Největší město světa
29. 7. 2023 | Japonsko - TokioPřijíždíme do hlavního města Japonska a zároveň nejlidnatějšího města světa do Tokia. Vystupujeme z posledního šinkanzenu naší cesty a lokálním vlakem pokračujeme pár zastávek k ubytování. Po cestě narazíme na problém našeho plánu spaní v jednom hotelu 3 noci. Z Tokia nám letí letadlo v 8:15 a nejdřívější spoj z centra tam dojede v 6:30. Chceme mít větší časovou rezervu a plán zoptimalizujeme tak, že poslední noc objednáme v hotelu u letiště. Zbývá zkrátit naše současné ubytování. S tím naštěstí není žádný problém a ještě díky tomu ušetříme, protože na cestu můžeme využít JR pasy, které bychom poslední den už neměli platné.
Po check-inu a představení hotelu (máme soukromé lázně! - tam se hned zapíšeme) hodíme batohy na pokoj a protože na Tokio máme jen dva dny, rovnou vyrážíme do centra. Místním vláčkem dojedeme do stanice Ueno se stejnojmenným parkem poblíž. Už po vystoupení z vlaku nás čeká jiný svět. Designová stanice vlaku, upravený park a spousty lidí.
Projdeme doprostřed ke krásné fontáně, do které zrovna svítí podvečerní slunce. U nedalekého přírodovědeckého muzea obdivujeme vystavenou parní lokomotivu a sochu velryby v životní velikosti. Začínáme mít hlad a rozhodujeme se skočit do nejbližšího 7/11 a udělat si na trávě piknik. Po cestě nás ale zlákají stánky u nedalekého rybníčku. Mají tu nějaký pivní festival a tak si tu dáme steak s hranolkama a udon nudle. K tomu obdivujeme panoráma obrovské spousty lotusů se svatyní a věžáky v pozadí. Nakonec ale přece jen dojdeme do obchodu pro pivo a saké. Marťa si omylem koupí místo piva čaj, ale po smíchání se saké vypadá spokojeně. V parku se mezitím setmělo a fontána je hezky nasvícená. Po cestě nás trochu překvapuje box na kouření. Běžně na ulici se tu totiž kouřit nesmí.
Ve městě máme jen dva večery a proto vyrazíme ještě na průzkum nočního města do nedaleké čtvrti Ameyoko Shopping District. Podle řady obchodů s botami se hned pozná, že se nacházíme pořád v Asii, kde jsou často ulice, kde se prodává jen jeden druh zboží. Nasáváme atmosféru nočního města a místních podniků plných lidí. Cesta nás dál volně vede směrem k chrámu Senso-ji. V noci je krásně nasvětlený.
Testujeme ještě další ovocný drink, ale chutná jak dětské žvýkačky smíchané s pálenkou. Nic pro mě. U chrámu zkoušíme místní věštby. Za 100 yenů si člověk zachřestí speciálním válcem, ze kterého vypadne tyčka. Ta má na konci japonské symboly, které se člověk snaží přiřadit ke správnému šuplíku, odkud si pak může vzít papírek s věštbou. V lehce podnapilém stavu to není jednoduchý úkol, ale podaří se. Marťa bohužel tahá negativní budoucnost. Ta se naváže na nedaleký stojan, čímž se od ní odprostí. Já mám větší štěstí a pozitivní předpověď si můžu nechat.
Velmi unavení se vracíme k vlaku a na hotel, kam přijedeme o půl 10. Marťa hned usíná, ale já ji za půl hodinky budím, abychom využili zamluvený slot na lázně. Po koupeli už oba spokojeně upadáme do náruče spánku.
Ráno vstáváme vcelku brzy. Nasnídáme se a kolem půl osmé vyrážíme do města. Dojedeme na zastávku Shibuya, kde stojí jedna z nejrušnějších křižovatek světa. Teď tak ale nevypadá. Tokio se probouzí očividně později. Trochu prozkoumáme okolní uličky, než se rozhodneme se vrátit a dát si kafe ve Starbucks nad křižovatkou. Chvilku trvá, než se nám podaří ulovit místa s výhledem, kterých se jen tak nevzdáme.
O půl 11 se rozhodujeme pokračovat dál. Nejdříve vyjedeme ještě do horních pater obchoďáku, kde se nachází Starbucks, ale lepší výhled se nám nenaskytne. Ohromí nás ale, že pět pater zaplňují CD a DVD s hudbou, seriály a filmy a že to tu někdo dokonce ve velkém nakupuje. Měli jsme za to, že to je mrtvé médium. V dolním patře nás ještě překvapují dívky fotící se u vystavených plakátů nějakých místních chlapeckých idolů. Procházíme se přes čtvrť Harajuku plnou moderních, pestrobarevných domů, butiků a kaváren. Líbí se nám, jak to do sebe všechno pasuje. Celkem nás však překvapují fronty desítek lidí čekající například na to, než se otevřou obchody.
Marťa má dnes svátek a proto se rozhodujeme trochu si na oběd vyhodit z kopýtka a dát si bezlepkovou pizzu. V Tokiu najdu jednu restauraci, kde ji mají. Bohužel kolem nejezdí vlaky a tak jdeme pěšky. Konečně staneme před zamýšleným podnikem. Jaké je však naše zklamání, když zjistíme, že dnes mají zavřeno. Rychle uzpůsobíme plán a najdeme bezlepkovou restauraci s místním jídlem, kam se po trochu chaotickém přestupování za chvíli dostaneme. Vítá nás usměvavý kuchař a dokonce nám najdou i místo u stolu i když mají celkem plno. Objednáme si bezlepkový rámen, zelnou placku okonomiyaki a knedlíčky gyoza. Jídlo mají vcelku dobré, ale měli jsme i o dost lepší. Dort jsem upéct nestihl a tak si objednáme ještě brownies a koláč. Brownies trochu slabší, ale hlavně piškot Martě chutná moc (pozn. redakce moje bývalé kolegyně umí lepší brownies).
Vrátíme se do čtvrti Harajuku a díváme se po japonských módních trendech. Dost frčí boty s mega vysokou podrážkou a šaty pro služky/školačky. Všude se pohybují mraky lidí s deštníky, které tu nedají z ruky ať už jako ochranu proti dešti nebo, jako v dnešním případě, kvůli extrémnímu vedru. Raději prcháme z rozpálených ulic do nedalekého parku. Hned na okraji nás zláká kavárna s pěkným výhledem na stromy. Dáme si ledovou kávu a díváme se, že v Tokiu máme právě krásných 36°C (v noci se ochladí na 30°C). Po kafi se procházíme mezi stromy až dojdeme ke svatyni Meiji Jingu. Opět nás uchvátí tradiční dřevěný styl místních chrámů. U dvou stromů vhodíme pár penízků pro spokojené manželství a pak už pokračujeme dál.
Trochu bloudíme v jednotlivých patrech města, kdy celé ulice vedou pod zemí i nad ní, ale nakonec úspěšně trefíme až k budově Tokyo Metopolitan Goverment Building. Tady po kontrole batohů nastoupíme do výtahu, který nás vyveze na úžasnou vyhlídku na město, která je jako jedna z mála ve městě zdarma. Na začátku Marťa říkala, že se jí zdá Tokio malé. No teď už definitivně změnila názor. Rozprostírají se před námi kilometry domů, parků a silnic, kam až oko dohlédne. Za pěkného počasí by odsud měla být vidět i hora Fuji, ale štěstí nám nepřeje. Tak třeba až poletíme. Dvakrát obejdeme prosklenou vyhlídku, než se rozhodneme sjet zase dolů a dojít na vlak.
Protože hodina pokročila a teď kolem páté by měla hodně ožít křižovatka Shibuya, vyrážíme ještě jednou tam. Naskytne se nám trochu jiný pohled než ráno. Místo pár ranních ptáčat tu na každou zelenou projdou stovky spěchajích místních, kterým se pod nohy pletou fotící se turisté jako my. Třikrát přejdeme tam a zpět, poslechneme si pouličního umělce a vracíme se na nádraží.
Jedno ze zajímavých míst pro noční Tokio je čtvrť Kabukicho - náš další cíl. Hned po výstupu ze stanice naši pozornost upoutá obří zahnutá obrazovka s 3D kočkou, která na nás vystrkuje pozadí. Hned potom si uvědomíme přítomnost desítek dalších neonových cedulí a světel. Svítí a bliká tu prostě všechno. Procházíme uličkami plných obchodů, heren, anime postaviček a lidí. Na hlavním bulváru vidíme desítky postávajících slečen i chlapců v různých kostýmech nabízejících svoje služby. Překvapuje nás, jak tu jsou v tomhle ohledu otevření. Když už více světel nesneseme, pokračujeme dál do oblasti Shinjuku. Cestou na sháníme v několika obchodech sushi, které si Marťa přeje a to sníme v malém roztomilém parku v běžné čtvrti. Načerpáváme sílu vedle komunitní zahrádky s hřištěm, kde tráví svůj čas všechny věkové kategorie - děti lezou po prolézkách, rodiče sedí na lavičkách, teenageři hrají basket a senioři si dávají partičku šachů a o místo se pěkně starají. Pak se přesuneme do menších uliček Shinjuku Golden Gai. Lucerny a vývěsní štíty tu osvětlují úzký chodník lemovaný bary po obou stranách. Většinou jsou ale plné turistů nebo chtějí na turistech vydělávat různými poplatky a to nás nezaujme.
Zkusíme ještě jedno slavné místo, kam místní i turisté chodí pít a jíst: Omoide Yokocho, ale když se v pár podnicích zeptáme, zda si tam můžeme dát jen pivo a pokaždé je nám řečeno, že si musíme dát každý i jídlo, si řekneme, že to není nic pro nás. Včera večer se nám líbila nedaleká čtvrť s tunou obchodů s botami a malými hospůdkami plných místních lidí a proto jdeme tam. Najdeme podnik s příznivou cenou piva (i když uváděná cena je bez daně a ještě musíme zaplatit poplatek za stůl? jako fakt?) a dáme si tu dvě piva na dobrou noc. Pak už spěcháme zpět na ubytování, abychom stihli zamluvený čas na lázně, po kterých velmi rychle usínáme.
Poslední den v Tokiu a v podstatě i v Japonsku. Uteklo to strašně rychle. Každopádně vstaneme rozumně a dáme si snídani. Sbalíme batohy a necháme si je v ubytování na recepci. V mapce máme ještě pár míst, co chceme navštívit a jako první z nich volíme zahrady Hamarikyu. To vedro už moc nedáváme. Procházíme se pěkným parčíkem a snažíme se maximalizovat pobyt ve stínu stromů. Zahrady nepřipomínají tradiční japonské mechové a bonsajové království, ale spíš trochu tradiční park se stromy, vodními přikopy a jezírky a krátce střiženou trávou. I tak ale mají svoje kouzlo. Osloví nás zajímavé pohledy na tradiční dřevěné domky v zahradě v kombinaci s věžáky za plotem. Neodoláme a u stánku si dáme zmrzlinu a chvilku si odpočineme ve stínu altánku, než zahrady opustíme.
Před obědem přecházíme po slunci k nedalekému trhu s mořskými plody a restauracemi. U usměvavého pána vyzkoušíme sýrové koule a noříme se mezi stánky. Obzvlášť nás nadchnou obchody s japonskými noži. Mistrovská práce. Uprostřed trhů nás podniky tolik nezaujmou - ceny mají nastavené pro turisty, ale když trhy opouštíme natrefíme na menší jídelnu, kam nás zláká usměvavá paní. Dáme si mořské plody na misce rýže a musím říct, že takhle dobrýho a čerstvýho lososa a tuňáka jsem nikdy nejedl. Marťa si užije i nějaké syrové chobotnice a krevety a s plnými a spokojenými bříšky trhy opouštíme.
Chceme navštívit hrad Kókjo v centru města, ale předtím se ještě uchýlíme do chládku nedaleké kavárny. Kolem čtvrté po troše bloudění přicházíme na obří štěrkové prostranství. Trochu nás vyleká pískot nedalekého strážce v uniformě, ale uvědomíme si, že to není na nás, ale na pána, co za námi běží. To se tady nesmí. Stejně tak chodit mimo cesty, čehož jsme svědky za nedlouho u paní hledající stín stromů za plotkem. Hned za ní strážce běží, ale paní to očividně nechápe. Nakonec se dohodnou, že paní už je skoro na druhé straně a nechá ji jít. My však zjišťujeme, že hrad už má zavřeno. Všechny příjezdové cesty jsou zahrazené a hlídané a tak ho musíme bohužel vyškrtnout.
Nevadí, možností máme i tak dost. To spíš času se nám nedostává. Přejíždíme do čtvrti Akihabara. Kdysi proslulé obchody s technikou. Dnes se k tomu promísily herny a anime tématika. Chvilku nemůžeme najít správné místo, ale když se nám to podaří je jasné, že tu jsme správně. Ulice opět lemují billboardy s reklamami na hry a anime. Stojí tu desítky domů plných heren a ulicemi procházejí zvláštně oblečení lidé. Náhodně vybereme jeden z věžáků a procházíme obchoďák plný anime figurek, oblečků a her.
Nic koupit nechceme, ale je to fascinující. Projdeme čtvrtí a občas ještě prozkoumáme nějaký obchod nebo restauraci. Pomalu se ale začíná stmívat a je čas Tokio opustit. Stihneme si dát fast food, především hranolky a hamburger, vrátíme se pro batohy a pak dojedeme na hlavní nádraží. Naposledy využijeme naše JR pasy a zarezervujeme si místa v Narita expresu jedoucího na letiště. V osm do něj nasedáme a kolem deváté vystupujeme na druhém letištním terminálu a čekáme na autobus, co nás zdarma odveze k našemu hotelu. Vypadá dost luxusně na naše poměry a za tu cenu včetně odvozu z a na letiště. Posbíráme produkty zdarma na recepci a brzy usínáme.
Další den ráno trochu nestíháme a skoro dobíháme na první autobus na letiště. Vše ale dobře dopadne a spokojení vyrážíme na přelet do poslední destinace naší cesty.