Proplujeme po Mekongu k hranici?
15. 11. 2022 | Laos - Řeka MekongRáno ve Nong Khiaw vstáváme brzy. Chceme stihnout první autobus, který nás vezme do Luang Prabang. Na snídani se ještě potkáváme s našimi známými Poláky a pak už hurá na autobusové nádraží. Přeprodejce jízdenek v centru městečka prý prodává jízdenky se zbytečnou přirážkou, protože to údajně nejde zajistit na zastávce. My už ale jsme zkušení, na zastávku dojdeme pěšky a v klidu si kupujeme jízdenky za standardní cenu. První autobus už je plný, ale nevadí počkáme na druhý. V menších zastávkách to funguje tak, že se čeká, než se autobus náplní a pak se vyráží. Trvá to zhruba půl hodiny, než nám prodejce jízdenek ukazuje, že jedeme tímhle autobusem a to teď. Nasoukáme se do minibusu. Vypadá to, že jízdenky prodali minimálně jednomu člověku navíc, protože se s Marťou tísníme na jeden a půl sedačce v řadě tří s dalšími dvěma Laosankama. Vůbec poskládat všechny různorodé skupiny do minibusu je umění. Jede nás 12 dospělých pasažérů a dvě malé děti v minibuse pro 11 lidí. Místní ženy nechtějí sedět vedle cizích mužů a se třemi přítomnými mnichy zas nesmí přijít do styku žena. Cesta probíhá pomalu i když řidič dělá, co může. Silnice patří mezi ty nejhorší v Laosu. Posledních třicet minut jsou vyloženě galeje. Konečně přijíždíme do Luang Prabang. S řidičem tuk tuku smlouváme cenu a necháme se odvézt do centra. Odpoledne jen tak lenošíme v kavárně a večer se jdeme opět najíst na noční trh.
Je nový den a my plní energie vyrážíme na motorce na vodopády Tad Sae, co nám po cestě doporučil německý pár. Nejdřív si ale chceme zajistit lístky na loď, která nás odveze další den po Mekongu směrem k Thajsku. Na hotelích a v agenturách vám lístky opět prodají minimálně za dvojnásobek, takže jedeme 12 km za město, kde kupujeme lístky na jeden den plavby. Předchozí den jsme potkali Izraelku Lailah, která nás prosila o informace a případnou koupi lístku. Bohužel ale zaspala a tak jsme jí lístek nekoupili. Pak už jedeme dalších cca 25 km k přívozu, kde nás nakládají na lodičku a vezou pár set metrů proti proudu k vodopádům. Naučili jsme se vstávat brzo ráno, protože slunko zapadá brzy a my chceme ze dne vytěžit maximum. Proto si užíváme vycházku podél vodopádu o samotě bez dalších turistů.
Je vidět, že suchá sezóna už trvá 2 měsíce a vodopády nemají takovou sílu jak v období dešťů, ale pořád je to úžasná podívaná. Prolezáme podél říčky s traventinovými nánosy tvořící vodopády kam až to jde. Občas lezeme přes stromy a vodu než dojdeme do místa, kde se cestička ztrácí v džungli. Pořád je tu riziko bomb a tak neriskujeme a vracíme se zpět. Přístaviště se mezitím trochu zaplňuje turisty, ale my už frčíme dál do parku Namh Dong. Na terase si tu dáváme kuřecí barbecue. Místní gang pejsků se přibíhá podívat co máme dobrého a upřeně nás pozoruje uslintaným pohledem, pro ně však bez kýženého vysledku. Park je moc pěkný, ale opět se pomalu rozpadá. Bohužel nemá moc velkou propagaci a tak sem turisti spíš zabloudí, než že by to tu vyhledávali. Jinak je to ale zajímavý projekt něco mezi ekofarmou a poznáváním místní kultury zasazené do krásné přírody. Jsou tu informace o včelách - bez úlu, kavárna s krásným výhledem - zavřená, tři domky místních kmenů - jen v jednom někdo žije, lanovky - zarostlé, cestičky a mostky mezi vodopády - polorozpadlé. Moc se nám tu ale líbí.
Nakonec se ještě Marťa překonává a jdeme spolu přes houpací most v korunách stromů a pak už jedeme zpět do Luang Prabang. Ve městě jdeme do centra pro večeři a po cestě se díváme na měsíc. Je nějaký divný. Včera byl úplněk a dnes je z něho vidět jen srpek... Aha, rychle prohledáváme internet a zjišťujeme, že před půl hodinou bylo úplné zatmění měsíce. K večeři si dáváme grilovanou rybu a místní klobásu se sticky rýží a protože víme, že zítra na lodi nebude moc výběr jídla, tak se ještě zajišťujeme proviantem v podobě závitků a palačinek a pak už jdeme spát...
...nijak dobře nespím a tak se vytratím do uliček sledovat mnichy. Cestou potkávám postaršího zlatého retrívra, který je obrovský mazel. Není časté tu potkat psí plemena. Většina psů patří mezi všelijakou pouliční směs. Sbalíme se a po snídani nás vyzvedne tuk tuk. Uděláme si projížďku k bankomatu, jiné autobusové stanici a po několika telefonátech a diskuzích nabíráme Izraelku Lailah. A to vše abychom přesedli do jiného tuk tuku s milým párem Infant a Laurou asi 5 minut od našeho ubytování pěšky, ale hlavně, že turista nemusel chodit. Deset minut před odjezdem scházíme na molo a nasedáme do pomalé lodi. Přibližně dvacet nás vyráží o půl deváté na téměř celodenní plavbu.
Po první ztrátě signálu (asi v půl jedenácté) všichni usínají. Naučili jsme se připravit na vše a tak rozkládáme náš oběd. Mnozí spolucestující nám to závidí. Češi. Vždy připraveni. Míjíme obrovité skály, tu a tam někdo vystupuje, spíš doslova vyskakuje (jako třeba jeden Laosan přes stříšky lodí) na břeh. Vykládáme pneu a nabíráme jiné lidi. Cesta mezi horami působí poeticky, máme mnoho času a užíváme si klídek. Zastavíme v Pakbeng, kde nocujeme. Zajdeme si do pěkné restaurace. Moc jsem nepsala o tom, čím se tu jí. Jako všude mají hůlky (ve Vietnamu pouze ty), ale častěji dostanete vidličku a lžíci. Jestli něco postrádám, tak je to nůž. V pravé ruce se drží vidlička a lžící si člověk pomáhá. Krájení lžící považuji za divné. Dozvíme se spoustu veselých historek o soužití dvou milých Izraelek a plánech 20ti leté Laily. Mnoho se nasmějeme.
Nadnídáme se. Včera mi paní slíbila "good strong coffe". A to co přede mnou přistává se stěží dá nazvat kávou. Cosik rozpuštěného. Podezřívám je z upalování rejže a přidání popela. No ani se nedivím. Co jiné čekat, když tě chilli papričky připraví o chuťové buňky. Ráno jsou trochu zmatky. Podílí se na tom naše přítelkyně izraelky spolu s Laosany. Jízdenky se kupují na lodi a údajně se má jet hned. Což určitě v Laosu neplatí. Neznají slovo hned. Turista cestující do Luang Prabang sedá do naší lodi. Má lístek na loď číslo 22 - ta ale jede do Thajska. Naštěstí přesedne.
Malebná scenérie se mění v odlesněné hory a banánové plantáže. Plujeme po řece, oba si kratíme čas čtením. Kolem čtvrté jdu posádce ukázat, kde chceme vylodit. Zkouším jednat. U mostu, kde chceme přejít hranice, sice přístav je, ale ještě nás nesmyslně odváží 11 kilometrů do městečka Huay Xay.
Já smlouvám tuk tuk na lepší cenu. I tak se svézt vyklepaným vozítkem je drahé. Dojdeme na hraniční přechod, vyplníme "příjezdové papíry". Bohužel jsem se ještě do nich nenaučila psát nezaměstnaná. Asi se za to trochu stydím. Vyměníme laoské peníze na thajské bathy (přezdívám jim koupele, protože google to tak často překládá). Přes Friendship bridge se nemůže přejít a tak se zase vezem busíkem. Úsměv na fotku, otisky prstů a další razítko je naše! Tuk tuk s pevnou cenou nás odveze do malého městečka Chiang Khong. Ubytování není nejlevnější a tak ho sdílíme s Lailou. Společně jdeme na večeři. Na břehu Mekongu se koná diskotéka a malý trh.
Mají jen barbecue. Já si kupuju k svačince motýlí kukly a Míša s Lailou stále doufají, že najdeme restauraci. Zadaří se! Potkáme se s dvěma Dány z lodě a probereme otázky křesťanství. Oba jsou věřící. Milá Thajka nám uvaří spicy little bit, což je úplně mimo moje chápání. Ovšem curry chutná výborně. Vrátíme se na ubytko. Prokrindapána. Nejen Laosané, ani Dánové neznají sluchátka. Naštěstí je v 11 klid. Aby v noci mohli přijít na řadu kohouti. Zbavíme se jich někdy? Já doufám, že jo. Těšíme se na příště!”