Udolá nás Sapa a Fan Si Pan?
11. 10. 2022 | Vietnam - Oblast SapaZ Ha Giangu sedáme do luxusního autobusu, který má světelný obraz. Krásně svítí měsíc, ale mrzí mě, že nevidíme hory. Fascinují mě čínské hranice a jedeme téměř kus po nich. Opět známá scéna vyhození turisty tři kilometry s tím, že si má vzít taxíka. Nejsme to ale my. Fakt to nechápu. Nás autobus hodí až do centra Sapy. A v rámci cena/výkon/kvalita vybíráme Capsule hotel. Spíme v kapsli. Je to hustý! A spí se nám dost dobře. Jediná nevýhoda Vietnamu jsou věci nedotažené do konce. A tak sice dobrá designovka, ale pokud nefunguje elektronické zavírání, tak jsou Vietnamci schopni nabít zámek. První kapsle nefunguje a tak spíme v jiné. Ve Vietnamu stojí ubytko kolem stovky na osobu/noc. Mnohdy i se snídaní. Vyrážíme na prohlídku města. Navštívíme monstrózní stanici lanovky. Budova patří mezi zajímavé architektonické počiny. Jinak už mi ta města přijdou podobná. Prostě, co se týče měst? Je Evropa na špici! Okoukneme obrovský novodobý chrám. Odmítneme tisíc nabídek shopping, trekking a my homestay od žen v krojích. Neúspěšně hledáme kartuši na vaření. Dáme si kávičku, kocháme se výhledem a doputujeme na ubytování, kde mají kabely zalištované. Vydáme se na dvou hodinkovou procházku do vesnice Ban Xin Chai. Ocitneme se v jiném světě venkova. Ušmudlané děti po sobě hází bahno a už raném věku (10+) řídí motorku. Prší a dospělí se choulí pod deštníkem na rýžových polích. Buvoli se plaví v rybníce. Všude kolem je spousta roztomilých štěňat a kuřátek. Večer usínáme těžce na tvrdé matraci a za děsivého zpěvu. Vietnamci milují karaoke.
O půl sedmé šup, šup. Čeká na nás Phan Xi Pang (Fan Si Pan) nejvyšší hora Vietnamu. Máme štěstí, hora se majestátně zvedá bez jediného mráčku. Vzhledem k její náročnosti a potřebě mít průvodce se rozhodujeme pro lanovku. Bohužel nejen my, ale dalších x set lidí. Cítíme v kostech, že to není pro nás. Už teď nesnášíme společnost SunWorld. Jedna z nejdelších lanovek světa nás vyváží kolem desáté ze slunečného dne do mraků. A co nás čeká nahoře je šok. Obchodní centrum, restaurace, schody, nové pagody a lidi. Mraky lidí a mlha. Už od malička nesnáším schody. Takže se táhnu pomalu s davem. Po chvíli skončíme u dalšího placení. Jako oslíček si zaplať vláček na vrchol. Další past. Kolem se dá normálně vystoupat do schodů. Zlatá socha č. 2. a všichni představitelé budhismu by vypadali zajímavě, kdyby nebyli poměrně noví. Modrá díra s kousínkem oblohy a mraky nás vítají na vrcholu, což je přecpané molo u trianglu s kótou 3143 m.n.m.
Vidíme i starou vrcholovou kótu. Vybledlou stejně jako klidné časy tohodle kopce. Dál se nechceme účastnit téhle mašinérie a chcem prchnout dolů pěšky. Nevědomky nás pouští uklízeč, co myje okna. Ztrácíme se v mlze a mracích. Uf. Cesta se nám nezdá příliš složitá. Kolem dvanácté jdou proti nám první lidé s guidem. A dozvídáme se, že nás potká strážce. Nemáme průvodce. Nastudujeme cenu pokuty, panečku $100! A míjíme další průvodce, nedáváme se moc do řeči. Ale víc než pokuta mě děsí, jak stoupají nahoru v holínkách či plážových plastových sandálech. Nakonec se rozhodneme jít náročnější cestou, která by měla vést mimo vstup. Z vrcholu k rozcestí to byly čtyři kilometry, z rozcestí pak 9 km. Pohoda. Ještě neumíme odhadnout terén v pralese. Ani mapy.cz to moc nedávají. Putujeme pašeráckou stezkou přes potůčky, bambusové porosty a vidíme všelijaké druhy rostlin. Potkáváme pytláka a lehce pokývneme hlavou na pozdrav. Všichni dobře víme, že tu nemáme co dělat. Postupujeme velmi pomalu. Paradoxně sem by nás ani guide nevzal. Posledních 300 metrů pralesem scházíme za tmy. Je tu světlo od šesti do šesti. Asi bych si tu trasu příště rozmyslela, když už teda máme koupenou jízdenku zpátky lanovkou. Bylo to náročné vzrůšo. Vycházíme mezi rýžová pole, řeku a betonovou cestu, kudy často teče potok. Hurá, vesnice, obchod a coca cola! Dojdeme hladoví k ubytku a jdem najít restauraci. Dáme si skvělé zeleninové závitky, bun cha a zasloužené pivo. Vůbec mi nevadí tvrdé spaní. Hlavně, že jsme v pořádku.
Další den si převezmeme voňavé prádlo, och jaký to luxus! Půjčíme si tentokrát motorku a chceme projet okolí Sapy. Motorku máme za skvělou cenu. Ovšem jinak je v Sapě mnohonásobně dráž než kdekoliv jinde. Dáme si kávu za dvojnásobek ceny, asi se platí za výhled na staveniště. Dojedeme k vodopádu O Qui Ho, zvaného Silver waterfall a k úžasnému průsmyku O Qui Ho pass. Vietnamci jsou schopni všude zastavět výhled obrovskými srdci, či koly z větví v nichž se získá instagramová fotka. My tomu říkáme nevkusné čačkárny. Ale oni to milují. Zamíříme krajinou hnědých sklizených políček do vesničky Ta Phin. Zde objevujeme ruiny francouzského kláštera a místní ženy z kmene Dao, které prodávají ručně tkané kabelky, peněženky, pouzdra, náramky a šperky. Je těžké vysvětlit jim, že nepotřebujeme suvenýry. Prozkoumáme malou jeskyni. Neodbytné prodavačce dáme peníze za parkované. Zklamaně dává drobné místnímu chlapci. Cestou vidíme slečny na motorce, jak nezvládnou smyk v blátě. Nic se nestalo. Zvládají zvednout těžkou motorku raz dva. Projíždíme po asi 200 metrů dlouhém georeliéfu nejspíše ruly, baví mě bílo červené pruhy s vyježděnými dírami od motorek. Vracíme se do Sapy, cestou potkáváme evropské zmenšeniny památek mezi políčky. Zíráme s otevřenou pusou na Šikmou věž v Pise, Eiffelovku nebo Big Ben. Vrátíme motorku, rozhodneme se nejít na místní vodopády a dáme si večeři. Jíme kari přímo z kokosu. Ploužíme se zpátky do Capsule hotelu a pak už jen odpočíváme.
Ráno si dáme načas. Snídáme v hotelu s místním kotětem, které působí legračně. Zkouší získat kus žvance. Pobalíme se, začne pršet a trochu se ochladí. Spoj do Hanoje máme zaplacený online. A vůbec nás cestování nezklame. Kdekterá francouzská komedie by mohla čerpat z nástupu do vozidla. Check-in o půl druhé? Teprve ve třičtvrtě se začíná pomalu něco dít, ale co se děje, tomu rozumíme stěží. Nejdou dovřít dveře? A jako to máme řešit? Turisti? Ne, místní jsou VIP. Projíždíme krásnou krajinou s vodopády a loučíme se se severem Vietnamu. Před cestou jízdou autobusem jsme měli bun cha místním podniku, který připomíná vesnickou kuchyni spolu se stodolou, chutná dobře, ale ostře. Vlastně tohle jídlo jíme nejraději ještě spolu s pho. Pokaždé nám to chutná jinak, ale je výborné. A na čem si smlsnem příště? Kdoví, ale možná už to bude z jiné země.