Stop a pěšky k Chiang Mai
26. 11. 2022 | Thajsko - Chiang Mai část 1.Opouštíme milý Winterhouse. Jsem trochu ráda, protože odmítnout laskavou Dadu patří do kategorie "vážně těžké". Na druhou stranu jsme dostali úplně vše, co si přejeme, včetně octa na čištění vaků na vodu, zdarma kávu a její úsměv. Po snídani vyrážíme k silnici. Kolem deváté zkoušíme stopování. Vcelku funguje, zastaví nám několik aut a další na nás vesele blikají. Gesto na stop je zde jiné, jen se dá ruka dlaní dolů do úrovně prsou (až pasu). Znamená to taky "následuj mě" a "budu přecházet". Druhé auto nás popoveze dva kilometry, šesté je naše.
180 kilometrů děláme společnost Thajce Ki, která jede na návštěvu do nemocnice. Cestou zjišťujeme, že pracuje jako pastorka a to téměř nepřetržitě. Zajímavé. Část trasy jsme svišteli včera na motorce. Já jela i sedmdesátkou! Projíždíme mezi několika národními parky. Krajina se lehce mění. Vystupujeme asi 2 km od centra. Rozhodneme se pro restauraci TomYumkung. Kuře s kešu chutná skvěle (aby ne za tu cenu) a moje curry taktéž. Ale tenhle boj no spicy pomalu vzdávám. Menší porce jídla? Objednáme rýži navíc a je to. Pokračujeme dál k ubytování. Navštívíme chrám Lok Moli a schladíme se ledovou kávou. Kocour barvy Garfielda se líně rozvaluje po stolku. Tady prostě nikdo nespěchá. Nahodíme batohy, dočepujeme vodu a jdem další tři kilometry na ubytování. Ochotný majitel nám udělá spešl cenu na praní. Já ještě o pět bathů smlouvám na kilo. Aby nakonec stanovil váhu prádla potěžkáním na tři kila. (Místo zhruba sedmi, co odhaduju já po posledním praní.) Pokud se někdo chystáte do Asie, zkrátka jen zapomeňte na své skálopevné přesvědčení. My na tom pracujem. A tak experimentujeme a na večeři končíme mezi roztomilými foodtracky (=foodvraky), kde se výborně a levně najíme jako jediní turisté.
Po pomalém startu vyrážíme na prohlídku centra města. Míjíme dva chrámy Wat Mahavan a Wat Chetawan. Boční uličkou unikám zaplacení vstupného. Celé město má kolem sebe mohutnou cihlovou zeď. Každý se u ní fotí, tak musí Míša též. Kolem vodních kanálů projdeme ke krásné kavárně Sukishake, kde si dáváme kávu, litchi shake a dezert z chia semínek. Majitelka vše dělá s láskou. Projdeme se k dalšímu chrámu Chedi Luang, zaplatíme vstupné a zabalí mě do sukně. Odhalená kolena se neukazují. A v chrámu už vůbec. Sledujeme představení mládých studentek v zelených uniformách. Najíme se v lokální restauraci. Jídlo mají chutné. Ale polívka Tom soy je vostrá, kari lehce a pečené nudle kupodivu nepálí! Potkáváme krejčovství s poetickým názvem Prague. Pokud chcete levný a kvalitní oblek na míru? Thajsko patří mezi správnou volbu. Míša mě cíleně bere přes dva chrámy k outdoor obchodu.
U Wat Chiang Man jen sedíme a sledujeme, jak místní zapalují svíčky a modlí se. Podkresluje to mystická hudba a klid. Dojdeme k outdooru a! světe div se seženeme plynovou kartuši. Jak velkou radost nám udělá svoboda vaření instantních nudlí! Vracíme zpět a cestou potkáme umělecké komunitní centrum Kalm villige. Míša odpočívá a čte, ale já jsem z galerie přímo nadšená! Spojuje textil, dřevo, lampióny, obrazy s historií i moderní budovou. Čeká nás ještě šest kilometrů, prošli jsme město úplně ze všech stran. Najíme se na jednom z nočních trhů. Úplně se zamiluju do gyoza knedlíčků, mají původ v Číně či Japonsku, ale to jejich chuť nemění. A ještě si dám jahody v čokoládě. Ach. A Míša zase burger. Na začátku naší cesty jsme prahli po exotické kuchyni, ale co bych teď dala za koprovku, houbovku, svíčkovou nebo knedlo vepřo zelo. Procházíme kolem lampionů chrámu Wat Jez Lin. A zastavíme se na jednom z nočních trh na divadelním představení.
Večer zapaluji svíčky za 17. listopad. Připomíná nám to všechny, kdo se o svobodu zasloužili. Obzvláště v tento okamžik ve mě rezonují aktuální problémy Ukrajiny, Barmy a i historické momenty války ve Vietnamu a 2. světové války. Dáme ještě hovor do Čech a usínáme.
Sbalíme se a po snídani vyrážíme na autobusové nádraží. Šest kilometrů. Cesta se trochu vleče a až kolem půl jedenácté docházíme na místo. Autobusy prý jedou až o půl čtvrté. Vyhodnocujeme situaci a ejhle. Nabízí se nám desetkrát dražší taxík. Koumáme možnosti až se rozhodneme koupit jízdenku. A ono je místo už na půl jednou. Aha. Batohy necháváme u přepážky, ani se už neobtěžujeme dát je dovnitř. Dospěli jsme k závěru, že špinavé smrduté batohy nejsou dobrý ani pro zloděje. Přebíháme rychlostní silnici a míříme do Decathlonu.
Nemají nic, co bychom potřebovali. A tak se vrháme znovu přes cestu do McDonalds. Moralisty bych ráda upozornila, že někdy mají bezlepkovou bulku (bohužel ne v tomhle) a zkuste si žít třetí měsíc na rejži. A už nasedáme do minivanu. Nesnáším je, protože zkouší napodobovat vzlet letadla a mě se z toho dělá špatně. Čeká nás tříhodinová cesta s jednou zastávkou. Poměrně v poho až na ty votáčky. A to už nás vítají pralesovité hory, kde čekají nové zážitky: "Češi opět v pralese".