Pohodový ostrov Lombok
1. 5. 2023 | Indonésie - Vesnice Kuta a TetebatuPřiplouváme na ostrov Lombok. Jsme připravení na odmítání nabízečů taxíků, ale kupodivu nás oslovuje jen jeden. Má cenu 100 000 rupií na osobu za 16 km. Marťa ho nevinně osloví slovy: "You are crazy!" ("Zbláznil jste se!"), spíše jako vtípek. On se velmi naštve a tak raději opouštíme přístav, kam Grab taxi nemůže zajízdět. Když popojdem kilometr od něj, už jde objednat a za chvilku nám zastavuje veselý chlapík. Neumí moc dobře anglicky, ale chce si povídat. Je to zábavné, než nám po páté nabídne výlet na sopku. S díky odmítáme a necháme se vyhodit u hotelu. Ubytujeme se a z nabízených restaurací v okolí nás nic nezaujme a tak koupíme večeři v indomartu a usínáme.
Ráno se rozhodujeme zůstat ještě jeden den na relax a dohnání restů. Dopoledne zůstáváme na pokoji a na oběd vyrážíme do nedalekého nákupního centra. Máme chuť na změnu a tak zkoušíme Japonské bistro s polévkou Ramen a Bento krabičkou s rýží, kuřecím a zeleninou. Po obědě najdeme kavárnu a strávíme v ní příjemné odpoledne. V kavárně nám chybí počítač a tak pro něj dojdu do ubytování. Po cestě zpátky se pěkně nakopnu do prstu u nohy a tak už jsme dva mrzáci. Marťa s třískou a já s naraženým ukazováčkem. Hodně odpočinkový den. Večer se opět zásobujeme v Indomartu a těšíme se na akčnější program další den.
Po snídani dokulhám do půjčovny motorek a vypůjčím pro nás skútr na 5 dní. Marťa mezitím dopíše článek a po sbalení vyrážíme směr Kota. Silnice po celé Indonésii nejsou v příliš dobrém stavu, ale dneska se překonali. Jedeme po docela pěkné asfaltce směrem k moři a Marťa mi ukazuje zkratku po hrbolaté polňačce. Rozhodujeme se pokračovat po asfaltce jen než dojedeme do místa, kde měl být mostek přes potok a teď místo mostku koukáme na 2 metrovou díru.
Takže jedeme zkratkou. Naštěstí brzo přijde zase jakýž takýž asfalt, po kterém dojedeme až na pláž nedaleko Koty. Zaplatíme parkovné/vstupné a už obdivujeme nádhernou pláž Mawun s azurově modrým mořem. Těžko se nám odmítají malé děti nabízející náramky za 15 korun, ale nebereme suvenýry a od dětí z principu nic nekupujeme. Dáme si tu čerstvý kokos a kávu a pak se ještě vykoupeme. Na šnorchlování tu není nic k vidění a tak se rozhodneme se přesunout dál. Hned za kopcem máme další pláž. Tady už je hodně patrný odliv a tak se můžeme projít mořem přes pár ostrůvků. Pozorujeme místní jak něco loví v písku a užíváme si podvečerní atmosféru. Před západem slunce přijíždíme na naše ubytování a vydáváme se pár set metrů do příjemné restaurace na večeři. Užijeme si výborné, lehce pálivé jídlo a spokojeně usínáme.
Na ubytování si dáme skoro už tradiční snídani - banánovou palačinku a vajíčka, než vyrazíme na průzkum nedalekých pláží. Začneme na pláži Tanjun Ann. Po cestě nás fascinují asi nejlepší a nejširší silnice na celém Lomboku spojené spoustou kruháčů, které ale nikdo moc nevyužívá. Dojedeme na jeden konec pláže, kde cesta končí a trochu se projdeme po pláži než vyrazíme na druhý konec. Tady necháme motorku a pěšky vyrazíme na kratší výlet na nedaleké útesy, ze kterých je úžasný výhled na mohutné tříštící se vlny. Na travnatých plochách se pasou krávy a i když je vedro tak ve větrném počasí je nám celkem příjemně. Marťu nechám na jednom kopci pozorovat zvířenu a na konec útesu dojdu sám.
Po návratu najdeme skvělou restauraci/bar na pláži. Uvažuju, že vyzkouším nabízené surfování, ale pak si říkám, že za těch pár hodin bych se asi ani nedostal na vodu a rozhodujeme to nechat na příště. Užijeme si ale jedno z nejlepších rybích kari, co jsme zatím měli a drinky s výhledem na azurové moře. Po kafi dáme ještě koupání a pak už nasedáme na motorku směr další pláž.
Marťa se ujímá řízení a skvěle nás veze asi hodinu a půl, než dojedeme na kamenitou cestu plnou výmolů asi 3 km, před naším cílem. Tam mi motorku raději předá a další asi půl hodinu se kodrcáme až k lombocké růžové pláži. Celkem nás překvapuje pán, co po nás chce vstupné a ne úplně malé. Marťa se ho ironicky zeptá, jestli za tu cestu, co jsme absolvovali máme platit a dohodneme se na zaplacení za jednoho a ještě se nám za vozovku omluví. Plní očekávání vyrazíme na pláž a teda musím říct, že růžovou jsme si představovali jinak. Pláž je lehce zbarvená červenými koráli, ale spíše do červenohněda. Až na pláži nám dochází, že normální turisti sem dojedou lodí. Užijeme si ale příjemné pozdní odpoledne a dokonce potkáme hvězdici na pláži - ta je vskutku růžová.
Před západem slunce vyrážíme zpět, abychom alespoň ten hrozný úsek přejeli za světla. Do ubytování v městečku Ekas dorazíme až za tmy. Všude mají rozvěšená světýlka a hlasitou hudbu a trochu zvláštní otec od rodiny se nás ptá, jestli tu opravdu chceme spát. Zrovna skončil Ramadán a všude se slaví. Ujišťujeme ho, že nám to nevadí. Koupelna v pokoji je extrémně plesnivá a raději vyrážíme do vesnice na večeři. U neuvěřitelně sympatické paní objednáme výbornou večeři a ještě dostaneme tradiční předkrm na oslavu. Najíme se k prasknutí a odvalíme se na ubytování. V ulicích se paří, děti bouchají petardy a občas někdo vypustí i ohňostroj. Na ubytování se pán vymlouvá na vše možné a nezapomene upozornit na to, že klimatizace žere hodně elektřiny. Moc nás nebaví a raději jdeme spát. Před usnutím ještě vyběhneme na ulici, kde zrovna prochází průvod s bubny a pochodněmi.
Další den nevstaneme úplně brzo a když si chceme dát snídani v ceně, tak tam už nikdo není. Napíšu pánovi a za chvilku přijede celá rodina slavnostně oblečená z návštěvy rodičů. Je nám to trapné. Zvlášť, když vidíme, že pán má u manželky průšvih, ale mohl nás den předtím upozornit. K snídani nám pán nabízí omeletu, ale paní mu důrazně řekne, že má k dispozici jen vařené vejce a ovoce. Ochotně souhlasíme, hlavně ať už jsme pryč. Naházíme do sebe snídani za nevraživých pohledů od paní a raději rychle mizíme. Ve vesnici se jedeme podívat na pláž. Na vodě mají hezky vypadající plovoucí domečky a rybářské bárky. Když už tu jsme jedeme se ještě podívat na pláž Pantai batu jamur na houbovité útvary vytvořené mořem z kamenů ve vodě. Cesta je opět trnitá, ale z pár desítek metrů je můžeme pozorovat.
Rozhodujeme se vrátit na pláž Tanjun Ann do stejné restaurace jako včera. Dnes je to trochu horší, jelikož po včerejších oslavách prý nedorazila část personálu. Na jídlo si počkáme, ale chuť je pořád skvělá. Užijeme si příjemné odpoledne a pak vyrážíme do oblasti Tetebatu, kterou objevíme celkem náhodně, jen kvůli tomu, že tam mají spoustu ubytování a do naší původní destinace bychom nedojeli. Objednáme si na přespání homestay a jakmile tam dorazíme, rozhodujeme se prodloužit o den půjčenou motorku a rezervovat ještě jednu noc, jak se nám tam líbí. Ubytování vlastní milá rodina s opravdovým zájmem a obrovskou pohostinností. Čistý bambusový domeček nás oslovuje čistotou, teplou sprchou a krásným výhledem na sopku Rinjani.
Navíc objevujeme pár aktivit na zítra a tak je jasno. Večeři si dáme na ubytování a pak se ještě seznamujeme s mladou cestovatelkou Anabel z Belgie, se kterou si příjemně popovídáme. Spíme velmi dobře i když oslavy ramadánu očividně pokračují a občas někdo pustí ohňostroj nebo megafon v mešitě.
Ráno si užijeme skvělou snídani s výborným kafem a konverzací a pak jedeme kousek na motorce na první bod našeho zájmu: Les opic. Zaparkujeme, zaplatíme vstup a jdeme se projít příjemným druhotným pralesem. Užíváme si relativně klidné místo i když místní sem jezdí na trávu na motorkách. Asi po půl hodině na mě Marťa mává ať jdu za ní a společně pozorujeme černé opice - hulmany jávské. Jsou trochu plaché a jakmile na ně namíříme fotoaparáty, tak prchají. Chvilku je následujeme a pak se vydáváme dál.
Dojdeme až na louku s výhledem na sopku Rinjani, než se rozhodneme otočit se zpět. Potkáme rodinku na pikniku a zkoušíme se různými cestičkami dostat přes potok, abychom nešli stejnou cestou, ale marně. Nakonec se vracíme obdobnou cestou, ale alespoň natrefíme znovu na černé opice. Pak se vrátíme zpět a Marťa se jde ještě podívat z druhé strany zatímco já pro ni dojedu na motorce. Ve vesnici se stavíme do Warungu Oktavia - restaurace a zkusíme tradiční zeleninovo-kokosové pokrmy Olah Olah a Urap Urap. Vynikající. A jako bonus dostáváme kávu zdarma.
Druhý cíl je asi 8 km vzdálená vesnice, kde zpracovávají bambus a vyrábí z něj různé tašky, podložky a krabičky. Pán na ubytování nám doporučil jeden obchod, ale ten má zavřeno. Po cestě ale vidíme jiný, kde nás milá paní usadí na koberec, nabídne svačinu a už nám ukazuje na prkénku, jak plete z bambusu krabičku. Po chvíli to nechá vyzkoušet Marťu, zatímco pro mě vyrábí prstýnek. Marťa pak dostane taky jeden a dokonce pak dva ještě uplete z modře nabarveného bambusu sama. S paní se rozloučíme a necháme jí drobnou úplatu. Za odměnu nám alespoň věnuje malou krabičku.
Přes rýžová políčka pak dojedeme k poslednímu dnešnímu cíli: vodopádu Sarang Walet. Kousek od vodopádu nás zastaví děda na parkování a chce 10000 rupií. Většinou platíme 2000 - 5000 a tak chceme parkovací lístek. Nakonec se dohodneme na 5000 bez lístku. Za pár metrů zaplatíme vstup na vodopád a po schodech slezeme do rokle. Tady jdeme kousek po bambusovém mostě, než skončí a zbytek se musí projít potokem. Po pár desítkách metrech dojdeme k pěknému vodopádu padajícímu pár metrů shora do rokle. Uděláme pár fotek, ale na koupel nemáme náladu a tak se vracíme zpět.
Projdeme roklí, prozkoumáme rýžová pole na druhém břehu a vracíme se k motorce. Dojedeme zpět na ubytování. Večer vyrazíme společně s Anabel na večeři do Warungu Oktavia, kde jsme byli na oběd a užijeme si příjemný společný večer. Spíme jako miminka.
Užijeme si pohodový začátek nového dne. Dáme si skvělou snídani, popovídáme si s Anabel a majitelem ubytování a zablbneme si s jeho synem. Pak se rozloučíme a vyrazíme průsmykem vedoucím přes městečko Sembalun. Původně jsme si chtěli půjčit silnější motorku a když se teď šplháme do kopce trochu lituju. Ale náš scoopy nás nenechá ve štychu a úspěšně se doplazíme až na vrchol. Tady si užijeme krásnou vyhlídku do údolí pod námi. Překvapuje nás kolik tu jezdí lidí a ještě víc, že spousta z nich má turistické batohy na zádech. Vyfotíme se skupinou místních mladých lidí a připadáme si jako celebrity. Za vyhlídku po nás chtějí 20000 za člověka i když v ruce drží jen 5000 a 10000 bankovky a je nám jasné, že místní platí míň a tak se otočíme na patě a o pár metrů níž se podíváme z vyhlídky, která nestojí nic.
Pak už sjíždíme zase dolů. Ve vesnici hledáme otevřený podnik na jídlo. Ramadán nás stále ještě pronásleduje a spousta restaurací má zavřeno a ta, kde nakonec skončíme má jen polovinu jídel k dispozici. Dáme si celkem dobré jídlo, i když Martě donesou pálivé, a výbornou kávu. Odpoledne dorazíme pod kopec Pegasingan, který plánujeme zdolat. Zaparkujeme motorku podle pokynů do chumlu a doufáme, že budeme moct vyjet až se vrátíme a začínáme výstup z 1100 m.n.m. do skoro 1800.
Stezka je celkem strmá a plná kamenů. Nahoru lezeme asi hodinu a půl. Po cestě potkáváme spoustu veselých místních, co putují vzhůru na přespání. Všichni se ptají odkud jsme a jak se máme. Na větší konverzaci bohužel jejich angličtina a naše indonéština nestačí. Po cestě pozorujeme šachovnici rýžových políček pod námi a mraky převalující se přes sopky naproti přes údolí. Před vrcholem je tábořiště s houpačkou, kde si odpočineme a nakonec se i Marťa rozhoduje se mnou vylézt až na vrchol. Přes lesík dojdeme do cíle s krásným výhledem na moře. Super výlet. Po cestě dolů se nám ještě odhalí sopka Rinjani v plné kráse.
Dole nám kluci mezitím přeparkovali motorku (přetáhli jí asi o 50 metrů jinam) a tak bez problému vyjíždíme. Původně jsme chtěli stihnout ještě vodopád, ale výlet se protáhl a tak jedeme rovnou až do vesnice Sukadana na ubytování. Dostaneme příjemný malý domeček s výhledem do krásné zahrady. Na jídlo vyrazíme o kousek dál. Přátelský majitel si chce tolik povídat s hosty, že ho musíme třikrát mile upozornit na objednané pivo. Jídlo je ale připravené rychle i když už jsme jedli lepší. Majitel ubytování nás ještě zval na posezení po večeři, ale máme toho po výletu dost a jdeme rovnou spát.
Další den si ale u snídaně pěkně popovídáme o naší cestě a relativně brzo vyrazíme pěšky k vodopádu Sendang Gila. U vstupu nám pán poskytne bez problémů informace o cestě a ani se nám nesnaží nacpat průvodce. K prvnímu vodopádu vedou pěkné dlážděné schody v až překvapivě dobrém stavu na Indonésii. V relativním klidu obdivujeme dvoupatrový vodopád Sendang Gila obklopený pár místními obchůdky.
Začínají přicházet první turisté a tak raději vyrážíme na cestu k druhému vodopádu. Má trvat asi 30 minut a být o dost dobrodružnější. První část vede podél řeky džunglí a pak přes vodu po akvaduktu, kterým přivádějí vodu na rýžová políčka. Celkem nás překvapuje, co dokáží zbudovat, když to porovnáme s místní architekturou. Druhá část začíná být dobrodružnější a nabízí brodění řekou a hliněnou/kamenou stezku, ale žádná divočina to není. Řeka sahá maximálně do půli lýtek. Zhruba po půl hodině dorazíme k majestátnímu vodopádu Tiu Kelep. Máme štěstí. Větší skupinka lidí zrovna odchází a tak si ho můžeme užít sami. Paráda.
Vracíme se podobnou cestou i když řeku překračujeme trochu jinak. Posbíráme odpadky, co tu někdo nechal na štěrkové náplave uprostřed řeky a opět se trochu podivujeme nad místní mentalitou. Dojdeme na ubytování, kde se sbalíme a na motorce vyrazíme do tradiční vesnice Senaru. Překvapuje nás, že tu nemají žádné turistické nabídky. Nikdo nám nic nenabízí a vesnice žije svým životem. V asi 20 bambusových domcích žije komunita místních lidí. Většina z nich je shromážděná v jednom rohu a připravuje zabíjačku dvou koz. Vskutku autentický zážitek.
Po procházce vesnicí chceme ještě vyzkoušet nedalekou kávovou plantáž. Popojedeme asi 500 metrů a zabočíme na malé parkoviště v lese. Kousek se projdeme a už stojíme před malým domečkem, ze kterého nás zdraví usměvaví staříci. Ukazujeme, že se podíváme z vyhlídky na vodopád a pak kafe. Z vyhlídky máme krásný výhled na vodopád Tiu Kelep, který jsme před chvilkou navštívili zdola. Když vidíme ty spousty lidí, jsme rádi, že jsme vyrazili brzo. Pak si sedáme na verandu domku. Dostaneme pořádnýho turka - třetina hrnku je kafe a milý pán si k nám přisedne. Anglicky neumí ani slovo, my zase Indonésky, ale zkoušíme něco jako znakovou řeč. Pán se pak zvedne a ukazuje nám plantáž za domkem. Má tam pár kakaovníků. V 80 letech si zuje boty a už šplhá po stromě, jak opice.
Shazuje nám dolů dva plody a paní mezitím dál v zahradě utrhne ještě jeden. Pak děda vezme zabiják, plod rozřízne napůl a ukazuje nám, jak můžeme ožužlat semínka. Je to výborné. Necháme jim nějaký peníz a pokračujeme v cestě. Zbývá nám už jen přejet po pobřeží zpátky do Mataramu - asi 100 km. Dnes popojedeme do letoviska Senggigi. Po cestě zastavujeme na dva výhledy kolem západu slunce tvořící krásnou scenérii s azurovým mořem a skálami a plážemi na pobřeží. Slunce zapadá do mraků a tak raději volíme dojezd do ubytování za světla. Ve vesnici ještě dojdeme do příjemného hudebního baru na večeři a jdeme spát.
Ráno si dáme snídani a zaplaveme si v místním bazénu, než vyrazíme. Původní plán byl vyzvednout batohy, dojet s nimi na ubytování a vrátit motorku. V půjčovně ale nejsou doma a tak jedeme do kavárny. Po obědě vyzvednu batohy a společně jedeme do nového ubytka a pak nakupovat. Moje trička jsou v žalostném stavu a potřebuju nová. Po rychlém nákupu převezu Marťu na ubytko. Prší. Pláštěnky s sebou nemáme a vše je mokré. Včetně mého pasu. Dám ho Martě na vysušení, vezmu pláštěnku a frčím vrátit motorku. Po projížďce a procházce v dešti už se nám nic nechce a tak relaxujeme na ubytování až do večera.
Další den máme dva úkoly. Získat peníze z banky a odjet do přístavu. Projdeme asi 8 bankomatů, než najdeme nějaký ochotný vydávat peníze. Do přístavu volíme raději taxi. Veřejná doprava tady prostě nefunguje. V přístavu projdeme přes pár nabízečů a okýnek s jízdenkami na rychloloď, než najdeme zatracenou budku, kde nám dají lístky na veřejnou loď do naší další destinace. Pak už zbývá jen čekat, než se loď náplní. Mezitím stihneme výborný oběd v přístavu a zhruba ve dvě nás volají na loď. Loučíme se s Lombokem a čekáme, co nám přinese náš další cíl.