Vidíš to?
25. 7. 2023 | Japonsko - Oblast Yadanaka a hora FujiV Yadanace začne trochu pršet. Ale v pohodě, my máme zakoupený snow monkey pass. Kdyby náhodou. Na zastávce na nás už čeká milá postarší paní z našeho ubytování, jejíž jméno bohužel nejde zapsat a ihned jej zapomínám. Velmi mile nás chce odvézt na opice. My ale jen toužíme zbavit se batohů, ty odevzdáme vysedneme z auta a půjčíme si děštník.
Nasnídáme se na zastávce. Prozkoumáme všechny možnosti a nastudujeme letáky. Nasedáme na příměstský autobus a ten nás vysazujeme u poměrně zajímavé a kontroverzní budovy Muzea římské kultury. Sice poprchává, zato všude lezou roztomilé rosničky. Ještě koukám na plaché makaky. Zde si v pěkné kavárně s francouzskými šansony dáváme obyčejnou kávu. Vypravíme se za další hodinku, kdy déšť začne ustávat. Procházíme horskou vesničkou s lázněmi a drobnými hotely. Stoupáme po silničce do lesů s tůjemi. Zrovna je období, kdy tu nádherně kvetou hortenzie.
A to ty bohatě kvetoucí plnokvěté i ty bílé divoké. Asi kilometrová procházka nás nadchne a i pocitově to konečně je, když to napíšu hodně nadneseně, chladnější. Dojdeme k horkým pramenů ve snow monkey parku. Projdeme návštěvnickou budovou a směřujeme na hlavní atrakci. V zimě se tu hojně koupají makakové v horkých pramenech. Teď tu spíše tráví čas a tu a tam pijí z jezírka. Pár turistů tu taktéž obdivuje roztomilé opičky. Mají období mláďat a několik mrňousků předvádí cirkusové kousky.
Opice si vzájemně probírají srst a drbají se. Asi zrovna i proto, že línají. Tu a tam se haštěří. Vrátíme se do informačního infocentra a prohlédneme si dokument o makacích červenolících.
Pak se znovu vrátíme k jezírku, kde probíhá krmení opic pšenicí. My jsme sem původně nechtěli, protože opice v zimě dostávají za koupání odměny a zaměstnanci je nutí lézt do vody. Pak vznikají krásné fotky zasněžených zvířat v lázních. Recenze však říkali, že se nekrmí, ale všechno je jinak.
Opice mají sice svobodu, ale najednou se seběhne asi stovka jedinců a ládují se obilím. To už přichází i hodně lidí a my pomalu zamíříme ke stanici autobusu. Nakonec se najíme ve stejné kavárně. Během té doby projedou tři autobusy, ale když my vylezeme, tak tu nestojí nic. Chvíli nás baví proplétat se mezi rýžovými políčky a pak se vrátíme na zastávku a spoj teď nejede.
Rozhodneme se jít pěšky. Jenže po kilometru, kde si užijeme pěknou svatyni a dřevěné domky a vzpomeneme si na deštníky, co jsme je měli půjčené. Safra. No nic, tak se vrátíme zpátky. V kavárně vyzvedneme zapomenuté věci a sedáme do autobusu, ten nás za deset minut vysadí u vlakové zastávky a odsud se vypravíme do našeho Ryokanu. Tradičního dřevěného domku se spaním na zemi a soukromými lázněmi. Milá paní nám vše ukáže a na jednu noc se naším domovem stává krásný dřevěný pokojík plný světla, japonských stěn a dvou futonů (měkkých japonských matrací). Pak zkoušíme krásné soukromé lázně, voda je horká a příjemně nás (opět) rozehřejí.
Mají krásný výhled do malé zahrádky s lucerničkou a krásně kvetoucími hortenziemi. Po koupeli mají skvělé masážní křeslo. Vrátíme se na pokoj a převlečeme se do tradičních kimon včetně palcových ponožek. Vypravíme se do jídelny, kdy se nám tři(cet)krát paní omluví, že večeře se o dvacet minut posune. Vrátíme se po domluvené době a usedáme si na zem ke krásně prostřenému stolu. Podává se předkrm: nakládaná zelenina, tatarák z lososa, ryba naložená na kyselo, uzený úhoř a zelenina a to vše doplněné o rýži.
Za chvíli přichází vajíčko vařené v páře s houbami a kaviárem, tempura (smažené kousky ve velmi jemném těstíčku) a miso polívka. A pak ještě wagyu, což je hovězí od tradičního skotu. To si upravujeme na keramickém grilu a namáčíme ho do výborné omáčky. Praskám. Rýži jsme vzdali po první mističce. A to nás ještě čeká dezert. Přijde ovoce. Meloun. Paní je obdivuhodná, protože mimo nás ještě obsluhuje čtyřčlennou rodinu z Francie. Chvíli si odpočineme. Vlezeme ještě jednou do krásných lázní, které i v noci mají velmi příjemnou atmosféru.
Dojdu koupit ještě pivo a likér z ume švestek. A na zemi usínáme, konečně pohodová teplota na spaní.
Ráno ještě před snídaní jdeme naposled do lázniček. Předbalíme věci a v kimonech opět zamíříme na snídani. Majitelka je neskutečná a tak se nám zase plní břicha lososem (ze kterého balíme sushi), polévkou, gratinovanou rýží, vajíčkem, salátem se skleněnými nudlemi a pohankovými nudlemi (soba) na ledu. Ještě chvíli popíjeme ten výborný čaj a už zabalíme a sejdeme dolů. Zaplatíme náš zážitek a paní nám neopomene dát rolničku pro štěstí. (To se ukáže jako danajský dar, protože cinká fakt hodně.) Celé loučení je dojemné, asi tisíc zamavaní a už nás její muž háže na nádraží. Tady nás čeká dlouhá fronta na vlak.
V Naganu a v Tokyu jen přesedáme. O půl druhé v Odawaře koupíme další pass a seženeme nějaké to rychlojídlo na cestu. Poslední vlak našeho přejezdu nás vyhodí kolem půl třetí v Hakone. V této oblasti Japonska se nachází epická sopka Fuji. My jsme na místě, kde se dá pozorovat z mnoha výhledů. Mimo nás se rozhodlo Hakone navštívit také celé Tokyo. Musíme ještě trochu vystoupat do kopce do našeho hostelu, kde uschováme naše batohy.
Vytvoříme plán a jdeme čekat na autobus. Projíždíme kolem slavných lázní Tenzan Onsen, krásného čajového domečku Amasake až nás autobus vysadí u jezera Ashi. To celé se skrývá zahalené v mlze a rozbouřené vlny nedovolují vyjet ani loďkám. Fouká to. Projdeme se z Motohakone do Onshi parku.
Stará cesta lemovaná starými cedry nás v mlze učaruje. I přes to, že je pěkně škaredě, tak scéna působí pohádkově. Přes parkoviště projdeme malý park u jezera, posloucháme ptáky, vidíme tak na deset metrů. Z čumpointu na horu není zhola nic vidět. Nevadí, tohle se nevzdává!
Vrátíme se k Motohakone, koupíme véču a autobus nás okolo přes serpentýny vyváží zpátky do Hakone. Tady se rozhodneme jít k vodopádu. Zavřeli. No nevadí u krásné řeky si dáme první večeři. Já jím bramborový salát z kapsičky jako pro psa. Dostaneme se na hostel, kde nám přidělí malou roztomilou kójku. Stihneme druhou část večeře a brzy jdem spát.
Vstáváme už zase v šest. Chceme tu horu Fuji vidět. Jen pár dní v roce můžete mít to štěstí. Bude to dneska? Taky svítí sluníčko. Dojdeme akorát na vlak, já mám těžkou pohodičku až na mě Míša v sedm mává, že vlak už jede za minutu. no nějak jsem si popletla časy. Při přejezdu si uvědomíme, že chytřejší by bylo jet do Motohakone a tak změníme plány v Kowakidani a jedeme tam.
V Onshi parku ovšem brutální mlha kazí naše nadšení. Máme mnoho času, jelikož loďka, která nás nablíží k lanovce jede až v půl deváté. Vyrazíme na vyhlídku. Mlha jako mlíko. Hora nikde a ani nevíme, zda pojede loď a lanovka. Projdeme se znovu mezi cedry. A dojdeme k přístavu. Nic se tu zatím nekoná první spoj pojede až v 9:40. Projdeme se k svatyni Hakone a k bráně Heiwa. Ty lesy tady mají svou krásu.
Vrátíme se k přístavu a tam čumíme na ceduli, že loď tady odsud nejede, ale můžeme to zkusit na další zastávce. Tak se pěkně vrátíme kilometr a druhý k němu přidáme. Na poprvé natrefíme na přístav jiné společnosti, ale hned za 300 metrů na nás čeká pirátská loď. Nasedáme do druhého patra a nakonec končíme na vrchní palubě. Baví nás ten výhled, mlha se protrhala a je určitá šance, že bychom sopku vidět mohli.
Jezero Ashi se modře zrcadlí, tu a tam jej protíná loď. Dojedeme na protější břeh do Togendai, kde se rovnou rychle přesouváme na lanovku. S jedním přestupen vysedáme ve stanici Owakudani. Slunko svítí a my se koukáme na sopečnou činnost - výpary žlutavé síry a teplé vývěry. Procházíme se na vyhlídky a jíme tradiční černá vejce. Tyhle známá vajíčka chutnají úplně normálně, jenom vaření v jednom z vývěrů zbarví skořápku do černa.
Vystoupáme ke svatyni a všimneme si, že je zde trasa, která se dá projít. Ovšem jen s průvodcem a na dnešek už mají zapněný. Prozkoumáme alespoň místní infocentrum s pěknou interaktivní expozicí o sopkách v téhle oblasti. Ještě jednou zkoušíme vyhlídku na Fuji. No není tam, není. Podvod.
Sjedeme klasickou lanovkou na přestup Souzan, kde přestupujeme na vlakovou lanovou dráhu. Ta nás dováží do stanice Gora, hladoví se vypravíme najít nějakou restauraci. Ta co se nám líbí je plná a tak se vydáme do obchodu. No dobře tahle restaurace má ceny docela v pohodě. Objednáme si a nejen, že nás poprvé jídlo tolik neoslovuje, ještě nás čeká doplacení daně. Na což já jsem alergická. Naštěstí nám náladu spraví krásná zahrada Hakone Gora park, kterou máme zadarmo. Přemluvím Míšu, abychom opět absolvovali čajový rituál a tak si v klidu povídáme (nejen o naší budoucnosti) až můžeme jít na prohlídku. Míša sice má už matchu vypitou, ale mě nějak místo klidu urychlují.
Projdeme si místní čekárnu, koupelnu a místnost, kde se podával čaj. Ten japonský styl se nám hodně zamlouvá. Pak se projdeme mezi kvetoucími růžemi a zbytkem zahrady. Za chvíli nám jede vlak a tak na něj vyrážíme. Stihneme jej akorát. V Hakone počkám na nádraží, Míša skočí pro batohy a ve 14:19 nasedáme za slunečného počasí do prvního vláčku. V Odawaře přesedáme na Šinkanzen. Kdybychom jeli do Ósaky, tak by byla šance horu Fuji vidět cestou. Takhle si musíme odpovědět: “Viděls to? Ne.” Tak zase uvidíme něco jinýho…