Trocha té kultury, né?
9. 3. 2023 | Malajsie - Města George Town a IpohNasedáme na trajekt do Kuah Kedah. Mrazírna má teda vyšší teplotu. Tentokrát vsadíme na jistotu: brambůrky amerického stylu a na nejistotu: pražené boby a arašídy v sójovém těstíčku. Vcelku se tahle svačinka dá. Cesta uběhne docela rychle. A už připlouváme k pevninské Malajsii. Vyjdeme před přístav a google mapy (fungují dokonce i na dopravu) hlásí autobus městské za osm minut. Kde se nachází zastávka, nám zůstává záhadou. Proto, když přibrzdí autobus, naskakujeme do něj (tohle je můj oblíbený způsob cestování po velkých městech), ale za chvilku se ukáže, že jede na opačnou stranu. Nevadí počkáme 20 minut na konečné. Osvěžíme se ananasem. V Malajsii zatím panuje neskutečné vedro. Slunce svítá a zapadá okolo sedmé. Za pár korun se dopravíme na autobusové nádraží.
A tady už nás odchytává předkupník jízdenek. 15 ringgitů za jednu osobu do George townu, naštěstí už víme co a jak. Se slovy "To much." jej vřele odmítáme. Nedáme ani na nátlak, že má jízdenku do velkého města (za velké považujeme téměř každou vesnici s 25 000 obyvateli) a jdem najít přímo autobus. Zkoušíme rezervaci online přes QR kód, což se nám podaří až na třetí pokus. Ale za dvě osoby platíme 16. Nasedneme do dalšího mrazáku. V širém okolí sedaček nelítostně zavírám průduchy klimatizace a po tom, co mám na sobě většinu svého oblečení, si dám si šlofíka. Probouzíme se do jiného světa cestování. Autobus jede přímo do přístavu a navazují na něj přívozy do centra Penangu za šest korun! Kolem pamětních hodin královny Viktorie dojdeme k našemu ubytování.
Trochu se zalekneme, když nám majitel řekne: "We are full. ". Na bookingu nastal nějaký problém a tak získáme celý krásný apartmán. Večer si dojdeme na místní turistické trhy, zkusím krabí maso v rýžovovajíčkové rolce a Míša tortilu. Za sezení u stolečku vybírají poplatek 1 ringgit anebo si člověk musí objednat pití. A tak se osvěžíme pomerančovým džusem. Ještě se dosytím smaženými nudlemi. Jsou lehce připálené. V pohodné posteli (královské velikosti) upadneme do hlubokého spánku.
Ráno si pospím. K snídani se tu nedá sehnat jogurt a tak do mě kukuřičné lupínky lezou pomalu. Vyrazíme do parného dne za architekturou. Projdeme se kolem několika impozantních hotelů (George, Oriental a Continental) a krásné indigově modré vily Cheong Fatt The Mansion.
Navštívíme anglikánský kostel sv. Jiří a vyrazíme i na pobřeží, kde sledujeme vysoké budovy a přístav. Nemine nás agrofestival, který projdeme především díky tomu, že chceme místo obejít po chodníku. Vidíme jiný druh majn a špačky rudooké. Jejich červené oči mi připadají dost děsivé. Zase dorazíme okolo fortu Cornwallis k pamětním hodinám královny Viktorie. Káva v krásné kavárničce má svá pravidla, musí se vypít přesně do hodiny. Nad některými věcmi už se ani nepozastavujeme. Nadchnou nás nedaleké dřevěné přístavy, kde žije čínská komunita. Už několik generací se stará o domečky, které na pilotech stojí nad vodou. Živí je rybolov a dneska také turismus.
Takové přístavy navštívíme dva, ale skoro hned si uvědomíme, že máme hlad. Dojdeme do haly, kde si dáme čínské jídlo a nezbytné pití (bez toho mají zase poplatek). Pak už nás ulička lásky zevede mezi celou řadu streetartů. Pomalované šedivé stěny s uměleckými díly krásně oživují celé město. Navštívíme ještě mešitu Kapitan Keling, mě teda vlastně nikam nepustí. A tak jen na chvíli nakouknu do prostoru připomínajícího převlékárnu. Moc zajímavého tam není, jen malá motlitebna pro ženy. Míša má o trochu větší štěstí, jelikož nahlédne alespoň dovnitř. Po tom, co ho navléknou do dlouhé “sukně” se ale také nedostane úplně do středu.
Venku se vtipně houpají hejna holubů na elektrických drátech a my se dostáváme do Streetartové uličky. Tolik barev a nápadů! Vše podtrhává anglická architektura. Penang neboli George town si zařazení na seznam UNESCO rozhodně zaslouží. Mezi ty nejzajímavější streetarty patří: děti na kole, různá zpracování koček, motocykl, dítě na židli, převozník… My si vybíráme jen některá, protože je jich doopravdy hodně.
Při průzkumu indické čtvrti dostávám hlad. Zvolíme jednu z jejich restaurací, protivný Ind mi podá zase no spicy food. Možná pro ně dobrý, ale pro mě to teda není. Dáme si malou přestávku na pokoji. Vyrážíme do večerního města, kdy si užíváme mix kultur. Muslimové, Indové a Čínani zde tvoří příjemnou atmosféru. Na silnici jsou namalované mandaly a hned vedle se prodávají tudungy (islámské šátky) a dlouhé splývavé šaty a naproti zase tradiční zlatě zdobené hinduistické sukně a látky.
Vedle indické restaurace má stánek čínské bistro. No a my nakonec skončíme u vietnamského jídla, tam máme šanci se normálně najíst. A ani neplatíme poplatky za stůl a ani za pití, nějakým zázrakem nám to projde.
Po snídani nás naše kroky zavedou přes tržnici do centra Hin Bus Depot Art. Malebné nádvoříčko s místními uměleckými stánky, výbornou kávou a kytariskou nás úplně uvolní. Celou hodinu zůstaneme na tomhle krásném místě.
Pak se rozhodneme pokračovat městskou dopravou k chrámu Kek Lok Si. Chvíli trvá než autobus přijede a nenabere nás. Nemáme roušky. Tak ještě dvacet minut hledáme místo, kde nám je prodají. Bingo. Nasedáme do autobusu. Ten nás vyhodí kousek od našeho cíle. Hned po vystoupení se vrneme na hledání jídla. Najdeme milou malajskou jídelnu. Zprvu jsme skeptičtí, nabereme si různá nepálivá jídla, ale pak nás oběd mile překvapí. Možná bychom měli vzít tuhle kuchyni na milost, vcelku nám chutná.
Je pěkné vedro a hledáme hlavní vstup do obrovského čínského chrámu. Uvítá nás Želví pagoda, která má rybníček plný sladkovodních želv. Jsou jich tam stovky a turisté je krmí zelenými listy. Zajímavý byznys.
No, ale není to hlavní vstup. Nakonec se někudy (přes stavbu) dostaneme k několika zlatým chrámům. Jeden z nich má kolem sebe krásnou zahradu a úžasný výhled na George town. Další mě fascinují stuhy s různými texty, co se ti mohou splnit. Já volím instantní štěstí (instant happiness) a Míša splněná přání (wishes come true). Tak uvidíme, pověsíme je na zlatou větev a doufáme, že se nám vše splní. Ale vlastně tahle cesta je náš splněný sen. Pak po schodech stoupáme do dalších částí a chrámů.
Čeká nás další krásná zahrada s gongem a několika patrová pagoda s krásným výhledem na město, hory a moře v dáli. Cestou zpět nás ještě jednou zlákají želvy, sledujeme jak plavou, hrabou a vyhřívají se na sluníčku. Odjedeme místním autobusem do města, všichni nám mile poradí co a jak. Rozhodneme se zajít do kavárny, která nás zaujala. Když k ní přijdeme je plná a indická. No s nějakým nadšením obsluhy se nesetkáme, ale kafe (to nakonec máme v plastu) mají výborné. Pak zajdeme opět do vietnamského bistra.
Míšovo pasové okénko: Večer mi přijde od pána z ubytování zajímavá zpráva. Píše, že má pro nás pas od nějakého Francouze a jestli budeme tak hodní a dovezeme ho do Ipohu. Přijde mi to trochu zvláštní, protože jsme naší další destinaci nikomu nesdělovali, ale máme to v plánu a tak mu píšu, že klidně. Chvíli probíráme co a jak a pak se zeptá ve kterém pokoji bydlíme. Píšu, že nás dali do apartmánu a číslo naše pokoje. V tu chvíli si pán na druhém konci uvědomí, že píše někomu jinému, než s kým se domluvil na předání, ale bere za vděk i námi. Nabízím, že se pro pas stavíme zítra po cestě na loď, ale trvá na tom, že nám ho donese ještě večer. Čekáme asi do půl 11, když tu pán volá, že je v obýváku v apartmánu. Vylezu z pokoje a tam nikdo. Jdu se podívat na chodbu a tam pobíhá zmateně pán a hledá mě. Než jsem vylezl, stihl dát pas paní o patro níž. Když zjistí, že si psal se mnou, tak od paní bere pas a předává ho mně spolu s pytlíkem pečených kaštanů za ochotu - fascinující, jak tu dají pas komukoliv. Musíme si na naše dávat pozor.
Vstaneme poměrně brzy, abychom se při východu slunce přepravili přívozem na autobusové nádraží. Jízdenky kupujeme online a na spoj zamíříme raději dost dopředu. To má za následek, že čtvrt hodinu před odjezdem ještě letíme vytisknout jízdenku na check in. Nevěděli jsme to. A vtipně stejný qr kód jako na telefonu podáváme vytištěný zaměstnanci, aby jej oskenoval. Efektivita nula. Nasedáme do autobusu. Navlečeme na sebe všechno oblečení. Alespoň trochu nám to připomene zimu v Evropě.
Mražákem přijíždíme do Ipohu, město je taková naše mezizastávka do dalšího cíle. Kolem dvanácté se ocitáme na autobusovém nádražní, které je 8 km od města. Zkusíme se najíst v indické restauraci, což se tedy nesetká s nadšením z obou stran (mám pocit, že Indům chybí podnikatelský duch). Ryba pálí a jídlo nám nejede. Musíme chvíli počkat, než si Francouz přijede vyzvednout pas a tak si dáme kávu v nákupním centru. Předáno. Chvíli podle Googlu hledáme autobus. Nejezdí ze zastávky před nádražím, ale přímo z něj. Nasedneme do městské a dojedeme 1,8 km k našemu ubytování. To nás překvapí, jak je pěkné. Kolem čtvrté vyrazíme do města. Nejprve pozorujeme různé budovy a provoz.
Cesta nás zavede kolem řeky ke krásné kavárně s výbornou kávou v industry stylu. A následně si jdeme užívat místní street art. Je mnohem živější než ten v Penangu. Vidíme jak některá díla pomalu mizí a vznikají nová. Ocitáme se v pestré džungli, u Marlyn Monroe, hrajících si dětí a slonů z mandal. Zamíříme na vlakové nádraží, kde obdivujeme krásnou budovu a zkoumáme způsob cestování vlakem. Uvědomíme si, že už je šest a máme hlad. Projdeme další street artovou uličkou, kde zrovna vzniká nové dílo.
A pak končíme v čínské jídelně. Všichni se nám snaží intenzivně pomoci v objednávce. Vzniká chaos a vlastně ani nevíme, co nám dodají. A tak nejprve jíme kuřecí s rýží, pak rýži se zeleninou a nakonec přijde i vepřové. A to moc dobré. Vše zapíjíme skvělým čajem a plně nasyceni jdem volat do Čech.
Poslední dobou se nám nějak nechce vstávat. A tak se po snídani rozhodujeme, zda jet ještě k chrámu na opačné straně města. Vypadá to, že asi městská nepojede. Ale co, máme nohy a čtyři kilometry jsou přeci v pohodě. Cesta jde podle plánu a koukáme na zoborožce, opice a ledňáčky. Vejdeme do hinduistického chrámu Nam Thean Tong, abychom pak navštívili ještě impozantnejší čínský chrám Sam Poh Tong.
Obdivujeme jezírko s umělými skalami a koi kapry a přeplácanost místa. Kolem oltáře v jeskyni projdeme k želvímu jezírku, kde je spoustu hladových želv. Naházím jim trochu trávy. Želvy považuju za komická stvoření, už jen to jak se vtipně pohybují. Máme to akorát na to, abychom se odhlásili s ubytování. Jdem zkusit zastávku autobusu. Kolem ní skáčou makakové, ale autobus nikde. Po dvaceti minutách to vzdáme. Míša jde napřed udělat check out a já dojdu o dvacet minut později. Nečekali jsme, že trasu půjdeme i zpátky. Zkrátka výlet jak má být, pokud připočteme ještě necelé dva kilometry na autobusovou zastávku městské dopravy. Odsud nás (konečně) nějaký autobus doveze na nádraží. Rychle se najíme western food, dojdeme si vytisknout jízdenky a? Autobus má zpoždění. A kam se svezem dál? No tak to už si zase necháme na příště. Těšte se na deštivý příspěvek.