Potkáme se s tuponoscem?
6. 1. 2023 | Kambodža - Oblast Kratie3... 2... 1... a je to tady. Šťastný nový rok! Podařilo se nám úžasně uvítat rok 2023 v zátoce M'Pai na ostrově Koh Sanloem. Možná vás mnohé překvapí, že jsem proložila flašku rumu, kokosem a koupáním v moři. Zamilovala jsem si světélkující plankton, spoustu mušlí a je na čase vydat se dál. Budíme se před sedmou a ještě stihneme dooslavit tu "naši" půlnoc v Čechách.
K snídani si ráda dám noodle soup. (Och ne, snad to nebudu jíst po celý rok) a Míša palačinky. Spakujeme se, koupíme lístek na loď do Sihanoukville, dáme si kávu s Gitou a Kryšem a chceme ještě stihnout oběd. To se nám bohužel nepodaří. Pokud by někdo měl podobný nápad, jet na Nový rok speedboat (rychlou lodí) rozmluvila bych mu to.
Ještě dvakrát zastavíme u mola, abychom zaplnili loď a závratnou rychlostí si to míříme k Sihanoukville. Houpe se se mnou všechno. Než vyloží batohy, trvá to. Rozhodujeme se jít na vlak. Tušíme, že jede ve dvě. Mám už několik aplikací na hledání spojů a považuju se za přeborníka. Jdem kilometr než doopravdy natrefíme na vlakové nádraží. Až přespříliš ochotný týpek nám sděluje, že spoj ve dvě už odjel. Zadarmo nás doveze na public bus station, což se ukáže jako stanoviště minivanů. No neva, cena skoro jako na oficiálních stránkách a vidina rychlého spoje nás naláká. Ještě stihneme sníst výbornou smaženou rýži s mořskými plody a už nás týpek nahání.
A tak nasedáme do staršího busíku a ještě stavíme tuhle a támhle (nabíráme lidi a zásilky). Sekáme se na dálnici. Mýtná brána nás několikrát zdrží. Večeře. A tak 180 kilometrů jedeme 5 hodin. V půl desáté, úplně vyčerpaní dorazíme k Phnom Penu, abychom zjistili, že nás zase vyloží 4 kilometry od centra. A to jsem se tentokrát ptala a byl mi příslibem central market. Ale jak už to bývá slibem nezarmoutíš, karma je zdarma a naši hrdost nám nikdo neveme. Odmítáme tedy řidičům naštvaně zoufalý návrh, že nám zaplatí tuk tuk. Naším heslem je totiž taky nevyžírkovat. A jdem.
Vidíme doslova ulici plnou zeleniny, stavíme se v obchodu pro brambůrky a dojdeme na ubytování. Usínáme konečně s teplou sprchou a pocitem měkké matrace.
Rozjezd mi nějak trvá, ale musíme být rychlí. Autobus do Kratie jede v 7:30. Koupíme ještě snídani, vybereme peníze. Nejvíc vtipná hra mi přijde za 120 kaček hledej bankomat, co ti vydá peníze. Tuk tuk nás přemístí o cca. 800 metrů dál a už se zubím na řidiče, který vypadá podle oblečení jako průvodce national geographic. Jeho kulatá postava to však popírá. Cesta probíhá vcelku v klidu. Dáváme si s Míšou tipy v kolik dojedem, často se nám cesta dost protáhne. Já říkám v šest, Míša ve tři. Kolem dvanácté jsme přímo před ubytovnou v Kratie.
A co tu budeme dělat? Ubytujeme se, naplníme bříška a jdem se podívat na Mekong. Asi pomilionté tvrdím, že je to posvátná řeka. Možná posvátnost tkví v její deltě v jižním Vietnamu, kterou nenavštívíme. Vrátíme se na pokoj, odpočíváme a najednou je tma. Najíme se na trzích. Grilovaná ryba chutná úžasně. A večer toho tolik nepodnikáme.
Vzbudíme a zavádíme opět naše denní rituály, nasnídame se na ubytku, pokecáme se sympatickým motorkářem a půjčíme si skútr. Vyrazíme k našemu cíli. Nejeli jsme do tohodle malého městečka pro nic za nic. Ve vesnici Kampi se dají pozorovat sladkovodní delfíni. Hledáme sochu delfína, u ní mají být dostupné žluté loďky. Tu na poprvé mineme a ocitáme se u výhledu na plovoucí domečky na vodě a ostrůvky. Nakonec se vracíme dva kilometry zpět a kupujume loďku za pětikilo. Místní člověk nás převeze přes Mekong. Já se trochu strachuju, veze nás někam k rybářům a mám pocit, že je to podvod. Radši bych mířila mezi roztomilé ostrůvky. Ale v tom už Míša křičí: "Vidělas ho?!" "Ne."
Zastavujeme a už před námi se vynořují černošedá tělíčka a mizí zase pod vodu. Je to fakt krásný zážitek, vidět je nadechovat se a odfrkávat vodu. Zkoušíme fotit, ale moc to nejde. Ne, fakt neskáčou a v deset není ani východ, ani západ slunce. I tak si to užíváme. Vidíme orcelu tuponosou vcelku zblízka. Přichází místní děti a hrají si na písčité pláži. Rybáři se pokouší ulovit ryby. A osm delfínů? Si jen tak pluje okolo. Tenhle druh patří mezi velmi ohrožené, tady se jich vyskytuje zhruba stovka a příliš se už nerozmnožují. Proletí kolem nás ledňáček. Děti nám dávají nějaké plody. Kyselé. Ještě koukám rybářům na úlovek a po hodině nasedáme zpět do loďky. Vidím delfína přímo u lodě! A ještě spoustu kormoránů. Vracíme se k motorce, aby nám Francouz básnil o místních lidech. Jako chápeš to? On vidí delfíny a ty jsou jen dobrý?! No to snad ne.
Pak nasedáme na motorku, dojedeme omrknout plovoucí konstrukce restaurací, což je fakt bizardní. Koukáme na peřeje Mekongu a rozdodneme se dojet na stopilířovou pagodu ve městečku Sambor. Pagoda bohužel nijak zajímavá není. A tak se radši najíme. Baví mě otevírání hrnců a zkoumání místní kuchyně a to za cenu 33 korun.
Jdeme po dřevěném mostku na písečný ostrov a vracíme se na motorce zpět. Stav silnice je strašný, ale jak jedeme pomalu konečně si všimneme sochy delfína. Vrátíme se na ubytování a sedíme na molu spolu s místními rybáři koukáme na západ slunce.
V jeden moment k nám dorazí panika ohledně toho, že Kryš má covid. Urychleně sháníme testy. Nakonec se to nepotvrdí, ale už máme čtyři testy na cesty. Po neúspěšném hledání dobrého jídla na trzích si dáme zeleninku s rýží na ubytování, objednáme autobus. Asi šestkrát zdůrazním, že chci do centra. A jdem spát.
Brzy vstáváme a snídáme. Potkáváme cestovatelku, které musí být tak 70! Wau. Zní to jako klišé, ale kdo chce, svou cestu si najde. Jedeme minivanem pohodovou trasu, já si dělám předvolební průzkumy kandidátů na hrad. Přijíždíme do hlavního města Kambodže, pozor do centra. A vysedáme u nádherné budovy hlavního marketu ve stylu art deco. (Mylně jsem smýšlela o secesi).
A jaké tuponosce potkáme dál?