Sopečné jezero Toba
2. 4. 2023 | Indonésie - Jezero TobaSoukromým taxíkem alias turistickým autobusem frčíme po krásných cestách Sumatry z Bukit Lawang. Abych vás uvedl do obrazu 150 km jedeme celkem cca 8 hodin s jednou zastávkou na oběd a pár krátkými pauzami na toaletu. A to náš řidič jede hodně rychle a předjíždí, co může. Jsme celkem rádi, že nejedeme veřejnou dopravou. To by nám trvalo přejet asi dva dny.
Nakonec kolem 4 odpoledne dorazíme do přístavu. Taxikář hned ukazuje na cestovní kancelář na rohu, že tady koupíme jizdenky, ale my se rozhodujeme trochu přístav nejprve prozkoumat. A ještě že tak. U vody objevujeme oficiální prodej jízdenek na trajekt a hned se zapisujeme. Máme půl hodiny času do odjezdu a tak na loď dáváme batohy a jdeme se projít na trhy. Tady potkáváme milého domorodce, u kterého zjišťujeme, že nějaké místní spoje do našeho dalšího cíle jezdí a to i přes tvrzení našeho taxikáře, který nám říkal, že rozhodně žádný veřejný autobus tu nejezdí. Musíme být zase trochu obezřetní na podobné chytáky.
Nasedáme na loď a necháváme se odvézt na ostrov Simasir do městečka se zajímavým názvem Tuk Tuk - už teď k němu máme averzi. Cestu nám zpříjemňuje skupinka cestovatelů z JAR. Obzvláště David, potápěčský instruktor, nás baví a doporučuje nám spoustu míst na poznávání. Na lodi se nás také místní snaží přesvědčit, že kilometrová vzdálenost od přístavu nelze ujít, ale několikrát ukážeme, že máme nohy a stačí nám, když nás vyhodí v přístavu a my to dojedeme. V ubytování zrovna není majitel a i přes snahu místního štamgasta raději počkáme na kontrolu pasu atd. Večer přichází bouře a tak přecházíme jen kousek do nejbližší restaurace na večeři. Marťa si dá polévku a zapomene na kouzelné slovíčko a má to extra pálivé. Moje smažená rýže je celkem v poho. Brzo usínáme. Dlouhá cesta dopravním prostředkem nás vždy extrémně unaví.
Probouzíme se v příjemném ubytování na břehu jezera. Motorku pro nás budou mít až mezi 9 a 10 a tak moc nespěcháme. Na ubytování mají i fajn levnou snídani, ale s kafem to tu bude horší. Všude připravují kopi nebo kapučíno. Kopi mi ale chutná jako pražená rýže a uhlí zalité vodou a kapučíno jako 3v1. Kolem 10 nasedáme na motorku a jedem na průzkum ostrova.
Celé jezero je sopečného původu. S rozlohou 1130 kilometrů čtverečních se jedná o největší jezero sopečného původu na světě. Zároveň jde o největší ostrov na ostrově. Naše první zastávka: vesnička Siallagan. Obdivujeme pro zdejší kraj typické domky se střechou připomínající rohy a krásným vyřezáváním a malováním na trámech.
Líbí se nám, že i když mají domky nové, mají je přilepené k těm tradičním, takže to neslouží jen pro turisty, ale lidé v nich skutečně bydlí. Po projdutí uličky plné místního oblečení a šátků se vracíme k motorce a přejíždíme na pláž Pantai Pasi Putih Parbaba. Projdeme se po pláži a pozorujeme koupající a odpočívající lidi. Plavky tu nefrčí. Všichni se koupají oblečení.
Nás koupel tolik neláká a tak přejíždíme do další vesnice, kde se stavujeme na oběd. Učíme se nové slovní spojení: "tidak pedas" - nepálivé a získáváme moc dobré jídlo ve stylu od každého trochu. Přejedeme přes most a serpentinami se dostáváme k vodopádu Sampuran Efrata. Překvapuje nás scenérie podobná tomu, co si pamatujeme z Norska. Krásné zelené kopce s obřím vodopádem padajícím z velké výšky. Jen ty rýžová pole a palmy tu nesedí. Pod vodopádem si dáváme místní kafe a vyrážíme na další zastávku.
Abychom se jen tak neflákali plánuju menší trek na horu Dolok Sampur s výhledem na jezero. Užíváme si jízdu na motorce. Musím říct, že mi to hodně chybělo. Celou tuhle naší cestu považuju za obrovskou svobodu, ale ten pocit z jízdy dává té svobodě malou třešničku na dortu. Pod kopcem kupujeme vstupenky a parkovné. Ceny tu mají velmi přívětivé. Každá vstupenka stojí maximálně 10 000 rupií (cca 15 Kč). Například tady je to 5 000 rupií za osobu. Marťa má nové sandály a puchýře na nohou a tak jí nechám pod kopcem a sám lezu vzhůru. Není to daleko, ale celkem do kopce a bez možnosti se schovat před žhnoucím sluncem do stínu čehokoliv. Výhled ale rozhodně stojí za to.
Marťa si mezitím užívá pozornosti místní omladiny a páru, který se sem přišel vyfotit v tradičním oblečení. Vypadá to na déšť a tak raději rychle sbíhám dolů. Po cestě potkám Davida ze včera a vyměníme si zážitky. Parta puberťáků má obrovskou radost, když souhlasím, že se s nimi vyfotím. Nevím, co vidí na zpoceném turistovi, ale focení s cizinci tu prostě frčí. Vyzvednu Marťu a na motorce ujíždíme černým mračnům. Navečer ještě prozkoumáme hrobku Batakského krále. Nedaleké muzeum už je bohužel zavřené. V kaféčku blízko našeho ubytování si dáme výbornou rybu a nudle a večeříme se zapadajícím sluncem nad hladinou jezera. Večer diskutujeme cestovní možnosti a rozhodujeme naše další plány. Sumatru jsme si celkem oblíbili a možností je moc. Uvidíme, co přinese ráno.
Včera jsme se rozhodli vyrazit do Berastagi na sopku, ale… na snídani se bavíme s majitelem ubytování a ten říká, že rozhodně doporučuje navštívit ostrovy Pulau Balai a dokonce ví i jak funguje veřejná doprava, abychom tam dojeli. Takže změna plánu a vyrážíme pěšky na hlavní silnici, abychom chytli minibus do městečka Panguguran. A tak začíná časově nejdelší přejezd naší cesty na počet ujetých kilometrů.
Na ulici se ptáme místních milých paní ve stánku jak to funguje a jak se ukáže za chvilku v praxi, stačí zamávat na nejbližší projíždějící autobus. A tak se soukáme do vozidla. Řidič nás vyhazuje u jedné zastávky plné kouřících, zevlujících týpků, ale spoj do Sidikalangu, kam potřebujeme dále, už prej nejede a máme se zeptat u sousedů. Tam ale tvrdí to stejné. Obejdeme pár autobusů, zeptáme se lidí na ulici, ale nic. Ptáme se tedy na cestu do Berastagi a tam vyráží za chvilku. Koukáme na jeho trasu a zjišťujeme, že jede přes křižovatku 6 km od Sidikalangu. Dohodneme se, že nás vyhodí tam a uvidíme, co dál. Cesta začíná hezky. Vozidlo supí, jak se snaží prodrat na vrchol bývalého vulkánu. Naskytující se výhledy nás znovu ohromují. Pak přejedeme na silnici, kterou mapy.cz mají optimisticky zaznačenou zeleně - jako dálnici. Rychlost, šířka a stav ale rozhodně neodpovídají. Na zmíněné křižovatce už stojí pickup - místní doprava do Sidikalang, ten nás po šesti kilometrech vyplivne u zastávky. Pracně zajišťujeme spoj a domlouváme cenu. Do odjezdu máme půl hodinky a tak si tu dáme i oběd. Milý pán nám doporučí jídlo, co není pálivé - teda alespoň ne tolik a celkem si pochutnáme. Pak už nasedáme do starého minivanu. Cesta neubývá nějak rychle, ale prokusujeme se kilometry a máme radost, že se dostaneme až do Singkilu.
Chyba lávky. Skončíme 40 km před Singkilem, protože tady řidič autobusu bydlí a dál nejede. Hned za námi přibíhá nový šofér, ale my nechceme přestupovat, protože tenhle vehikl nás měl dovézt až do cíle za dohodnutou cenu. Bohužel není zbytí a tak alespoň s novým týpkem usmlouváme trochu lepší cenu a doufáme, že už nás opravdu doveze, kam potřebujeme.
Veselý řidič, který si nechá říkat Jackie Chan, Marťu posadí dopředu a mě až za dva další chlapy, aby si s ní mohli nerušeně povídat. Nevadí, Marťa si bez problému poradí a všechny okolo baví. Kolem 7 konečně dorazíme do Singkilu. Jdeme do přístavu a podle vyvěšeného rozvrhu zjišťujeme, že trajekt zítra nejede. To mi jako chcete tvrdit, že jsme se sem trmáceli takovou dobu zbytečně? To snad ne. Mezitím zjišťujeme, že Singkil je celkem díra a fakt nevíme, co tu budeme dělat skoro dva dny, než pojede přívoz.
Začneme po malých krůčcích a najdeme si ubytování v homestayi, co nám doporučil Jackie. Druhý krok: večeře. Tady naše morálka klesne ještě hlouběji. Pán nám naservíruje pro Marťu nepoživatelné pálivé jídlo a ještě si za to řekne skoro dvojnásobek, než jsme platili jinde. Zmožení jdeme na ubytování. Marťu ještě napadne se zeptat místních a zjišťuje, že loď jezdí každý den, což nám vrátí trochu optimismu. Pokoj máme nedaleko mešity, takže nás v noci budí modlitby právě probíhajícího Ramadánu.
Ráno vstaneme brzy a už si to šupajdíme do přístavu. Jenže v Singkilu je přístavů více a z toho, kam jsme došli, naše loď nejede. Na zábradlí sedící pán nás ale nasměruje na správný přístav a tak vyrážíme na kilometrovou procházku. Nejdříve dojdeme k zátoce, ale tam se nic neděje a tak zkusíme ještě zaplocený přístav vedle. Tam nás ale odkážou na zátoku. Když dorazíme zpět, už vidíme nakladače na loď a domlouváme s nimi čas a cenu.
Pak ještě vyrazíme bez batohů do města pro nějaké jídlo. Před 10 se vracíme zpět, dáme si snídani a nasedáme. Času máme ale dost. Loď vyráží o půl 11. Hned jak vyjedeme na moře přichází problém. Námořníci se sejdou na kraji lodě, jeden z nich se svléká do půli těla, nasazuje potápěčské brýle a skáče do vody. Za chvíli mu druhý podává mačetu. Zřejmě se nějaké řasy zapletli do lodního šroubu. Za 5 minut vyřešeno a konečně se vydáváme na plavbu. Vše už probíhá bez problému a za 4 hodiny konečně vystupujeme v našem dalším cíli. A to…
