Železnice smrti
3. 2. 2023 | Thajsko - Oblast Nam Tok a NP ErewanRáno vstáváme o něco později. Dáme si snídani a jdeme pěšky do outdoor obchodu. V něm seženeme novou plynovou kartuši na vaření a už spěcháme zpět zabalit a hurá na metro. Dojedeme na přestupní stanici vlaku, ale moc se nám to nezdá a tak raději ještě spěcháme asi 700 metrů na nádraží, odkud vlak vyjíždí. Dobíháme 10 minut před odjezdem, koupíme lístky a sedáme si naproti Dilenovi, mladému Nizozemci, který tu je na dovolené. Trochu si popovídáme o cestování a pak už se každý věnujeme svojí zábavě. Další hlavní zastávka je Kachinaburi, kde chce vystoupit i náš spolucestující. Při stahování batohu z horního patra ale zavádí lahví o polici a osprchuje nás asi litrem vody. Nevadí, je to jen voda a vzhledem k vedru ve vlaku je to i celkem osvěžující. V Kachinaburi vystoupí většina lidí.
Nastoupí pár studentů (je 5 večer a je čeká dvouhodinová jízda domů) a už vyrážíme přes známý železný most Kwae Bridge (zase nějaký slavný díky filmu) se spoustou fotících turistů na železnici smrti směrem do Nam Toku. Za druhé světové války tu Japonci potřebovali vybudovat zásobovací trasu pro svoje vojáky v Barmě a v rekordním čase tu nechali postavit železnici. K tomu ovšem využili válečné vězně zejména z Austrálie a také Američany, Nizozemce a místní nevolníky. Během kruté výstavby tu zemřelo asi 16000 lidí a proto se jí říká železnice smrti. Projíždíme kolem krásných hor a když nastane západ slunce jedeme zrovna nejkrásnějším úsekem před městečkem Wang Pho. Nad řekou je tu zbudovaný most podél skály. Nadšeně koukáme a fotíme obě strany s až pětimetrovou dírou pod námi.
V Nam Toku jsme až za tmy. Do ubytování to máme asi 700 metrů a tak jdeme pěšky. Bohužel poloha v mapách neodpovídá skutečnosti a tak vlezeme ke kolejím mezi štěkající psi. Naštěstí se objeví pán, který nás nasměruje správným směrem a pak dokonce přijede majitel našeho ubytování na motorce, aby nás navedl. Po chvíli dorazíme k pěknému místu uprostřed přírody, kde nás čeká prosklený domeček s postelí. Rychle zaběhneme vedle do restaurace na večeři a pak se vracíme zpět na hovor domů. Kolem 10 spokojeně usínáme.
Probouzíme se na doopravdy krásném místě. Po stromech skáčou veverky a my je sledujeme přímo z postele. Sbalíme se a zjistíme, že nám majitel motorku pronajme jenom, kdybychom tu byli ubytovaní. Ale ihned nás upozorní, že stanování v národním parku Erewan nebude možné. Včera tam byl tygr! Nad mým nadšením jen kroutí hlavou. Hustý! Zkusíme ještě nedalekou restauraci a ti nás pošlou na nevyslovitelné místo. Máme pocit, že do háje. Tak se raději nasnídame. Kávu na protější straně nezískám, ale nevadí. Míša ovšem získá motorku. Pěknej šrot, ale náš. Nakoupíme nějaké jídlo a se vydáme na místo zvané Hellfire pass.
Chvíli hledáme parkoviště a pak navštívíme informační centrum. Musím uznat, že místo má opět velkou hodnotu. Hellfire pass se jmenuje díky hořícím pochodním a vyhublým vězňům. Doopravdy příběhy připomínají peklo. Rozhodneme se jít delší trasu a dostaneme walkie talkie (vysílačky) a každou hodinu nás budou kontaktovat. Přijde nám to vtipné a já čekám, že se dostaneme do pořádné džungle. Hadi, budou hadi? Jdeme přes průsmyk. Kolejnic už tam moc nezůstalo, tu a tam pražec. Suchá sezóna nám připomíná náš podzim a padající listí. Celá pohodová trasa se nám líbí a vede mezi skalami a má úžasné výhledy.
Vidíme uklízeče listí, dělníky opravující schody a přijde na řadu volání nám (číslu 5) z centrály. Ohlásíme se. Poté dojdeme na konec trasy. Násep železnice přetíná silnice a mizí v džungli. Vrátíme se zpět. Na vyhlídku už se nedostaneme hoří tam. Prohlížíme si pracovní vozíky, koukáme na různé fotky a předměty upomínající na tragédii. Opět volání, Míša paní převeze odpovědí, že jsme okej, sdělí přesnou lokaci a hotovo. Vrátíme se k motorce a jedeme k vodopádu Sai Yok Yai. Ve stejnojmenném národním parku. Zkoušíme se dostat k vodopádu z druhé strany, protože bychom možná nemuseli platit vstupné do národního parku Sai Yok, chtěli bychom navštívit jiný národní park. Předjíždíme překrásnou řeku Kwae Noi a zastavíme u zákazu vjezdu. Místní moc anglicky neumí. Rukama nohama zjistíme, že dál se nedostaneme. Vrátíme se na hlavní silnici a posilníme se obědem. U vstupní brány doopravdy zjistíme cenu 300 bahtů a paní, co už nadšeně trhá lístky, uklidníme. Vykašleme se na to a jedeme zpátky do Nam Toku. Cestou se stavíme v milé kavárně a projdeme vodopád Sai Yok Noi.
Vyrazíme natankovat, ale co se nestane. Praskne nám pneumatika. Na benzínce jen pokrčíme rameny a jdem motorku vyměnit, neboť celý defekt se stal asi 100 metrů od půjčovny. Kolo nebylo nejnovější. Získáme úplně jinou motorku, na stejné benzínce dotankujeme. Společne s obsluhou se smějeme změně se slovy "magic". Dojedeme až do úchvatného campu národního parku Erawan, kde nám ochotně se vším pomáhají. Ohřejeme večeři a seznámíme se s Thajcem Woodym. Má být chladno, tak se schoulíme do spacáku a pro jistotu bereme i deky. Míša je v klidu. Tygr byl před dvěma dny viděn 30 km od nás. (Nikde to neříkejte, ale ve skutečnosti asi 6 km.)
Ráno mě budí Míša a připravené kafíčko. V kempu poletují ptáci, ale vylézat se mi teda nechce. Brrr. Sluníčko však vše prozáří. Vycházíme k infocentru, kde nám teda moc informací neposkytnou a jdeme mezi prvními k sedmi levlovým vodopádům. Cestou vidíme dvě dovádivé veverky. První vodopád Hlai Keun Lung nás nadchne svou azurovou modří. Další Wung Macha projdeme přes roztomilé lávky. U třetího Pha Num Tok už potkáme pár lidí, ale i tak jich moc není.
Stoupáme stezkou k čtvrtému vodopádu Buar Mari Long. Po chodníku se procházíme přes modré laguny a sledujeme šestý vodopád Dong Prouk Sa. Líbí se nám, ale chybí o trochu více vody, aby byl impozantní. Podivujeme se, jak jdeme po nových schodech, kdy kolem nich jsou i dvě předchozí spadlé cesty - jedna bambusová, druhá dřevěná. Vylezeme na vrch. Jsme dobyvatelé, jak píše místní cedule. Nahoře se koupe několik lidí a já se brouzdám vodou po travertinových kamenech. Míša chytl nějaké nachlazení ode mě a tak do vody nejde. Ani já se celá nevykoupu, prostě do studený vody se neleze. Po chvíli přichází větší skupina lidí a my raději prcháme. Kolem 11 turisti zhoustli. Sledujeme mravence, jak nesou dvoucentimetrového švába a hrabající bažanty.
Cestou se ještě probrouzdám v čiré vodě, co kdyby tu byl endemický krab! Na parkovišti si v restauraci dáme oběd a ještě chvíli popíjíme kafíčko. Miška si jde odpočinout do kempu, zatímco já jdu lovit setkání s divokou zvěří. Sleduji spoustu ptáků a hledám stezku bambusovým pralesem. Ta se ukáže jako zavřená. No nic, projdu stezku stálezeleným pralesem kolem vodopádů. Najdu mimojiné velkou pavoučí díru, možná tarantule. Cestou zpátky už mě nepustí na nejvyšší stupně vodopádů, zavírají se ve čtyři. Ještě potkám thajský pár. Thajce považuju za mistry selfíček a fotek. Tihle jich udělají alespoň sto za dva vodopády. Stavím se u třetího vodopádu a zkouším si nechat nohy okusovat od rybiček, rybek a ryb.
Lechtá to, když nastoupí větší rybky, tak to i bolí… Nejprve jsem tu sama a pak přijde fotopár. Zkusím je zvečnit, ale evidentně nejsem tak dobrá. Nakonec se vyfotí i se mnou. Tu a tam se s námi fotí jako s celebritami. Scházím níž a píšťalkou už nás vyhání z vodopádů. Ještě vidím znovu bažanty a vracím se do kempu. Tam se příjemně procházím okolo, abych zjistila, že na protějším kopci hoří, ale jak. Dva drongové vlajkoví se haštěří na stromě. Mají hodně dlouhý peříčka na konci ocasu a ty roztomile poskakují. S přicházející tmou se odhalují plameny a slyšíme praskající dřevo. Všude se valí kouř. Navečeříme se a brzy jdeme spát, mě to ale moc nedá. V noci se několikrát budím a sleduji požár.
Koukáme na krásný východ slunce s kouřem, stále hoří. Thajci však vše nechávají být. Jdeme se nasnídat. Míšovi není fit a tak se na výlet vypravím sama. Sjedu motorkou na nejbližší benzínku a poprvé v životě tankuji. Nakoupím nezbytnosti v 7/11 a projíždím přes policejní kontrolu. Zastavují mě. Krve by se ve mě nedořezal, ale milý policista si se mnou chce jen popovídat. Nakonec mi ještě vysvětluje trasu do parku a já už si to šinu dál. Kolem desáté dojíždím k jeskyni Pha That. Informační centrum je zavřené a paní po té, co zkontroluje mou vstupenku to taky zabalí. A tak pomalu stoupám do bambusového pralesa, ten vrže jako by mělo vše nade mnou popadat. Pozoruji roztomilé veverky, prolétající šedé a hnědé ptáky (rozumněj neurčitelné) a plahočím se do schodů. Dojdu před prázdnou jeskyni, kde dle instrukcí mám počkat na průvodce. Asi po pěti minutách vychází skupina školáků a pak druhá.
Jdu nakonec sama s průvodcem (ten má angličtinou typu “okej, okej”). Procházíme krásnými jeskyněmi s krásně zachovalou výzdobou. Útvary tvaru slona, Budhy a anděla hlídá shora velmi početná kolonie druhů netopýrů. Bohužel náš komunikační kanál angličtina selže a já se nedovím ani druhy, ani počet netopýrů. Naštěstí focení pochopí a tak mám asi milion rozmazaných fotek. Vyjdu z jeskyně, poděkuji průvodci a už skáču dolů po schodech. Po dvou třetinách potkám celou skupinu středoškolských studentů, první dva se děsí, že nejsou ani v polovině. Radši hupkám dál. Dojdu k motorce, nasednu a jedu. Přemýšlím o tom, jak si dáme jídlo zase na parkovišti u infocentra. U vstupu k vodopádů vidím Míšu, kterého veze nějaký místní borec na motorce. Miška sesedá a zkoušíme znovu projít přes vstup k vodopádům. Opakovaný vstup prošel, dáme si oběd a pak ještě kávu. Já se ještě jednou vypravím k vodopádům po stezce.
Vidím ještě ledňáčka a rychle lezoucího varana na strmou stráň. A pak se vrátím na parkoviště, kde fotím strdimily asi olivové (jako druh ne z oliv). Následuje heroický výkon, kdy hodinu a ¾ řídím. Zastavujeme u záchranné stanice pro batengy (divoké tury), ale jen se porozhlédneme a jedem dál. Cestou projíždíme skrze požár a kouř. Celou řada ptáků loví prchající hmyz. Dojedeme ještě do jedné z nejkrásnějších kaváren, mají tu i kemp, ale ten bohužel nefunguje a tak bereme stejný booking jako na začátku. Majitel nám přesně popisuje, jak místní vypalují cíleně prales. To je smutný. Jdem spát. Spakujeme si, naložíme batoh a jedeme do Wang Pho. Tady spatříme nejkrásnější úsek železnice mezi vápencovými kopci a řekou Kwae. Procházíme tržnici, vlakové nádraží až po kolejích přijdeme k jeskyni Krasae. Uvnitř mají oltáře s Budhou a upomínku na oběti této železnice. Projdeme se kousek po mostu a zhola čučíme na originální ztrouchnivělé trámy a pražce. A tak raději s motorkou objedeme okolo na druhou stranu, jdeme raději pod mostem. ("Né, že bych měla chuť projíždět tu znovu vlakem.")
Koukáme na dělníky a statiky, jak trať opravují. Kolem půl 11 tuhle podívanou zabalíme a jdem do překrásné kavárny nad řekou a ejhle z nějaké turistické sloní svatyně pozorujeme slony, jak pijí z řeky. Naklopíme kafe a už si to svištíme do Nam Toku. Vrátíme motorku a dostaneme ještě nazpátek půjčovné, protože jsme špatně spočítali dny. A pronajali si jí o den navíc. Dojdeme se najíst do místní restaurace. Výdejna jízdenek funguje 10-20 minut před odjezdem. I když má vlak půlhodiny zpoždění. Cestu zpátky vlakem máme společnost sympatického staršího cyklisty a mladou rodinou v nákladním vagónu.
Ve Wang Pho nastupuje hodně lidí. Ale až do Kachanaburi mě trasa pořád fascinuje. Neustále na nás padá popel, prach a listy. No jo. Otevřená okna a dveře. Pěkně se to teda vleče (asi tak jako předvolební období) až kolem páté konečně doražení dorazíme do Bangkoku. Tak po tomhle zážitku už nás snad nic neporazí. Uvidíme…