Za zážitky se platí
1. 12. 2022 | Thajsko - Chiang Mai část 2.Dorazíme zpět do Chiang Mai. Tuhle cestu jsem se teda modlila za příjezd. Ale uf. Zvládli jsme to. Jdeme do hotelu Tapae Inn, přičemž prosím neudělejte si mylné představy. Koupelna připomíná spíše kójku, matrace má stupeň tvrdosti beton, nepovlečená deka a mravenci. All in. Nám tohle ale stačí. Horká sprcha a pokud možno minimální hluk. A teda vstupní hala připomíná spíše vetešnictví. Po téhle děsné cestě si zasloužíme pivo, jdeme tedy na trhy. Vidíme smažené štíry. Pivo získáme bohužel stále s otázkou: "With ice? (S ledem)". Ještě se rozhodujeme jít do Blue baru nad jedním z trhů. Hraje tam fajn bluesová kapela, kterou po půl hodině střídají rockeři. Užijeme si parádní večer.
Po ránu se setkáváme s Edytou a Wojciechem, které jsme poznali v Laosu. Společně na trzích nakoupíme snídani. Rýžový puding a pečený banán. Sháníme omeletu, tu ovšem nemají. Nakonec seženeme slané pečivo a smažené slané koblížkové těsto. Vrátíme se na hotel, dáme si kávu. Výborně se pobavíme a kolem půl jedenácté rozloučíme. Potřebujeme trochu více proplánovat další dny. A tak končíme opět v kavárně Sukishake a objednáváné si lekci vaření u TomYum cooking class. Kolem druhé začneme směřovat na tržiště, kde máme sraz. Učiníme nelehké rozhodnutí pro výlet na slony. Cestou po dlouhém hledání možností se rozhodujeme jít na Elephant pride sanctury. Kupujeme výlet a? Jsme přes rozpočet. Naštěstí se to za pár spaní pod stanem srovná. Vybereme nějakou hotovost. Ale abych řekla pravdu, tyhle asijský banky fakt nemám ráda. Mají poplatek 150,- za výběr, ať máš jakoukoliv evropskou banku. Pak se ještě projdeme přes nábřeží, které teprve staví. Rozjíždí se zde krásný umělecký projekt: betonovou hráz osázeli květinami, přes říčku vedou mostky a vše lemuje street art, prodejny rukodělných věcí a kavárny.
Ještě to není hotové a tak přecházíme přes rozestavěný bambusový most. Já ještě jdu ke staré stoupě a chrámu a pak už jsme na trhu. Chvíli se hledáme, ale pak už nás čeká dalších 8 cizinců a vaření. Nejprve nás Oun seznamí s lokálními potravinami a především s bylinkami. Taky mi potvrdí mou teorii, jak intenzivně se ve thajské kuchyni využívá glutamát (narozdíl od Vietnamu a Laosu). Teď chápu, proč všem tak tahle kuchyně chutná. Nakoupíme některé suroviny a busíkem nás jeho žena Gae převeze do domku s velkým stolem a cvičnou kuchyní. Nejprve ochutnáme kroketu z fialové brambory, pečený banán a pomelo. Pak si uvážeme pečlivě slušivé šátky proti pocení a jdem na to. První krájíme suroviny na kuře s kešu oříšky a pad see ew (široké ploché rýžové nudle). Baví mě lenost místní kuchyně. Česnek prostě neloupou (dodá to i jinou chuť) a jen ho rozmáčknou nožem. Zprudka opečeme zeleninu ve woku, přidej vejce a hotovo.
Tohle není žádný foodblog, tak se nezvášňujme "nad plotnou". Pak děláme kuřecí polívku s kokosovým mlékem a polévku Tom yum. Dokonce tu znají "no spicy" (nepálivé). I když heslo Ouna zní "more spicy more sexy" (víc pálivé více sexy). Což tak legrační není. Všechny to baví. Zkoušíme vyrábět kari pastu a uvaříme zelené a panang kari. Papájový salát s námi připravuje Gae. Vtipně nás navádí, jak strouhat, dát do hmoždíře a promíchat. Papája není zrovna moje oblíbené ovoce. Ale nezralá mi tolik neva. Nakonec vaříme i mnou oblíbenou sticky rice, ale na sladko s mangem. U každého chodu se bavíme se Španěly, Mexičankou a Francouzi. Rozloučíme se, necháme se odvézt a znaveně odpadáme na tvrdou matraci. V Asii tak běžnou.
Ráno vyperu prádlo. A v obchodě 7/11 (jmenuje se podle otevírací doby) seženeme snídani. V osm se ládujeme ve vestibulu našeho ubytování, abychom vše stihli. Vyzvednou nás až deset minut po půl deváté (mezi 8:00 až 8:30) takže času dost. A už jedeme s dalšími osmi členy minibusem blízko národního parku Doi Inthanon. Dáme si ranní kávu, omrkneme místní trhy a jedeme jednou serpentýnou za druhou. Kolem desáté se nacházíme na místě. Jdeme přes řeku k velkému výběhu, kde už čekají čtyři roztomilí sloni Dajdo, Dambo, Noni a Momi. Dajdo umí spoustu triků, protože jí zachránili z cirkusu. Za tři měsíce bude mít mládě. Nejprve slony krmíme banány, cukrovou třtinou a bambusem. Banány u nich vedou. Roztomile všichni natahují choboty a jídlo si chobotem strkají do tlamy. Náš průvodce Coco ukazuje, co vše Dajdo umí.
Omotá nás chobotem, dává nám pusinky a troubí. Pak sloni odejdou na vycházku do pralesa a my se vypravíme za nimi. Loupají kůru stromů, drbou se a kácí drobné keře. Vypadají spokojeně. Tu a tam se Dambo, desetiletý puberťák, proběhne. Dokáží běžet až 50!km/h. Průvodci nám s nadšením vypráví vše o slonech. Poté jdeme do tábora, kde na nás čeká výborný oběd (smažená rýže, omeleta a kuře), suroviny na něj jsou z nedaleké vesnice. A to ovoce. Nejlahodnější ananas, co jsem kdy jedla. Lehce poprchává, což ve výsledku znamená menší vedro. Až se mi teplota kolem 20°C na koupání nepozdává. Sloni se až na jednoho vracejí (tomu se v pralese líbí a zůstává déle). Nakonec mě naláká zažít bahenní koupel se slony. Mahuti (sloní pečovatelé) je nenutí koupat. Sloni přeci jen přijdou. A my na ně házíme bahno a masírujeme je. Nakonec průvodkyně Cherry spouští bitvu v bahně a tak jsme zmazaní od hlavy až k patě.
A jdeme do řeky, abychom se umyli. Slonice Dajdo nabírá vodu do chobotu a stříká jí kolem. Oplachujeme nejen sebe, ale i slony. Ještě je jednou krmíme zbytky ananasu, melounem a kukuřičnými klasy. Úžasný pocit je dotýkat se tak majestátního zvířete. A ty krásný oči. Dajdo umí i poděkovat, na slovo "kapunka" (děkuji) zatroubí. Ještě chvíli se mazlíme, loučíme a minibus nás veze na ubytování. Po relaxaxi se jdeme najíst na noční market. Já si dam smažené kuličky z rýžového těsta s krabem a dáváme si opečené špízky. Zkouším poněkolikáté chobotnici a Míša to komentuje slovy: "Už zase jíš tu gumu?". Sladkou tečku za krásným dnem udělá ananasový shake a lotti palačinka.
Vyhrabeme se z postele. Dopřáváme si ranní pohodu. Najíme se v mém oblíbeném café Sukishake a dáme si palačinky, mají i bezlepkové.
Po všech povinnostech (třídění fotek, psaní blogu a programování) jdem hledat motorku. Včera jsme obepsali asi pět půjčoven a nic. Ovšem máme štěstí. U jednoho z ubytování nám nizozemec pronajímá pololoautomatickou motorku, kterou jsme chtěli. Skútr by do hor nemusel vyjet. Jeden z batohů necháme v Chiang Mai a hurá jedem. Nejprve se vypravíme na poutní stezku, míjíme krásný prales a říčku s kaskádami. Vystoupáme k chrámu Pha Lat, který podtrhuje krásná příroda, vodopády a sošky zvířat a bohů. A kvákání žabek.
Já chvíli čekám. Míša sejde pro motorku, natankuje, nakoupí a vyzvedne mě. Popojedeme k zlatému chrámu Doi Suthep. Najíme se pad thai a pad see ew. Vydrápeme se po schodech, zaplatíme vstup a už obdivujeme zlaté sochy, procesí poutníků, zvonky, gongy, čerstvé velké květinové vazby a další dary. Mám hodně ráda oranžová plátna na vzkazy a přání. Všude to voní po tyčinkách a hoří svíčky. Ještě se pokocháme pohledem na Chiang Mai a jedeme na další místo.
Míjíme královskou vilu a kocháme se vyhlídkou na hory. Za dvacet minut dojedeme k zcela novému chrámu, kde chci sejít do Hmongské vesnice Ban Doi Pui. Napadá nás pes! Míši se dokonce dotýká čenichem! Na okřiknutí se ale stahuje a časem jeho štěkot mizí. Já jdu do turistické vesničky, hezky tu osázeli svah u pěkných vodopádů květinami a všude běhají děti v tradičních oblečcích. Vrátíme se k chrámu s klackem proti psovi. Zabere, když s ním Míša uhodí o zem a klacek se rozpadne napůl. Raději jedem. Další výhled v mlze, je vidět akorát předešlá vesnice. Zítra ráno zkusíme, zda bude vidět víc. Projíždíme zatáčky přes vrchol hory Doi Suthep až k našemu kempu.
Klidný kemp spadá pod národní park. Uchvátí nás nejen cena 40 Kč, zhruba padesát tichých lidí a i krásný výhled na městěčko Chiang Mai. Stavíme stan, uvaříme si jídlo a užíváme si západ slunce. Studená sprcha mě moc neláká, ale koupelna skýtá hodně hmyzu. Jů. Vše se ponoří do tmy a světýlek. Krásná romantika zakončí den i mé psaní. A příště? Zase prales? Možná a nebo taky ne.