Tak tohle je ráj?!
25. 2. 2023 | Thajsko - NP Mu Ko SurinUlevuje se mi, když nasedáme do autobusu do Takua Pa. Khao Sok nenaplnil má očekávání. Získáme lístek na stání, využiju schůdků u řidiče autobusu a ten mi nabízí při ubalování cigarety místo na sezení. Za chvilku přijde Míša a okupuje schody. Užíváme výhledu v první řadě, vtipného řidiče a pouštění vystupujících lidí.
Kolem jedné dojedeme do Takua Pa. Na autobusovém nádraží si od milé muslimské ženy dáváme chutné jídlo. Nádraží funguje jako jídelna. Seženeme lístky dál. Míša rychle udělá třídenní nákup v krámu, protože nám jede za deset minut další autobus do Ban Hin Bin. Ušetřit nákupem se dá jenom na snídani. Obědy a večeře jsou prostě levnější na ulici nebo v restauraci. Klimatizace jede na maximum, takže nám přijde brutální zima. Zavíráme všechny průduchy i v okolí. Za dvě hodiny projedeme přes Khura Buri do Ban Hin Lat, dokoupíme nezbytnosti a jdem 1,8 kilometru do přístavu.
Cestou nás pořád nahání člověk na sajtkáře. My ale chceme získat informace přímo od národního parku. Znavená dojdu do přístavu, kde přímo nad námi poletují orli. Míša jde vyjednávat, což se ukáže jako zhola nemožné. Usměvavá zahalená žena neumí anglicky, ale ruce - nohy - google zafunguje a hned jsme o pár tisíc lehčí s papírkem, kterému vůbec nerozumíme… Snad je to jízdenka na loď. Najde nám i ubytování. A hle, týpek, co nás naháněl. Pokoj je sice dražší, ale já jsem ráda, že si zdřímnu. Moje tělo zkrátka potřebuje odpočinek. Večer najdeme jediný dostupný stánek s jídlem a tak na velkém woku před námi udělají smažené rýžové nudle pad thai. Bohužel pro Míšu s krevetami. Vrátíme se do pokoje, dáme si úlevnou teplou sprchu a jdeme spát.
Snídaně, batohy na záda a jdem na to, přesun do Národního parku Mu Ko Surin. Najdeme agenturu Sabina, která provozuje loď. Zadarmo okusíme rozpustné kafe (hnědou vodu). Brzy zjistím, že mě prostě andulky nemají rády. Mají tu jednu chuděrku v malé kleci. Přesně takovou modrou jsme před rokem jsme našli v Brně a když na ni promluvím, ihned se začne rozčilovat. Po chvíli čekání odevzdáme velké batohy a při vstupu na speedboat taky boty. S dvěma malými batohy to bude teprve ultralight. Strávíme příjemnou hodinku a půl na lodi.
Přijíždíme přes průzračně modrou zátoku, kde změníme loď a ta zamíří k prázdnému molu Severního ostrova Ko Surin a plážím. Asi tak 30 lidí projde po písčité cestě džunglí k infostánku. Mizí další tisícovka za vstup. Máme stanové místo mezi oblastí 9 a 10, ale naše batohy zatím nikde. S otevřenou pusou koukáme na nádhernou pláž bez lidí. Wau! Po chvíli dorazí na kárce Míšův batoh a o patnáct minut později i můj. Ultralight se zase nekoná. Postavíme stan, stavíme se na oběd (ceny vyšší, porce dobrý). Platí se tu kupóny, což je nad naše chápání. No co, alespoň si vzpomenu na školní lístky na obědy, kupóny totiž taky platí pouze na konkrétní den. Odpočíváme na pláži. Budu muset nabrat síly, zmohl mě nějaký bacil. Jsem obsypaná opary jako nikdy. Kolem očního koutku, na nose, na celém spodním rtu, bradě i pod nosem se mi vytvořili pupínky. Vypadám děsivě a asi kvůli tomu odpadne možnost si skvěle zašnorchlovat (a ano jím hodně vitamínů a béčko a céčko). Míša si užívá moře zatímco já sleduji spoustu drobných poustevníčků.
Putují kolem mě, slezají se k sobě a šplhají po stromech! Houpeme se v hamace. A ten klid. Navečeříme se a procházíme se po pláži. Padne tma. Využívám naší novou čelovku za stovku. Vidím šplhající letuchu malajskou, velmi zajímavou létající veverku. Jdu spát, ale přijde pro mě Míša, ať se jdu mrknout ještě na obr kraba ve velké mušli. A pak mi to nedá a jdu ještě do moře. Noční mořské safari. Kolem mě plavou rybičky a vidím drobného rejnoka. Na jedem druh rybky, když posvítím má barvy jako zvýraznovač. Plná zážitků zkouším usnout ve stanu.
Ráno polehoučku vstaneme. U místní jídelny se nasnídáme. V jídelních odpadkových koších je spousta stravníků - vrány, varani a volavka. A i my máme společnost vychytralých vran.
V momentě, kdy si odskočím, začnou vzduchem poletovat letuchy. Hustý. Dneska odpočívám ve stanu a Míša míří šnorchlovat. Užívám si klidu pláže a přijde mi to jako sen. Stanové městečko má asi 100 lidí, přesto jsou všichni milí a úžasně příjemní.
Míšovo šnorchlovací okénko 1: Vyrážím na loďku. V altánku u přístavu se hlásím a platím jízdenku a v klidu si sednu a čekám na odjezd. Trochu se nesoustředím a najednou se dívám, že jsou všichni pryč. Jdu se zeptat prodávajícího a ten mi ukazuje loď, která už téměř odjíždí. Rychle přebíhám molo a s omluvou nasedám. Po cestě se seznámím s Kanaďanem Dannym a jeho přáteli z Thajska. Pak už přijíždíme na první místo, kde máme 45 minut na šnorchlování. Po prvním ponoření zapomenu dýchat. Je to úžasné. Všude kolem mě jsou hejna drobných rybek a na dně mraky krásných modrých korálů. Tři čtvrtě hodiny uplyne jak nic a už jedeme na druhé místo. Náš průvodce asi 5 minut vysvětluje thajsky, co je tam k vidění. V angličtině pak řekne, že tu mají korály a že máme 45 minut. Užívám si to maximálně, škoda že tu není Marťa.
Oběd sníme s nadšeným Malajsianem a Kanaďanem v jednom Dannym. Pokecáme a dostaneme spoustu typů na cesty. Odpoledne po kávě se vypravíme k malinkým mangrovům. Tam sledujeme malé kraby, obojživelné ryby a makaky. Tady jsou ty vopice fakt plachý a to je jedině dobře. Koukáme na západ slunce a sledujeme letuchy, varany, slípky, bukáčky a další veverky a ptáky. Po večeři si popovídáme s rodinkou z Čech. Štěpánkou, Ondrou a tříletým Ferdou. Kolem deváté zamířím do stanu. Míša si ještě s Dannym a jeho přáteli užije čas na pláži. Zaplave si se světélkujícím planktonem a zkoumá noční život v moři. Spoustu rybek. Prozkoumám zloděje kolem popelnic. Jsou to asi potkani.
Ráno se probouzíme díky hlasitému zpěvu drongů a kokrhání divokého kohouta do příjemné teploty, dáme si snídani. Štěpánka nám nabízí výbornou kávu a mile si rozšíříme obzory o příběhy z cest. Já se jdu projít evakuační cestou, zatímco Míša někde loví šnorchlovací zážitky.
Míšovo šnorchlovací okénko 2: Dnes jsem pozoroval barevné rybky, korály a klauny (alias Nema) v sasankách.
Vyperu, věnuji se trochu seberozvoji. Zase bych v sobě chtěla zažehnout touhu po vzdělávání. Nejen angličtiny, ale i mých dalších koníčků. Odpočívám a chvilku si se mnou povídá sympatický Thajec. Míša přeruší náš rozhovor a jdeme na oběd. Po něm se loučíme s Dannym náš cíl je nedaleká kavárna. Už tři roky polorozestavěná stezka džunglí (asi se nikdy nedostaví) nás dovede ke krásně čistým plážích s azurově průzračnou vodou a ke skalnatým výhledům. Fakt dost mě baví sledovat krabíky. Dojedeme na místo Ao Chong Khad. Na této druhé části ostrova je několik apartmánů, jídelna, pěkné informační tabule a kavárna. Tady už se pohybuje turistů o trochu více. Potkáme Štěpánku a zjišťujeme, že kafe nebude. Nefunguje proud. No tak se alespoň projdeme po okolí, já fotím roztomilé loskutáky pak už se vezeme se Štěpánkou, Ondrou a Ferdou do našeho kempu. Longtailboat tu funguje zdarma jako mezipřístavní doprava. Ještě chvíli se kochám lezci z mangrovů. Projdeme se do kempu a v džungli potkáme letuchu, velkýho pavouka, makaka a zase několik varanů. Je Valentýn a ten tolik neslavíme. Na co ale přijdeme je, že už pět měsíců cestujeme.
Ach. Už ani nevím, jak vypadá měkká postel, jak chutná dobře uvařený brambor a český pivo. Nicméně pořád se objevuje něco nového. Na to ťukneme kolou (v národních parcích je prohibice na alkohol) a opět si dáme rýžový pokrm. Po romantické procházce po pláži se chcem zhoupnout v houpací síti. Ta pod námi spadne a sednam si doslova na zadek. Trávíme notnou chvíli novým uvázáním. Podaří se. Tak dobrou. A hlavně hodně lásky každý den a žádné pády.
Dopoledne trávíme společný čas relaxací, čtením a nicneděláním na pláži. Ta příroda a čistá pláž působí úplně jako balzám na duši. A ti milí lidé. Moc pěkně tu spolupracuje agentura Sabina a národní park s místními. Na lodích při potápění zaměstnávají Mokeny, protože to díky svým rybářským dovednostem umí velmi dobře. Právě to utváří pohodovou atmosféru a všichni se na sebe smějí. Procházka pralesem mě stále baví, ale bohužel můj vysněný ostrovní holub nikobar se někde stále schovává.
Odpoledne jde Míša na potápění, bývá větší šance vidět něco zajímavého. Já odpočívám a zkouším šnorchlovat na naší pláži. Je to zábava do té doby, než mě začne napadat patnácti centimetrová ryba. No dobře jenom plave proti mě, ale teda fajn pocit to není.
Míšovo šnorchlovací okénko 3: Konečně želva! Plavu za ní proti směru, kterým se mám vydat tak daleko, že mě nakonec loď musí vyzvednout, ale stálo to za to!
Večer třídíme fotky a společnost nám dělá ostrovní gekon, endemit pro tento ostrov. Pěknou dobu ho naháním. Ráno se najíme a sbalíme na výlet. Chceme se podívat do vesnice kmene Mokenů. Nabere nás roztomilá dřevěná lodička. Mokenové žili jen na lodích a pak se usadili. Tuhle vesnici v roce 2004 zasáhlo tsunami, ale místní ji plně obnovili. Protože moře znají, vsimli si tehdy, že se chová jinak a stihli se zachránit únikem do kopců. Mě se vesnička líbí, turisté se prochází po hlavní trase kolem stánků s náramky a já odbočuji, fotím usměvavé Mokeny a užívám si zákoutí dřevěných domků. Líbí se mi pomalované ženy žvýkací betelové listy a veselé děti. Dojdeme až ke škole. Tady se vyloďují turisté ze speedboat a připomíná to výsadek. Brodí se totiž po pás ve vodě. Spontánně se rozhodneme koupit dva náramky. Já bych ráda zkusila 21 denní nestěžovací výzvu.
Při každé stížnosti přendáte náramek na druhou ruku. Po pěti minutách neustálého přendavání o tom začínám silně pochybovat. Najdeme milou stezku a pěkný výhled nad vesnici. Vidíme zajímavý strom, co pouští červenou mízu. Už to máme akorát na odjezd. Náš průvodce je vtipálek. Hned se chlubí vlastní marihuanou a ještě nás posílá projít. Koukám na vyřezávání sošek delfínů a mant z červenavého dřeva. Vrátíme se do kempu. Dáme si oběd a chceme jet na potápění. Půjčím si pro jistotu plovací vestu. Lodička nás sveze spolu s pěti turisty na korálový útes Laem Mae Yai. Tý jo. Wau, boží. Vidíme nepřeberné druhy korálů, lilijice a těch ryb!
Jsem unešena tou krásou. Voda je příjemně osvěžující a ani nepraží slunko. Na lodi nás baví malá pětiletá Ruby, pořád se raduje a kamarádí s potápěčem. Přejedeme na druhé místo Laem Chong Khat, kde je vidět poškozené korály. Naštěstí se vcelku pěkně obnovují. Najednou v zelené sasance vykoukne klaun očkatý. A druhý. Nemové nás baví hodně, sleduji je několikrát. Jak se zavrtávají dovnitř sasanky a pak vyplují ven. Kromě toho je tu spousta druhů ryb. Líbí se mi parrotfish (papouščí ryby). A ani slovy nedokážu popsat, kolik tvarů a druhů ryb vidíme. Prostě podmořský život bych shrnula slovy: dechberoucí nádhera. Ještě dojdeme kiloment na západ slunce. A potom už zvládnu jen odpočinek, večeři a spánek.
Dneska se loučíme s úžasným ostrovem. Ráno rychle balíme, popovídáme si s thajským sousedem a jdeme na poslední šnorchlování. Na prvním místě Ko Pachunba jsou krásné korály ve tvaru otevřeného zelí. A spousta rybek. Malých, velkých, pruhovaných, duhových, žlutých, zelených… Po 45 minutách pod vodou přejedeme na Ao Suthep, kde jsou dvě pláže. Na pláže se kvůli ochraně želv nesmí. Ale tyhle korálový útesy a útvary fakt stojí za to. Prostě jen koukám a kochám se. Míša si užívá focení, i když pod vodou se fotí úplně jinak. Pak se vrátíme do kempu, osprchujeme se od slané vody a zabalíme stan. Mravenci znovu útočí. Tentokrát se zkouší v botě propašovat do batohu.
Při jejich balení následuje rychlé vyndaní z batohu a nějak se jich zbavit. Šikulové. Za těch pár dní už mají mraveniště v Míšovo botě, včetně vajíček. Sníme poslední oběd a čekáme na loď. Má jet v jednu, ale znáš to půl hodiny sem a tam. Alespoň si ještě užiju krásné mangrovy a kraby. Nasedáme do longtailboat, abychom na druhé straně ostrova strávili ještě zhruba hodinu. Obhlédneme želví líheň, máme štěstí na snůšku z 19. ledna.
Dáme si kávu a ještě poslední setkání s letuchami. Jsou tak ošklivé, až to působí roztomile. Sakra. Nestěžovací náramek jsem ztratila. Míša zvedne oči v sloup a prohlásí něco ve smyslu: "No to se dalo čekat. A jsem rád, že jsme neměli svatební náramky." (Taky se podivuju, že jsem snubák neztratila. I když pár scén tohoto typu už bylo.) Nasedáme na speedboat kolem třetí a? Už teď je nám jasné, že dneska moc nepopojedem, ale kdoví. Možná?