Zpátky v čase za opicema
30. 3. 2023 | Indonésie - Bukit LawangČekáme na imigrační oddělení Malajsie. No trvá to celou věčnost a jestli jsme měli dostatek času, tak teď to bude akorát. Popovídám si s milou postarší Singapuřankou a za chvíli jsme na řadě. Projdeme sofistikovaně pohovorem a hledáme autobus na Larin Sentral v Johoru. Zrovna jede. Tam kolem třetí rychle jíme a hledáme náš zarezervovaný autobus, nástupiště nám nejprve hlásí 0. Ale když se zeptáte pěti osob, zjistíte, že autobus ještě nejede. Počkejte chvíli a nakonec už stojí na nástupišti 13. Nasedáme do luxusního spoje o půl čtvrté. Škoda, že ne o dvě hodiny později. Na jedné ze zastávek nakupujeme knedlíky a ovoce k večeři. Ovocné rýžové knedlíky mě přesvědčí, že sladká jídla nejsou fakt pro mě. A jedem přes Kuala Lumpur do Butterworthu.
Tam nás po druhé ráno vysadí autobus. Přejdeme do haly a zkoušíme se trochu prospat. Nakonec geniálně vytáhneme karimatky a uděláme ležení. Aby nás zastavil sekuriťák. Velmi se omlouval, že to nemůžeme. Nevadí. Počkáme na první přívoz do města a tam ještě nakoupíme pár drobností. Trhy, kde jsme se chtěli nasnídat, ještě neotevřeli. Najdeme MHD, nasnídame se a ve veřejném autobusu usneme. Těsně před výstupem na letišti se probudíme, panika. Přebalíme zavazadla, protože chceme platit jen jeden batoh. Snad to projde. Projdeme přes check in, dáme si kávu ve StarBucksu a už sedíme vedle sebe v letadle. Ve 13:05 naše letadlo vzlétá z malajského Penangu a ve 12:50 přistáváme v indonéském Medanu.
První kontrola očkování na covid (vyplnění indonéské aplikace selhalo) projde. Oba máme tři dávky, jen můj booster mám přes rok a čtvrt. A nikde už tak moc covid neřeší. Pak si připlatíme na vízech on arrival (při příjezdu) díky ne zcela výhodnému kurzu k dolaru. A už si to štrádujeme hrdě s dalším razítkem v pase. Až do doby než dojdeme k elektronickému formuláři, ty brďo, to všechno na sebe práskneme?! Oskenují QR kód o vyplnění. Pošleme zavazadla na kontrolu a? Welcome to Indonésie. Zjistíme, že vlak stojí 100 000,- a autobus 40 000,-. Achjo, už zas milionáři s přepočtem škrtni tři nuly x 1,5. Hned nás nakládají do minivanu a čekáme na zaplnění. Uběhne tak 40 minut a poslední místo je plné. Vyhodí nás před obchodním centrem a tu nastává náš problém - hledání SIM karet. Chvíli se proplétáme trhem plným všeho možného.
Nejprve najdeme obchod s milým studentem, co má mnoho zaměstnání. Ten nám nabídne SIMku za naší požadovanou cenu, ale. Ejhle nejde to aktivovat na naše telefony. A tak hledáme obchod Grapari, operátora, co nám pomůže. Milá slečna nám vysvětlí, že musíme mít registrované IMEI (číslo telefonu) a nabídne nám trojnásobně dražší cenu. Tak dík. Posilníme se smaženou rýží, kdy nám dávají ochutnávku pálivosti předem. Vrátíme se k nákupnímu centru, chytneme grab a ten nás sveze do milého ubytování asi 8 kilometrů od centra. Všude jsou přítomné květiny a brzy usínáme na měkké matraci v krásném cihlovém pokoji.
Ráno plánujeme, ať jsme připravení. Nastudujeme informace o IMEI. A kolem půl deváté sejdeme na snídani. Uvítá nás sympatická hostitelka Rama. Čeká nás lehce ostrá snídaně a to vydatná smažená rýže s vajíčkem. Mile si popovídáme s majitelkou o Indonésii. Zjišťujeme, že opustila islám a líbí se nám její radost a smích. Hodí nás zpátky na letiště a i když se jí snažíme přispět na cestu, odmítá. Podaří se nám maximálně zmátnout letištní ochranku. Nikdo se takhle na letiště nevrací. Pak vyplníme znovu online dotazník, abychom ho znovu dělali na počítači. A tohle vše proto, aby nám úředník řekl, že registrace trvá asi dva týdny a že se máme stavit v Grapari. Mě to teda načílí. No nic, uklidníme se a najdeme spojení do Binjai, odkud zamíříme do džungle. Najdeme místní stánky a mě teda fascinuje, jak nemuset mýt nádobí - servíruje se na povoskovaný papír. Sotva jdu pro kávu Míša je v obležení žen. Nevědomky slovy: "Czech Republic nearby Germany" (Česká republika vedle Německa) způsobí rozruch místních vdavek chtivých žen. Koupíme jízdenku a jedeme veřejnou dopravou. Když se přiblížíme 15 km k cíli, začne průtrž mračen.
Vcukuletu jsou všude jezera vody a autobus zastavuje lidem tak, aby vystoupili pod střechou. Jsme rádi, že v tomhle ani nejdeme pěšky a ani neřídíme. Déšť ustane. Autobus nás vyhodí před nákupním centrem, kde zvládneme koupit SIM. Instalační proces trvá zaměstnanci asi 45 minut a za námi vzniká pěkná fronta. Tuk tukář, který nás hodí na další autobus, neoblomně trvá na 20 000 rupií a my se o desetikačku úplně hádat nechceme. A stejně na hůl nás zkouší vzít další autobus, kde teda smlouváme na polovinu, ale stejně platíme dvakrát tolik. Prý velké batohy. Fascinující je počet lidí v autobuse. Něco mezi minivanem a miniautobusem naloží 12 lidí, tři děti a nespočet balíků, řidiče a nás dva.
Už je málo věcí, co nás překvapí. Patří mezi ně novinka - kouření uvnitř autobusu. Mačkáme se, nadskakujeme a jedeme tak tři a půl hodiny palmovými plantážemi. Cestou kontaktujeme Sebastiana, kamaráda od Gity, ten nám doporučí agenturu na orangutany. Rádi bychom se s ním potkali. Vystoupíme na nevzhledném nádraží a naše ubytování trvá na doprovodu. Uvítá nás milý Taro, který mluví výborně anglicky a zná Českou republikou a pár slovíček. Chodil s Českou. Časem zjistíme, že Čéko vzbuzuje popularitu, protože sem Češi dost jezdí. Odmítáme jet na motorce a propletáme se společně vesnicí kolem kanálu z řeky, co slouží jako koupelna a prádelna pro všechny. Přijdeme do Cheecky Monkeys, kde nás mile uvítá Angličanka Sarah a její indonéský manžel Angus. Nakonec nám doporučí vyrazit už zítra. Večeříme s Aimée a Eelkje z Nizozemska (s nimi půjdeme i na trek) a s neskutečně sympatickou Pam z Kalifornie (může jí být tak 65). Pak ještě chvíli Taro hraje na kytaru. Naučíme se nový upgrade Rolniček: jungle trek, jungle trek in Bukit Lawang. Kolem deváté si jdem odpočinout. Nabrat síly na zítra.
Já tolik nespím budím se okolo šesté. Pošlu článek na web a kochám se ranním pohledem na hory. Popovídám si s Pam, sbalíme se a dáme si snídani. A vyrazíme. Přidá se k nám ještě Pam a kluk z Německa a asi pět průvodců. Vidíme zelenou ještěrku. Část výpravy se odpojí k Batu cave. Bai, náš hlavní průvodce nám ukazuje kaučukovník a vysvětlí, proč se tu tolik vyplatí pěstovat palmu olejnou. Za méně práce vcelku dost peněz. Ale ty plantáže jsou hrozný. Sledujeme sběratele kaučuku a pomalu začneme stoupat. Dostaneme se do sekundárního pralesa. Stojí tu ještě další dvě skupiny a tu se objeví oranžový kožich. Na větvích se pohybují čtyři orangutani - dvě samice a dva mladí.
Ani ve snu jsem si nemyslela, že uvidíme takhle blízko polodivoké orangutany. Vylezeme mezi skalami na další kopec, Pam to chvíli trvá, ale za to vidí hulmana ebenového. Lidově tu opici nazývají punky monkey a já neváhám ani minutu, abych se z kopce dolů vrátila a alespoň zezadu si jí prohlédneme. Pak už vejdeme do opravdového primárního deštného pralesa. Obrovský zelený chrám přírody plný zvuků, zvířat a nepřeberného množství rostlin. Potkáváme plochuli (něco jako stonožku) - velkou asi jako dlaň. Mě se líbí oranžová (asi) orchidej, která má extrémně podivný tvar květu. Poznámka redakce: je to zázvor.
A těch motýlů a pavouci! A těch pijavic! Útočí na nás ze všech stran a na všechny. Kolem půl 11 nám naši průvodci připraví výbornou ovocnou svačinu. Tu s námi sdílí makakové, kteří jsou divocí a přiblížit se bojí. Taro, mladý asistent Baie, mi chytá dvoucentimetrového mravence. S Tarem se život nemazlil, je mu 18, neumí číst a psát. Ovšem rychle se učí anglicky a vlastně Bai mu dělá takového opatrovníka. Na pěšině vidíme arguse, krásného ptáka s dlouhými pery.
V zetlelém stromě je želva, co klade vajíčka. V jednom sedle se od nás odděluje Pam. Na tomto místě hodně v dálce vidíme a slyšíme dvojzoborožce velkého. Taro, Míša a Aimée zkouší lézt jako Tarzani po lianánách. Pak jdeme ještě na další hřbet, kde Taro vytáhne z kouzelného batohu smaženou rýži s vajíčkem a ovoce a to vše zajídáme růžovými rýžovými krekry. Stoupáme a klesáme a to ještě několikrát. Je to fyzicky náročné a člověk je spocenej, no… Úplně všude! Poslední klesání, zatáhlo se a vypadá, že bude pršet. S prvními kapkami dorazíme do tábora.
Přespávat budeme v plastovém přístřešek u nádherné říčky. Celý špinavý a propocení sundáme batohy a nalehko vyrazíme koupat se k vodopádu. Cesta je trošku crazy, ale vidina osvěžení to překoná. Ach. Úžasný vodopád! Odpočíváme, pijeme místní "good coffe" (dobrý kafe). O tom, zda je to kafe mám trochu pochybnosti… Aimée má skvělou matematickou hru Regnenwormen a tak si jí zahrajeme. Po hře následuje fantastická večeře, ale vlastně máme po treku takový hlad, že by nám stačila i rýže. Naštěstí v našem případě je doplněna o zeleninové kari, lilek, kuře s oříšky a zeleninu. Tu uvařili další dva členové, kteří dorazili do kempu dřív. Baie i Tara zaujala hra a tak si dáváme ještě několik kol.
Snažíme se přitom Tara naučit anglicky počítat a je fakt snaživý. Na světlo přilétá spousta hmyzu, i krásná kudlanka. Taro mi ještě ukazuje za tmy raka a druhy ryb a učí mě obracet kameny. A teď už je vážně čas jít spát. Bohužel úplně nejsou zajištěné spacáky a tak vyfasujeme jednu deku. Tak dík. Vědět to předem beru svého Sira Josepha (náš úžasný spacák).
No samozřejmě, že nespím. Jednak zvuk vody a pak moje emoce a nadšení. Ale ráno obejdu okolí kempu a už se o nás starají naši průvodci. S Míšou si dáváme napodobeninu kávy. A poprvé řeším bezlepkovou snídani, protože dostáváme sendviče. Zatím ten problém s lepkem neexistoval. Ale tady někde pšenici získali. (To by mě zajímalo kde.)
Za chvíli se k nám přidává Aiméi a Eelkja. Sbalíme se a vyrazíme kousek po stejné pěšině. Holky jsou dost unavené a tak často stavíme. To mi dělá radost, můžu si víc užít džungle. Na jednom sedle dostáváme na hlavu koruny vyrobené z listí a Bai a Taro mají koruny z parožnatek. Hodně se nasmějeme.
Dáváme si ovocnou svačinu. Potkáváme se s další skupinou na treku - párem z Nizozemí Christine a Thomasem. Zvířat se nám zatím mnoho neukazuje. Ale vidíme divoké včelky, řadu motýlů a dálnici termitů.
Scházíme k říčce, kde odpočíváme. Najdu staré hnízdo z listů, to si budují orangutani na spaní. A vidím pohyb, v dáli. Tady se najíme a popovídáme s Christine a Thomasem. Cestují už dost dlouho a dávají nám další tipy. Vidíme super vodní želvu a rybky. Posledním stoupáním šplháme do sedla a poměrně po rovině pokračujeme dál. A tu najednou opice! Potkáme siamangy, druh gibona. Vzrušující. Sledujeme rodinku asi šesti jedinců, včetně hravého mláděte. Po chvíli je opustíme a jdeme dál. Džungle plná ohromných stromů a zeleně nás uchvacuje sama o sobě. Potkáme bobek od orangutana, okousané divoké mango a?
Za chvíli je nad námi samec. Když se setkáte s divokým orangutanem (vysoko ve větvích), úplně vás to dostane. Koukáme notnou dobu na oranžové chlupy a pohyb. Moc se nedá nafotit, ale i tak skvělý zážitek. Pak začneme dost prudce a dlouho klesat. Naši průvodci hledají speciální klacek, co bude sloužit jako odráželo na vodu. To jsem zvědavá. Skoro padáme pralesem za zpěvu ptáků a šumění řeky pod námi. Ty tvary různých hub mě nepřestávají fascinovat. Dojdeme do tábora. Následuje odpočinek. Všichni (až na mě - já vždycky na trek vychytám své dny) se jdou koupat do nádherně blankytně modré řeky. Chvíli pozoruji vlaštovky a nad obzorem letícího orla. A tu se začnou hýbat větve a?
Je tu zvědavá orangutaní samička. Přímo v kempu! Takhle blízko jí nikdo nečekal. Nemám slov. Prostě nás konsternuje, jak se pohupuje ve větvích, jí listy a zvědavě na nás kouká a my na ní. Může jí být kolem 16. Trvá to asi dvacet minut než zmizí její kožich v džungli. Ještě pozoruji samotářskou včelku. Zatáhne se, přijde slejvák a je čas večeře - opět výborná. Mně chutnají smažené placičky z brambor. Nebe v puse! Během půl hodiny se nám začne zaplavovat jídelna, klucí to opraví. Baterkou posvítí na protější břeh, kde vznikly vodopády. A teď už hnědá řeka je o metr výš než byla. Zahrajeme si zase Regnenwormen. Prší teda dost intenzivně. Když si chceme odskočit vyfasujeme pláštěnku z pytle. Kolem deváté déšť ustavá a my jdeme spát.
Ráno vstáváme před budíčkem. Z kuchyně se veselým hlasem ozývá náš kuchař a volá: "kopi, kopi?" (kafe, kafe?). Objednáme si dvě a užíváme si ranní pohled na řeku a džungli. Marťa marně hledá zoborožce. Zvířata ale mají svůj život a nemůžeme vidět všechny. Naše spolucestovatelky za sebou bohužel mají náročnou noc. Eelkijina mikroflóra ještě není přizpůsobena na místní bakterie a celou noc jí nebylo dobře. Bai a Taru jí poskytnou masáž, ale bude chvilku trvat, než se dá do pořádku. K snídani máme dnes palačinky. Aimée slaví 25. narozeniny a tak ji k snídani zpíváme a zapalujeme svíčku na palačince. Dopoledne máme volný program. Holky se rozhodují odpočívat, zatímco my s Baiem vyrážíme po řece do divočiny.
Bereme na sebe plavky, do pytle ukládáme foťák a mobil a vyrážíme. Asi po 50 metrech po břehu nás čeká první brození. Bai ví přesně kudy jít a i když je řeka po včerejším dešti trochu zvedlá přecházíme bez problému. Tohle nás čeká ještě několikrát. Trochu jiný trekking v nádherné přírodě a i když nepotkáme nic kromě pár ptáků, moc si to oba užíváme. Po návratu si dám koupel a pak už nás čeká jen povídání u mísy plné výborného ovoce a oběd. Zásoby očividně dochází a tak máme už jen nudle se zeleninou. Po obědě je pak čas vyrazit po řece zpět. Takovéhle plavidlo vidíme poprvé. Dohromady svázané 4 duše z traktoru tvoří něco jako raft.
Dvě velké duše uprostřed slouží jako sedadla pro turisty zatímco dopředu a dozadu si sedají zkušení vodáci s pružnými tyčemi o délce asi 3 m. Zbytek našich průvodců si sedá po stranách a můžeme vyrazit. Řeka Sunghai Bohorok má v džungli pěkný spád. Proud je rychlý a po cestě přejíždíme hodně peřejí. A už vjíždíme do první. Nadskakujeme po metrových vlnách - úplně promočení. Všichni výskají. Potkáváme dva vodopády a užíváme si okolní přírodu. Trochu se obáváme, zda přežije duše nebo tyč, kterou loď vepředu a vzadu ovládají, ale kupodivu asi vědí, co dělají a bez problémů doraftujeme až do vesnice. Když nastane problém jeden z posádky vždy seskočí a usměrní raft do správné pozice Já jsem si to teda užil hodně. Marťa na to vodáctví moc není, obzvlášť, když se namočí a nesvítí sluníčko.
Z vesnice jdeme ještě asi 2 km do ubytování. Pak už jen relaxujeme a čekáme na večer na párty pro Aimée. Snaží se tu udělat rodinné prostředí a celkem se jim to daří. Pro Aimée koupí dort a znovu zpíváme happy birthday. Dokonce vytáhnou i flašku a to jsme si mysleli, že v Indonésii k alkoholu ani nečuchneme. Skvělý večer nám zpříjemňuje Tara hrou na kytaru. Fakt mu to jde. Abychom nezůstali pozadu přidáváme pár písní z České kotliny. Kolem půlnoci unavení usínáme.
V Bukit Lawang zůstáváme ještě jeden den, abychom prozkoumali vesnici a okolí. Sarah nám doporučuje navštívit místní páteční trh a vzhledem k tomu, že potřebujeme do obchodu v jeho blízkosti, tam zamíříme. V obchodě se snažíme koupit repelent. Chceme složku deet, protože nic jiného tu nefunguje, ale bohužel nemají. Kupujeme tedy 2 různé krémy na odpuzování komárů, ale fungují spíš jako krém a voňavka než repelent. Přecházíme na trh a užíváme si místní ruch. Koupit se tu dá vše od živé slepice, přes ryby a koření až po oblečení. Z hrůzou hledíme na obrovské hromady čili papriček.
Zásobujeme se pytlíkem nepražených arašídů, ochutnáme oříškovou palačinku a míříme do vesnice. Projdeme skrz směrem, kterým by měl být výhled a potkáváme hadího muže. Člověk s velkými jizvami na pažích - památkách na uštknutí - nám vysvětluje, jak odnáší hady ze zahrad lidí do džungle a hrdě nám pouští dokument pro Netflix, ve kterém účinkuje. Po zajímavém setkání už šplháme na rozhled. Nahoře se pak na jednu stranu kocháme džunglí a na druhou pozorujeme rozpínající palmové plantáže. Pak začíná pršet a tak raději spěcháme dolů. U pána doplňujeme vodu do vaku a míříme podél řeky, kterou jsme včera sjížděli, nahoru.
Znovu se rozprší a my se raději otočíme a hledáme kavárnu. V jedom podniku narazíme na Aimée a dáme si společně oběd. Po něm zajišťujeme jízdenky na další den do turistického autobusu a zamíříme zpět do džungle. Dojdeme k netopýří jeskyni, ale nechceme platit za další jeskyni a raději míříme zpět do Cheeky monkeys. Chvilku si ještě popovídáme s Angusem, ale pak už balíme věci, rozloučíme se a přecházíme do dalšího ubytování. V Cheeky monkeys plánují na večer rodinné setkaní a mají už plno a my stejně chceme něco blíž k zastávce a za menší peníz. Přestěhujeme se do menšího pokojíku v centru Bukit Lawang a Marťa ještě vběhne navštívit Recykling village (vesnice z recyklovaných materiálů) a pak vyrazíme na večeři.
Kousek od nás mají dvě milé muslimsky kafé (což je často název pro restauraci) v jeskyni. Moc se nám líbí atmosféra a jídlo mají výborné. Užijeme společně strávený večer.
Ráno jen sbalíme náš domov, tak říkáme našim batohům a koupíme si jako správný opičky k svačině banány. To bude tvrdý šok až se budeme vracet. Nasedáme do turistického autobusu (což je soukromý taxík) a jedem… Cestu nám zpříjemní pár z Dánska. A teď už jenom my tušíme, kde zase budeme navazovat dalším příběhem.