Trajektem k Šinkanzenu
10. 7. 2023 | Japonsko - Města Fukooka a HirošimaPřicházíme zase jako jediní pěšky. A to znamená mnohé jako třeba přejít rušnou silnici. A nebo se musíme vypořádat s přechodem, který vede do zdi. A nebo s tím, jak chceme jít přes parkoviště a spustíme alarm.
Ale jak jsem psala před více jak devíti měsíci: "Všecko dobře dopadne, tečka." A tak směníme online rezervaci za jízdenky. Vyplníme další příjezdový formulář, kde vše zapřem (zatím nikdo nekontroloval hnědou lahvičku se slivovicí). Nacpeme se zčásti naší večeří. Projdeme kontrolou. Na batozích sice ukazují epicentra problému (nůžky z lékárny u mě a dva nože u Míši), ale nic se nekoná. S úsměvem nás pouští k bráně. Máme ještě přes půl hodiny na nalodění.
V 19:40 se vydáme na "procházku" po přístavu (alespoň kilometr se projdeme) a po osmé se dostáváme přes tunel (jako v letadle) na loď. Projdeme přes člověka, co počítá ručně lidi na takové té mašince. Najdeme čtvrté patro a kajutu pro 10 lidí, kde se potkáváme se starším párem z Koreje a mladou slečnou. Jdeme na průzkum lodi. V odpočinkové zóně třetího parta se navečeříme našimi novými hůlkami. Pk jdeme kolem herny, karaoke boxu a lepší třídy. Až se dostaneme k lázním.
Luxus. Zazáří nám oči a už se rozcházíme do šaten. Převléknu se do plavek, otevřu dveře a? No Míša se sem nedostane, jelikož jsou dámské a pánské lázně. Leda by proboural zeď. Koukám jako puk. Ženy se tady pucujou, jak by se měsíce nemyly (alespoň 4x). I já se teda osprchuju a namydlím dvakrát, vlezu do hřejivé vany a užiju si pocit relaxace. Ostatní se furt čistí. Ani po deseti minutách, kdy přijde další člověk nikdo do vany nevleze. Nevím, zda je to tím, že jsem tam v plavkách. Což nakonec zjistím, že se nemá… Asi dvacet minut si lebedím v horké vodě. Zbytek návštěvníků vypadá, že za tu dobu ze sebe smyl snad i hříchy. Inu se tedy taky ještě vomeju. Venku už čeká Miška se sdělením, že muži do vody vlezli.
Sedneme si do odpočinkového prostoru. Klimatizace zase nastaví naplno, tentokrát až tak, že v obchodě prodávají i zimní rukavice. Povídáme a těšíme se na odjezd. Myslím si, že má být ve 21:30, ale špatně. Regulérně přesně dvě minuty před půl jedenáctou opouštíme přístav, projíždíme pod úžasně nasvíceným mostem (osvětlení se na něm různě mění) v Busanu.
Musím teda uznat, že dneska v noci nepohrdnu spacákem. Okolo jedenácté jedeme spát na obrovském houpajícím se trajektu, co míří do Fukuoky a kdy jindy dorazit do Japonska nebo též "Země vycházejícího slunce" než nad ránem.
V noci se tu a tam probouzím. Ovšem vcelku jsem se vyspala dobře. V 5:45 mě budí zvuk motoru, protože dorážíme do města (snad je to ta Fukuoka na ostrově Kjúšú, jinak nevím).
Nasnídáme se s výhledem na město. Předtím než opustíme loď, si ji ještě celou projdeme. V půl osmé nás pouští z lodi a hned zamíříme na imigrační, u zavazadlové kontroly projdu bez problémů, ale s Míšou si chce pán víc popovídat. Posadíme se v hale fukoockého přístavu a co nezjistíme. Naše objednávka JR passů nemá odpověď. Ježiši šmarjá stálo to majland (a to doslova) a nic. Tak se vydáme formou internetového pronásledování. Nejprve čteme recenze a ty jsou strašné (- jako ale tohle je lehký moralizovat, to víme). Pak píšeme emaily, zprávy na messenger, děláme recenze a čekáme, že někdo odpoví. Naše pravidlo "Je to jak to je." se snad přemění v "Všechno dobře dopadne, tečka."
Po nějaké době se vydáme shánět SIMkartu. Což se ukáže jako tragédie. Navštívíme několik obchodů s podobným výsledkem, nemluví anglicky a snaží se pomoci. Alespoň vybereme jeny. Tohle bude slušný tréning matematiky. Tisíc je našich 150. Dál nás posílají do obchodu s elektronikou, nabízí nabíjecí kabely a zkouší překladače. Nakonec nám pomůže milý prodavač v obchodě s telefony. Ten se rozzáří po slově card (karta) a posílá nás do metra. My se tedy poučíme, zakoupíme operátora online a už frčíme na ESIMce. Nakupujeme předplacené karty na metro a konečně se posuneme dál. Ocitáme se v centru Fukuoky. Navštívíme krásný chrámu Kushida.
Batohy se tu nebojíme ponechat kdekoliv. Celkově na nás působí prostředí klidně a příjemně. A taky ozdobné prvky, brány a svatyně vypadají úplně jinak. Projdeme komplexem modliteben kolem jezírek se zlatými koi kapry a kolem barevných všemožných soch. Od chrámu přejdeme k nejbližší autobusové zastávce. Procházíme nákupní centrum a obdivujeme japonský styl věcí.
Čekáme a Míša prohlásí slavnou větu: "No to snad ne, oni tu jezdí vlevo. Musíme přejít." Autobusy nám projíždí na obě strany. Nasedáme a vystupujeme nedaleko hradu. Hledáme restauraci za dobrý peníz, ale to se nám moc nedaří. Natrefíme na 7/11 - jídelní ráj za slušnou cenu. A tak koupíme rýži s masem a nudlemi a zeleninový a !bramborový! salát. Na krásné lavičce v parku Maizuru se za doprovodu paní hrající na flétnu nabaštíme. Mezitím mravenci začnou invazivně okupovat zbytky krabiček a náš batoh, kde nic není. Klucí, tu mraveniště nepostavíte.
Vypravíme se k ruinám hradu, přičemž všude kolem nás leze spousta skvělého hmyzu (hlavně střevlík, ploštice a kudlanka).
Krásným parkem scházíme k rybníku Ohori. U něj si ve Starbucksu dáme kafe do našich kelímků a sledujeme krásné jezero. Ty jo, ty penízky vypadají skvěle. Úplně jako ty uvazované na červené šňůrky jako dekorace. Cestou ještě máme muzeum umění. To navštívíme, batohy zdarma necháme v zamykacích skříňkách. Zaplatíme vstupné a hned u prvního obrazu si říkám, že tenhle styl umělce nějak znám. A ono ejhle Salvatore Dalí. A hned vedle Warhol. A pak celá řada převážně moderních japonských autorů. Mě tedy hodně nadchne velký obraz hor. A celkově mám ráda hodně barvené obrazy a těch tu také pár mají. Bohužel téměř po celé galerii platí zákaz focení. Spodní patro už tolik zajímavé není. Takový mix mezi jakýmkoliv uměním s oceánem, staré sochy z chrámů a keramika.
Vyjdeme ven a asi po dvě stě metrech přicházíme k naší první japonské zahradě. Nikdy jsem neviděla nic tak dokonalého - vodopádky, rybníček, krásně udržované stromky a cestičky. Bohužel tu dorazili i dva vandalové. Míša zakopne o kamínek v betonu a odlupuje ho. Nebyl však jediný. Nasedáme na autobus č. 9 a mezi úhledně oblečenými dětmi ve školních uniformách (mají i stejné aktovky) přejedeme asi půl kilometru do našeho ubytování. Tam nacházíme online recepci (včetně tabletu) a automatu na zaplacení turistického poplatku.
Po vyřízení hovoru s paní domácí získáme klíč ke krásnému pokojíku s kuchyňkou. Zase bombardujeme společnost s JR Passem, přeci jen nechceme ztratit skoro 15 tisíc. Rozhodneme se dojít do 7/11 pro jídlo, koupíme jídlo a víno (to na nervy). Přijdeme zpátky, navečeříme se a? Mě doráží email, zda objednávku mohou doručit sedmého nebo ji mají stornovat. Sedmého už chceme být dávno pryč a tak volíme vrácení peněz. Uf. Tak to se nám hned na zemi na futonech bude spát líp. (Regulérní postel zaujímá tak prostor pro jeden a kousek člověka, to by mohla vzniknout noční přetlačovaná.)
Prospíme se, zacvičíme a uděláme si parádní snídani. Jogurt, co chutná jako jogurt, což mě potěší. V 9:46 zjistíme, že na ubytování máme check out už v deset. Rychle umejeme nádobí zabalíme se a jdem. Vydáme se na vlakové nádraží v Hakatě, kde bychom rádi získali JR pass na vlaky. Jedeme tak sedm stanic metrem, najdeme pokladnu a vyplníme žádost. Zaplatíme kartou, což je trochu nevýhodný kurz.
Ale máme to! A můžeme odjet, kam potřebujeme. Nakoupíme k obědu dvě tuny sushi v obchodě. Ještě nás trochu potrápí rezervace sedadel přes automat. Hledáme cestu k Šinkanzenu. Doma jsme jako děti mívali takový kvarteto s vlakama a teď. Jupí. Pojedeme s ním. Už čekáme na peróně. Já naše poskakuji k žluté čáře a fotím vlaky, chudák výpravčí se upíská. A Míša? Sedící na batohu jen laxně konstatuje: "Hlavně se tím vlakem nenech srazit.". Projíždí ještě tři jiné soupravy. (Organizace nástupišt působí tak neskutečně!) Nastoupíme do luxusního spoje, kam by se nám k nohám vešly i naše batohy. Vytáhneme sushi, naše hůlky a lebedíme si.
Testujeme pomocí map rychlost a hlásí to 263 km/h. Ty nejrychlejší Šinkanzny však nemáme předplacené. 300 kilometrů přejedeme za hodinu a půl a vystupujeme. No a ty toalety v Japonsku! Mají bidet, hudbu (šplouchaní vody) i sedačku na malé dítě (a taky upozornění, že se na záchod nestoupá - jako fakt? a že vás po 30 minutách na toaletě dojdou zkontrolovat) Tramvají dvojkou nepojedeme do Židenic, ale po Hirosimě. Kolem třetí přijíždíme do luxusního hotelu, kde si trochu odpočinu. Kolem páté přeci jen vyrazíme do centra, pěšky. Vždycky jsem se o Hirosimě učila v hodinách dějepisu. Projdeme kolem fontány, svitne slunko a vytvoří se duha.
Jdeme do Peace memorial muzea, kde jsou všechny upomínky na výbuch atomové bomby z 6.8.1945. Zprvu vystavují fotky, jak Hirošima vypadala předtím a videomaping výbuchu. Pak přichází na řadu spoustu věcí, co se zachovaly a příběhy rodin a lidí. Zvládneme tak polovinu, ale přiznám se, že mě drsněji vzaly situace v jiných zemích, o kterých jsem nikdy předtím neměla tušení. I tak působí všechno dost děsivě. Ve třičtvrtě na sedm muzeum opustíme. Projdeme se přes Peace memorial park kolem symbolického památníku obětem, neustále hořícího ohně míru až k jediné poničené budově, která zůstala jako upomínka na výbuch. Ještě se zastavím u památníku studentům, kteří buď padli ve válce, či se stali oběťmi útoku. Tady věší tisíce origami jeřábů. Starověká japonská legenda totiž slibuje že tomu, kdo poskládá tolik jeřábů, bohové splní přání.
Stojíme před bývalou kulturní halou, kterou projektoval český architekt Jan Letzel. Přežila pravděpodobně i díky tomu, že bomba vybuchla přímo nad ní. Ostatní budovy tlaková vlna zasáhla z boku. Nad ní létají havrani a okolí má tajupnou atmosféru. U památníku pán krmí kočky a kvetou bílé vysoké lilie. Nad tím vším ční torzo budovy. Plní dojmů se jdeme najíst. V první restauraci mají plno. V druhé to vypadá taky na čekání. Nakonec chvíli váháme. Ale ta restaurace zvítězí. Dva zákazníci nám uvolňují prostor na baru a tak se ocitáme přímo před velkou plotnou. Náš kuchař přijme objednávku na okonomiyaki, což je zelnonudlová placka. Dáme si pivo a moje malé odpovídá doopravdy malé sklence a Míšovo přesně velkému pivku. A už jen mlčky sledujeme nadšení a zápal kuchaře, který zvládá práci minimálně za tři lidi.
Sbíhají se nám sliny a přemýšlíme, že účastnit se přípravy jídla nám přináší nový rozměr stolování. Už je před námi tradiční hirošimská placka, já si ji dám s mořskými plody. Spokojeni zaplatíme. Majitel mezitím stihl připravit šest placek, třikrát odběhl k nápojům, přijal objednávku pro asi deset nově příchozích lidí a jednoho dalšího, už smaží salám, my platíme a ještě s námi stihne hovořit. No mě by už odváželi do blázince a on si to evidentně užívá. A i nás to bavilo. Venku se setmělo. Rozhodneme se ještě stihnout nasvětlený hirošimský hrad, procházíme krásným parkem až k zrekonstruované budově, wau.
Cestou na hotel ještě mineme znovu tu stejnou budovu kulturní haly, nasvícená má pořád zajímavou atmosféru. Dojdeme na hotel, užijeme si trochu luxusu a jdeme spát.
Ráno rychle po snídani vyrážíme na ostrov Icukušima, tramvají 2 jedeme do přístavu Miyajima. Kde nasedáme na trajekt společnosti JR (ten máme zadarmo) a přejíždíme ke slavné bráně Jinaja Otorii. Hned na promenádě nás přivítají jelenové sika.
Ochočené laně i jeleni se nechávají běžně hladit a krmit. Tu a tam zkouší přežvýkat oblečení, papír, či jiné zajímavosti. Konsternuje nás to natolik, že naše pravidlo nesahat na zvířata opustíme a drbkáme je. Naprostá roztomilost. Celé stádo čeká před speciálním obchodem s jejich krmivem. No ale tohle nebylo to hlavní, proč jsme sem dorazili. A už koukáme na krásnou červenooranžovou bránu v moři. Za odlivu se na ní dá dojít pěšky.
Projdeme červenou svatyní Icukušima, prohlédneme si modlitební obřad a procházíme se po dřevěných promenádách na vodě. Rozhodně se musíme smočit v Tichém oceánu! (No dobře správně místo spadá do Hirošimské zátoky.) Moře se mi zdá tak studené, že nemám ani chuť se koupat. Ale super. Už mi chybí jen Jižní oceán. Tak paráda, píšu si na seznam tučňáky. Navštívíme starobylý chrám Daigan-ji. A od něj chceme pokračovat do chrámového komplexu Daishoin a trochu i do přírody. Na hřišti leží stádo, jeleni a laně odpočívají ve stínu stromů. Vyjdeme ještě kus a bočním vchodem přicházíme po schodech přes motlitební mlýnky k první části svatyně. Před tímhle chrámem stojí obrovský krystal a v něm je neuvěřitelně pestrá modlitebna. V zahradě s japonskými javory vypustí páru a my ohromeně koukáme na magickou mlhu.
Obřadně si umyjeme ruce, projdeme další chrám Chokugando až vystoupáme ke krásné jeskyni Henjo s lampiony a neustále hořícím světlem. Vystoupáme nejvýše k chrámu Daishido, zde zkoušíme předpověď štěstí. Položíme ruku na kovovou dlaň, věnujeme pár penízků a vytáhneme si papírek. Předpovědi se nám zdají podle překladače pozitivní a tak si je ponecháme. Kdyby jsme si vytáhli negativní předpověď, museli bychom ji pověsit na šňůru, aby ji odnesl vítr a nenaplnila se. Pozoruji žabky, dokonce si o jedné myslím, že je ozdoba na misce s lotusy a ne živá žába. Procházíme se mezi nekonečným množstvím sošek božstev různých velikostí.
Převažují sošky Buddhy a některé z nich mají červené pletené čepičky. Projdeme se ke krásnému altánu, kde sledujeme líně se protahujicí želvu. Opustíme chrám, ale vydáme se ještě k vodopádům Shiraitono a ke svatyni Takimiya. Odsud se začneme přes pěkný dřevěný pavilon Itsukushima Jinja Senjokaku vracet. Ten zdobí různé prastaré obrazy a na jeho prostranství se tyčí úžasná červená pětipatrová pagoda Toyokuni.
Nasajeme pohodovou náladu, ale přeci jen o půl druhé nás přemůže hlad. Vydáme se nákupní zónou podél stánků a jídlem. Míša si dává "čerstvé rybí prsty" A čokoládový keksík. Zláká nás ještě slaný rybí "koláč" se slaninou a chřestem. A nakonec já získávám luxusní ústřice za stopade a Míša smažený kuře.
Kolem laní dobíhame do přístavu a hned nám jede trajekt, nasedáme na tramvaj dvojku. V hotelu vyzvedneme naše batohy a zamíříme tramvají do zahrady Shukkeien. Batohy schováme za zamykací skříňky. (Asi po milionté si přeji, aby mi někdo ten batoh ukradl). A usadíme se u dřevěných stolků s výborným čajem, kávou, sladkým knedlíčkem a zmrzlinou. Pak se ponoříme do tajů zahrady, pozorujeme zvědavé a na krmení zvyklé koi kapry a želvy.
Zahrady mají perfektně udržované, každý detail podtrhuje linie stromů, kvetoucí hortenzie a jezera, přes které vedou nádherné kamenité mostky. Nahodíme batohy na záda, přicházíme na nádraží a Šinkanzen nás odveze. Ó! Jako…