kameny. Hledíme na obrovské mušle, potrhané kusy betonu a rozbité náhrobky.
Následky tsunami z roku 2004 ve vesnici nepoznáte, ale na pláži docela ano. Najdeme si krásné místo na západ slunce. Projíždí kolem nás početná veselá rodina, která se nechá vyfotit. A pak se rozehraje krásná scenérie západajících paprsků. Oranžová, rudá, fialová, růžová a každou minutu ještě krásnější.
Večer si dojdeme do místní malé restaurace a popovídáme si s Ianem. Ten nám dá ofotit papír svých služeb, sdělí příběh o tom, jak se stará o svého tatínka. U jídla se pozornosti dožadují dvě kočky. Večer vidíme ještě dva turisty. Třeba dneska modlitba bude lepší. A nebyla. Noc kompletně promodlená na obou stranách. Mají hodně výkonné amplióny. A každou hodinu se ozývají. Ráno se projdeme po vesnici, dojdeme k moři a snažíme se schovat se snídaní. Upoutáme ale pozornost místních slečen a tak Míša raději (už poněkolikáté) zašívá utrženou část sandály. Já děvčata bavím, když s nimi komunikuji přes telefon. Po chvíli je omrzíme a můžeme si dát snídani. Ještě kolem nás projdou místní kluci a vesele práskají petardy. Přemístí se na molo a skáčou po silných rozkutálených rourách.
A my poznáváme vesnici ze všech koutů. Jdeme přes fotbalové hřiště plné jednorázových kelímků, kde se malé holky učí řídit sajtkáru. A ejhle skupina turistů. Wau čtyři. Prohodíme s Němci a anglány pár slov. Nadšeně kolem nich pobíhá Ian, což je dobře, přejeme mu lepší zákazníky. Zabalíme. Chytne nás úředník z imigračního a ofotí se naše pasy a víza. Ještě se vyražím podívat na klauny očkaté.
Sedím na okraji betonu, když si ke mně přisedne starší paní a tři holky. Vůbec si nerozumíme, ale pěkně se na mě smějí. Dojdeme nakoupit krabičky, milý pán nám ještě doporučí místní speciality a ve skrytu pokoje se najíme okolo půl druhé dojdeme na molo. A je tu loď, která nás sveze na pevninu. Omyl. Prokecnou cenu 60 000, ale po nás chtějí 100 000. A my víme, že trajekt, co jede dneska stojí 33 000. Moc tomu nerozumíme. Ale smlouvat se jim nechce. Tak pešek. Úředníci nám poradí, že trajekt jede ve čtyři. Dojdeme na pláž. Se spoustou odpadků a mrtvých korálů. Snad tu mají šanci zlepšit se do budoucna.
Okolo čtvrt na čtyři čekáme před zamčenou výdejnou jízdenek. Přisedne si k nám postarší pán, který neumí anglicky zhola nic. A tak zkoušíme ruce, nohy. "Ahá trajekt nejede. Jó má zpoždění." Čas odjezdu se posune na šestou. A tak po hodině téhle konverzace zjistíme, že na Palau Balai funguje spolupráce s neziskovou Lestari a Zoo Liberec. Chrání tu mořské želvy. A za další půl hodiny je podivem, že jsme spolu chodili, můj sňatek nedomlouvali rodiče. Míša ještě dostaneme radu: "Chceš být starý táta?" a tím naše konverze končí. Otevírá se čekárna a odjezd bude mezi sedmou a osmou. I cesta může být cíl. Kolem půl sedmé přijíždí trajekt, u něj nakoupíme večeři a zase čekáme.
Až se v 19:30 zapnout motory a v 19:50 vyjedeme. Hurá! Tak tři hodiny mezi povalujícími se zbytky svačin, se zvědavými Indonésany a hrajícími si dětmi. Pobavíme se s učitelkou historie. Učitelé, pracovníci v turismu a úředníci patří mezi skupinu, která anglicky mluví. V Singkilu chceme do stejného ubytování. To se nám nepoštěstí a tak za horší cenu končíme v místnosti, kde se štítím jít na záchod. Natož spát. Pokud to tedy půjde. Je tu hluk. Ráno se probouzíme brzy. Spakujeme se a jdem hledat autobus. Sejdeme dolů do restaurace a doplníme vodu. Už se nás zkouší ptát kam jedeme, když v tom vykoukne Jackie Chen! Náš řidič, co nás sem vzal. No, to je jasná volba. Vepředu je už obsazeno a tak mě smutně nechá sedět vzadu. Ale chopí se příležitosti, kdy nad počet sedadel přistoupí korpulentní muslimka a já jako small size se vejdu dopředu.
Chackie (jeho reálné jméno je Čakí) se mnou tráví celou cestu povídáním. Jazyková bariéra je znát, ale snažíme se oba. Přejedeme Meriah, odkud nás vezl posledně a pokračujeme dál. Objeví se krásný výhled na hory. A tak s ním pokračujeme dál, až přijíždíme do Subulussamu. Rozvážíme balíčky a lidi kolem celého města. Čakí nám pyšně ukazuje školu, mešity a nemocnici. Tam nás chce taky nechat. Nevíme proč. Uf, po rozhovoru s jeho kamarádem, kroužíme dál. … a pokud neuměli, tak okolo Subulussamu krouží dodnes s milým a dobrosrdečným řidičem.