Nejvyšší vrchol Thajska
3. 12. 2022 | Thajsko - NP Doi Suthep a Doi InthanonRáno se probouzíme brzy. Chci vidět východ slunce. Vstáváme tedy po 6 a pozorujeme, jak se slunce probouzí do nového dne. Vaříme si kávu na vařiči a snídáme ze zásob. Po ranní rutině nasedáme na motorku a vyrážíme zpět dolů směr Chiang Mai. Po cestě se ještě stavujeme na vodopády Pha Ngerb, které jsme včera vynechali a děláme si kolem nich malý pěší okruh.
Opouštíme národní park Doi Suthep a vyrážíme na jih do NP Mae Wang. Platíme vstupné 100 bathů na osobu s tím, že si objedeme malé kolečko po parku. Námi vybraná stezka je ale bohužel zavřená, a tak jedeme jen na hlavní atrakci Pha Chor. Po asi půl kilometru chůze se nám naskýtá pohled na zvětralé vrstvené pískovce tvořící úžasnou scenérii. Martě se nelíbí, že ji nepustili na další skály v oblasti a tak park objíždíme okolo a podle map nacházíme cestičku vedoucí k dalším útvarům. Mě se už na další skály nechce, a tak parkuju motorku před malým chrámem.
Objevuje se mnich a povídá thajsky. Zkouším se domluvit anglicky. Bez výsledku. Ukazuju mu přes google překladač, že neumím thajsky a že mi může napsat, co mi chce říct. Dívá se na mě a můj telefon nechápavě. Rozhodně nevypadá, že by měl chuť něco psát a možná ani neví jak. Po chvíli okolo projíždí další Thajec na motorce. Mnich mu ukazuje, ať zastaví. Raduju se, že bude umět anglicky a někam se posunem. Bohužel marně. Alespoň je ale ochotný napsat do telefonu, co říká mnich. Prý žádný strach, chce jen vědět odkud jsme. Ukazuju mu na mapě Českou republiku. Žádná reakce. Říkám Evropa a to už se chytá alespoň chlápek z motorky. Opakuju Czechia a konečně reakce: Czechoslovakia. Kývu jako že ano, ale že už je Czechia a Slovakia. Ale to už je bez reakce a mnich vesele opakuje Czechoslovakia. Vzdávám lekci geografie a raději se bavíme o tom, kam míříme. Říkám, že do NP Doi Ithanon a že budeme spát ve stanu. Oba vypadají trochu vyděšeně a nabízejí, že můžu přespat v chrámu. S díky odmítám, protože máme dlouhou cestu a chceme z ní dnes ještě něco ukrojit. Pak už přichází Marťa a mnich nám ještě přináší dvě petky studené vody. Ukazujeme, že máme vak na vodu a dostatečnou zásobu. Nedá se ale odmítnout, a tak si s mnoha úklonami a slovy díku (kapunka) láhve bereme a vyrážíme dál.
Náš další cíl je tedy Doi Ithanon se stejnojmennou nejvyšší horou Thajska (2565 m. n. m.). I když jsme získali poloautomatickou motorku s objemem 125 ccm je to trochu boj a do kempu ve zhruba 1300 metrech s výhledem na krásný vodopád dorážíme za tmy. Platíme 100 bathů za osobu, což oproti 30 v oficiálním kempu národního parku zabolí, ale už nemáme sílu se přesouvat a tady máme alespoň elektrickou zásuvku kousek od stanu a teplou sprchu.
Před finálním stoupáním platíme vstupné 300 bathů a snažíme se přemluvit motorku, aby nás dovezla až na vrchol. Těsně před vrcholem se zastavujeme u informačního centra, které se ukazuje být rájem ptáků. Okolo pobíhají nadšenci s půl metrovými objektivy na foťácích a pořizují snímky místního ptactva. Marťa se k nim samozřejmě přidává i když náš foťák působí ve srovnání s ostatními dost uboze. I s malým foťákem se ale dají pořídit velké fotky abyste věděli. Nejzajímavější opeřenec je asi strdimil zelenoocasý - krásně barevný ptáček podobný kolibříkovi.
Na parkovišti na vrcholu toho moc na koukání není. Výhled je zatažený a tak si alespoň od místních chlapců dáváme grilované maso, fritované knedlíčky, rýží s omeletu a zajídáme to kukuřicí. Na nejvyšším bodě stojí malá modlitebna a dá se k němu dojít krásným mechovým pralesem. Po cestě zpět se zastavujeme u malého okruhu dalším mechovým pralesem. Kolem nás občas proletí drobný pták, plazí se tu liány a rostou prastaré stromy. Krásné uklidňující místo. Cestou dolů testujeme brzdy na motorce a po chvíli raději zastavujeme na vyhlídce, protože cítíme, že se něco pálí.
Pak nás ještě čekají vodopády Nam Tok, Mae Pan a Pha Sam Lam a... pořádná bouřka. Máme možnost se schovat u vstupní brány do parku, ale Marťa říká, že tam, kam jedeme je bílo a tudíž tam pršet nebude. No nepršelo, lilo tam jak z konve. Na silnici potoky, v botách rybníky… řeknu vám, že jsme byli rádi, když jsme konečně uviděli návštěvnické centrum národního parku, kde nás čeká dnešní noc. Strážci naštěstí mají horkou vodu a tak si vaříme kafe a čekáme, než déšť přejde. Okolo 6 přestává pršet a tak stavíme stan a jdeme do nedaleké resturace na jídlo. V první restauraci mají menu příliš drahé a tak jdeme do rodinného podniku přes ulici. Dostáváme menu (dokonce i v angličtině) a vybíráme si jídla. Když přijde paní ukazuju, co bych si dal a ona ukazuje obrázek jídla. Říkám si aha, to bude asi ono, tak jo, že si dám tohle. Marťa chce něco jiného, ale paní ukazuje stejný obrázek. Je to jasné paní prostě vaří jedno jídlo a nemáme být vybíraví. Nevadí nám to, hlavně že je co jíst. Porce nejsou moc velké a tak se ještě dozásobujeme brambůrkami a jdeme do stanu.
Ráno sušíme vše od stanu přes oblečení až po helmy. Pak jedeme na trhy, kde si kupujeme čerstvé ovoce a jdeme na snídani do nedaleké kavárny. Pak už nasedáme a vyrážíme k prvnímu dnešnímu vodopádu Sirithan. Je trochu schovaný v lese, ale celkem pěkný. Ovšem na vodopád Wachirathan, kde zastavujeme potom nemá. Wachirathan je opravdu majestátní a ranní sluníčko na něm vytváří duhy, kam se podíváš.
Taky se podle toho zaplňuje turisty a tak sklidíme mokré svršky, které každou zastávku rozvěšujeme na motorku a frčíme dál k našemu poslednímu vodopádu v tomto národním parku: Mae Klang. Zastavujeme ještě před oficiální odbočkou a jdeme cestičkou z map pěšky, abychom se vyhnuli placení vstupného. Nikdo tam není, takže je vodopád buď příliš drahý nebo zavřený. Nezdržujeme se zjišťováním, co z toho je pravda a raději se stejnou cestou vracíme zpět. Sedáme na motorku a zastavujeme až v Chiang Mai na výbornou nudlovou polévku, kterou si člověk sestaví z nabídky. Zkouším zelené nudle s mletým vepřovým a vejcem a je to celý moc dobrý. Po obědě nás čeká další přejezd směr Sticky waterfalls asi 70 km severně. Vybíráme hezčí trasu přes národní park Mae Takhrai. Projíždíme okolo přehrady Mae Kuang a přes trochu nestabilně vypadající most k netopýři jeskyni. Rychle ji prohlédneme a pak už pokračujeme rovnou ke Sticky waterfalls.
Chceme tu přespat a tak hledáme nějakého zaměstnance, kterého bychom se zeptali na podmínky. Chvíli okouníme u návštěvnického centra, než se odkudsi vynoří týpek v maskáčích a ukazuje nám, kde můžeme spát. K našemu velkému překvapení je tam spaní zadarmo a ani vstup se neplatí. Na spaní jsme tu sami - očividně nikoho ani nenapadlo zjišťovat, zda je to možné nebo to možná není dostatečně atraktivní lokalita. Nám se tu každopádně líbí moc. V celém areálu zbývá pár posledních turistů a tak jdeme na procházku k vodopádům.
Je to napůl přírodní skvost napůl atrakce. Dá se jít po schodech nebo přímo vodopády. Jsou tu v kaskádách 4 a 3 z nich je možné prolézt. Začínáme chápat, proč se jmenují sticky (přilnavé) protože nánosy travertinu jsou naprosto nekluzké a noha na nich drží, jako přibitá. Po vyblbnutí ve vodě a večeři zalezeme do stanu, protože se blíží bouřka. Usínáme aby nás vzbudila menší skupinka mravenců v Marti spacáku (tentokrát se neprokousali, tak alespoň něco) a pak ještě bouřka. Stan trošku pouští vodu, takže budeme potřebovat impregnaci.
Ráno se sami procházíme okolo vodopádu a posvátné tůňky. Posloucháme zpěv místního ptactva a užíváme si pohodu. S prvními přijíždějícími turisty pak Sticky waterfalls opouštíme. Děláme ještě malou zastávku u skupiny chrámu Wat Ban Den. Už teď jich tu je asi 10 a vypadá to, že se staví minimálně další 2. Vůbec tomu nerozumíme, ale musíme trochu obdivovat ten kýč a přeplácanost od obří sochy Buddhy po rozmanitost chrámu až k sochám zkombinovaných z částí jelena, páva, slona a draka.
Trošku už nás tlačí čas a tak nasedáme a vyrážíme zpět do Chiang Mai. Po příjezdu zkoumáme outdoorový obchod, jestli nemají věci, co potřebujeme (nemají), dáváme si oběd (výborný Pad Thai) a kávu, navštěvujeme Decathlon (kupujeme náhradní oblečení) a pak už vezu Marťu na nádraží. Nakoupíme večeři a já vracím motorku. Poté už jen nasedáme na vlak do naší další destinace.